Sic transit gloria mundi

Eva Firlová

V oblasti euroatlantické civilizace si lidé myslí, že jsou příliš pokročilí na to, než aby byli poražení nějakými nadšenými válečníky s barbarským potahem. Pohled na fanatiky válcující Irák a Sýrii, kteří si přejí zavést v této oblasti 8. století je jako okénko do sci-fi filmu. Ale barbaři válcující civilizaci není nic nového v dějinách. Římská říše padla germánským barbarům; ale ještě předtím se Římané snažili část Germánů pořímštit. Jenže germánské elity si to nepřály. Raději chtěly být kohoutem na malém smetišti než nemít žádné smetiště. 

Pochod legií mezi kpcem a bažinou

Letos je to 2005 let co byly zničeny 3 římské legie v Teutoburskem lese v Německu. Mnozí si pamatuji hlavně jak císař Augustus bloudil svým skromným domem na Palatinu a kvílel “Vare, Vare, vrat mi mě legie”. Což byly ovšem jen výkřiky proti sobě, protože to byl on, Augustus, kdo jmenoval Publia Quinctilia Vara guvernérem nové germánské provincie, ležící mezi Rýnem a Labem. 
Ale než povím něco o Varovi, ráda bych se zmínila o schizofrenických Němcích, co se týče římského dědictví. Římská říše měla hranice na Rýnu od doby, co Caesara prosili galští Sekvané v roce 58 př.n.l., aby jim pomohl proti germánským Suebům (česky nám dobře známým Švábům), kteří překročili Rýn, a usazovali se na galském, sekvanském území. Ti moulové, tedy Sekvani, totiž požádali Sueby, Germany, aby jim pomohli ve válčení proti sousedním galským kmenům. Suebove zajásali a řekli že jo, ale jen když jim Sekvani dají třetinu svého území. A Sekvani jim ho postoupili za pomoc proti jiným Galům. Suebové pak přišli s tím, že jich, Suebů, je hodně a že potřebují další třetinu sekvanského území. To se Caesar dozvěděl na mírové konferenci galských kmenů, které svolal po porážce švýcarských Helvetů, kteří migrovali na jih a chtěli se usadit v Galii, a poté co se jím poražení Helveti pokorně vrátili do Švýcarska orat a vláčet. 

Gaius Iulius Caesar

Těsně před Caesarovym narozením v roce 100 pr.n.l., Caesaruv strýc Marius porazil obrovské voje Kimbrů a Teutonů, kteří se rozhodli usadit se v Itálii. Byla to takřka katastrofa, několik římských armád bylo poraženo, než se osvědčil Mariův generálský génius, a Itálie byla zachráněna - jedna bitva v Provenci a jedna v severní Itálii kočující Germany zastavila a rozprášila. Caesar vyrostl ve vyprávěních o té době, kdy osud Itálie byl opravdu nejistý kvůli Germánům. 
Caesar si představoval, že po tvrdé porážce Kimbrů a Teutonů je zbytek Germánů za Rýnem a galské kmeny tvoří vhodný nárazník mezi římskými provinciemi a Germány. A teď se dozvěděl, že Rýn není zas taková dobrá a trvalá hranice jak si myslel. Na konferenci se Caesar snažil, aby se galské kmeny spojily a vytvořily silný stát, který bude dobře odolávat, s římskou pomocí, germánské hrozbě. Na tajné poradě mezi galskými náčelníky a Caesarem, Caesara přitlačili galští náčelníci do kouta. Naznačili, že pokud jim Caesar s těmi Germány nepomůže, nezbude jim, galským kmenům, nic jiného, než aby se celé národy zvedly a šly žít jinam. “Jinam” v této souvislosti a při geografické poloze galských kmenů znamenalo pouze jedno, směr na římské provincie na jihu, Provence a Španělsko. 
Rozpory a války mezi galskými kmeny byly ale takové, že Caesar nakonec usoudil, že musí být sjednoceni násilím. Aby předvedl Galům, že Římané z nějakých Suebů nemají vítr, porazil je a vyhnal za Rýn. Také nechal postavit během několika dní most přes Rýn, aby si Germáni za Rýnem nemysleli, že na ně Římané nemůžou a pak ho rozebral. 

Řimska bazilika v Trevíru

Během staletí se ale na římské straně Rýna usadili jiní Germani jako spojenci, foederati. Porománštili se a prakticky už se ani neví, které kmeny to byly. Německo má tedy na západní straně Rýna římské památky, které si cení, kterých si váží a které pěstuje jako důkaz své dlouhé civilizovanosti. Němci jsou potěšení každým opracovaným šutrem, nemluvě už o celistvých stavbách jako je bazilika v Trevíru, městská brána ze 4. století, nebo císařský palác Karla Velkého v Cáchách, německý Aachen, z latinského Aquis - Granum. Byly to v římské době lázně. 
Druhá strana této německé schizofrenie je obrovská socha Arminiovi. Na 26 metrů vysokém podstavci se tyčí socha taky 26 m. vysoká. Celý komplex je na 386 m vysokém kopci a vévodí celé ploché krajině na severu Německa blízko soutoku Lippe a Rýna kolem Osnabrucku. V nacionálním nadšení 19. století na pomník Němci sbírali peníze stejně jako Češi na kapličku nad Vltavou - a stejně jako na Národní Divadlo, musela na pomník nakonec přispět ústřední vláda, aby byl v roce 1875 dokončen. 
Arminius, ten symbol germánského bojového umění je z bronzu, má na sobě římskou tuniku, a římské vojenské boty a mává dlouhým germánským mečem a má vedle sebe dlouhý štít, který je asi germánský, Římané už v té době používali mnohem menší a kulaté. Na hlavě má přilbu, která má římský základ a nad ním se tyči něco jako dvě Amorova křídýlka. 

Arminiův pomník

Pomník se stal velkým symbolem sjednocení Německa a také ho měli rádi nacisti. Po válce pak nad ním byli Němci na rozpacích, ale ne nadlouho, protože Německo bylo rozděleno. Byl a je to populární turistický cíl, ročně do komplexu přijde průměrné půl miliónů návštěvníků, a v padesátých letech (kdy Němci nemohli moc turistovat po Evropě, neb nebyli vůbec populární) přišlo sem až million lidí ročně. V literatuře, už od Luthera, je Arminius oslavovaný jako Německy Generál (Luther byl první, kdo Arminia nazval Hermannem, ale to je jen překlad “vůdce vojska”, nikdo neví, jak znělo germánské jméno Cheruska Arminia). 
Augustus chtěl tvořil novou germánskou provincii mezi Rýnem a Labem. Ve 13. př.n.l. se germánští Sugambrové snažili proniknout přes Rýn a pořádali ničivé nájezdy na galské obyvatelstvo. Augustus strávil na rýnských hranicích tehdy asi tři roky a organizoval vytvoření této nové provincie, neb měl dojem, že jinak pokoj nebude. 

Augustus

Ono to nebylo tak, že by Římané nějak bezmyšlenkovitě vtrhli pod Varovým velením do Germánie. Během let byly stavěny pevnosti a pevnůstky podél východních přítoků Rýna, jenom podél Lippe jich bylo 28, a to jsou jen ty nalezené. Kazda pevnost a pevnůstka potřebovala civilního dodavatele. A tady je jádro problému, alespoň podle mě, a je to přehlížené ve velkých historických skizzach, náčrtech a hledání problémů proč se Římané vzdali vytvoření další germánské provincie. 
Když Caesar udělal z Gallie tři provincie, byla to vojenský fuška. Ale neznamenalo to, že si vojsko musí přitáhnout z římské Provence každý hřebík. Gallie byla osídlena keltskými kmeny, známými svou dovednosti v kování železa, existovala oppida, centra, kde se konaly trhy, keltští podnikavci se začali velmi rychle orientovat na vojenské dodávky (i podfuky) a romanizace byla neuvěřitelně rychlá. Na druhé straně Rýna byla situace úplně jiná. Do pevností a pevnůstek se musel dopravit každý hřebík, každé kleště a snad i košťata. Germáni kolem nedovedli vyrábět standardizované nádobí, oblečení, boty, jak byli Římané zvyklí je kupovat od místních dodavatelů. 
Bylo to obrovské území, které nemělo žádné cesty, a jediná dálková doprava byla možná po řekách. Vojenská kampaň pro vytvoření nové provincie probíhala mezi asi 13. př.n.l. až do 4 n.l., kdy Augustus považoval území už za provincii, a proto jmenoval Publia Quinctilia Vara, manžela své praneteře, guvernérem této nové provincie. 
P.Quinctilius Varus se narodil 46 pr.n.l. Jeho rodina byla patricijská, ale nikdy nebyla ve vysoké prominenci. Jeho otec byl na republikánské straně v občanské válce proti Caesarovi, a dostal dvakrát od Caesara milost. Není jasné, jestli byl zapleteny do Caesarova zavraždění, ale zemřel u Philippi s Brutem a Cassiem. 
Augustus to nedržel proti jeho synovi, takže ten měl řádnou politickou kariéru a po konzulátu v roce 9 př.n.l. byl senátním guvernérem provincie Africa. Velmi romanizované místo. Pak byl poslán jako císařský legát do Sýrie. V roce 4 př.n.l. zemřel Herodes , známý to biblický bídák, od kterého Římané odtáhli ochrannou ruku, když se na stará kolena stal krutovládcem, který ve strachu o svůj život a vládu nechal zabít tři že svých synů. Podle podání historika Josefa Flavia byl Varus velmi mírný, když v bouřích a rebeliích po Herodove smrti nechal popravit “jen” 2000 lidí v Jeruzalémě. Jeho rychlá akce byla schválena Augustem, Parthie se neustále vměšovala do judejskych záležitosti, a podněcovala nepokoje a rebelie. Jak je tedy zřejmé, Varus byl guvernérem nebo legátem v civilizovaných, urbanizovaných místech. Jistě si dával dobrý pozor na prohnané a proradné Syřany, a nenechal se oblbovat severoafrickými obchodníky, ale značně podcenil Germany. 
Arminius byl velitelem pomocné jednotky jízdy, byl vychovaný v Římě, jako Augustův “host”. Jako řada jiných synů různých příhraničních náčelníků. Jako třeba Marobudus, kterého pamatujeme že Storchovy knihy o Marobudovi a Katvaldovi., Zlomený meč. Arminiovy motivy jsou komplikované. V letech 11-9 př.n.l. byli Arminius a jeho bratr Flavus posláni do Říma jejich otcem Segimerem Dobyvatelem, hlavou germánského kmene Cherusku. Segimerus ale byl prohlášen ostatními náčelníky za zbabělce, protože se poddal Římanům. Arminius dostal vojenské vzdělání a občanství a byl daňově zařazen do třídy jezdců (obchodníků). Po návratu z Říma k Cheruskům se Arminius stal důvěrným poradcem guvernéra Vara. Varovy důvěry využil Arminius k tomu aby tajně utvořil alianci mezi původně nepřátelskými germánskými kmeny, to je mezi Cherusky, svým kmenem, Marsi, Chatti, Bructeri, Sugambri a zbytkem Suebů. 

Cheruskové vítají vítězného Arminia

Arminiova zrada byla známá jiným germánským náčelníkům, varovali Vara, ale bůhvíproč Varus věřil Arminiovi. Když legie odcházely z letního tábora nové provincie od řeky Wesery do zimních táborů na Rýnu, neměly ten správný pochodový útvar jako v nepřátelském území měly ve zvyku. Což je dost zvláštní, protože Arminius řekl Varovi, že se některé germánské kmeny vzbouřily proti římské okupaci, což byl výmysl, aby Varus šel kudy šel. Varus měl v úmyslu potlačit rebelii na cestě do zimního tábora jen s malou zacházkou. Koneckonců, šli přece provincií římského impéria! Byli napadeni kolem kopce Kalkriese, na úzké cestě mezi kopcem a rozsáhlou bažinou, kde Římané nemohli manévrovat. 17., 18., a 19. legie byly zničeny během tři dny trvajících bojů a Varus spáchal sebevraždu. Zajati důstojníci byli upálení v proutěných klecích. 

Pomník Marcu Caeliovi, centurionovi, který zahynul v bitvě.
Zřídil jej jeho bratr

Arminiuv bratr Flavus, který byl stejně jako Arminius vychovaný v Římě a velel pomocným sborům, zůstal u Římanů a Tacitus zaznamenal jak na sebe bratři ječeli přes řeku v roce 16 n.l., když Germanicus prováděl své trestné výpravy a Flavus velel pomocné jízdě. 
Když tehdy probíhala kampaň udělat z území mezi Rýnem a Labem provincii asi od toho roku 13 př.n.l., vojensky se proti Římanům postavili také Markomani, kteří v té době žili ještě blízko Rýna jako jeden že suebských kmenů. Dostali strašně na frak v roce 10 př.n.l od Drusa (bratra budoucího císaře Claudia) a v roce 9 př.n.l. poraženému kmeni poslal Augustus jejich nového krále, Marobuda. Marobudus se v Římě hodně naučil a když ho poslali kralovat Markomanům, bylo mu přes dvacet let. Aby kraloval bez římského vměšování, odvedl Markomany do Čech, kde se snažil zorganizovat jakousi konfederaci germánských kmenů, ale pro jejich vzájemnou řevnivost se mu nedařilo. Arminius poslal Varovu hlavu králi Marobudovi do Čech, aby se k němu připojil a vytvořili dohromady - tedy germánské kmeny Chattů, Chauků, Cherusků, Angrivariů a Marobudových Markomanů vlastní stát. Marobud odepřel a poslal Varovu hlavu do Říma k pohřbení. Marobud měl dost svých starostí s Katvaldou, který ho chtěl vykousat z vedení Markomanů. Ostatně, Marobud si Říma a Římanů cenil i když jim nechtěl být poddán a v lesích kolem Vltavy se mu muselo občas zastesknout po inteligentním latinském hovoru s hlavním knihovníkem Města, Asiniem Polliem. 
Mezi lety 14 a 16 n.l. Germanicus podnikl trestné výpravy do Germánie, dostal zpět orly ztracených legií a porazil dvakrát Arminia. Arminius také vyvolal válku s Marobudem, který zhnusený nesvorností germánských kmenů, požádal Tiberia o azyl, protože se Katvaldovi ho podařilo porazit. Marobudus pak žil dobře na penzi ve vile v Ravenne. Ostatně Katvalda byl později vykousaný že své pozice dalšími ambicouzy, a požádal Tiberia o azyl. Toho usadil Tiberius prozíravě ve Fórum Iulii, dnešním Frejus, v Provenci, na druhé straně Itálie od Ravenny. 
Arminius byl zavražděn na popud ostatních germánských náčelníků, kteří se obávali dalších římských odvet, a nejen to, mnoho jich bylo pro-římských a považovali Arminiův úspěch za katastrofu a mezi ně se dala počítat i rodina Arminiovy ženy. Některé kmeny, jako Ubiove, přímo přešly Rýn, usadili se na římské straně a romanizovali se, s tím, že římským legiím dodávali jízdu, jako Batavove dodávali loďstvo. Ubiove byli hlavními obyvateli nové založené Colonia Ara Agripinensis, dnešního Kolína nad Rýnem.

Římský kanalizační systém v Kolíně
nad Rýnem

Císař Tiberius rozhodl, že Germánie za Rýnem je příliš nerozvinutá země, má jen vesnice, malý přebytek po sklizni a není pro Řím relevantní. Prohlásil, že by znamenala příliš vysoký závazek pro římské finance, protože během předešlého století přišlo pod římskou vládu příliš mnoho území, které kladou vysoké nároky na romanizaci a vojenské výdaje. 
17. 18. 19. legie nebyly nikdy obnoveny. 
Pevnosti podél rýnských přítoků byly opuštěny, Římané vybudovali Limes Romanorum proti germánským kmenům, a podle Tacita prováděli daleko levnější politiku podporou náčelníků na druhé straně Rýna, kteří byli přátelsky nakloněni Římu. Po zavraždění Arminia jmenoval Tiberius králem Cherusků Arminiova synovce Italica. 
Když Tacitus píše svoji geografickou studii Germania koncem 1. století n.l., Cheruskové, Arminiův kmen, byli poražení svými bývalými arminiovskymi spojenci Chatty, klesli do bezvýznamnosti, a jak Tacitus poznamenává “lidé, kteří byli kdysi zváni dobří a poctiví, jsou dnes zváni líní hlupáci. Sic transit gloria mundi.