V Kremlu mají znova machra, slovy změní lotra v bratra

Rosťa Firla

Kdosi mi vyprávěl zmodernizovanou pohádku O dvanácti měsíčkách: přijde v lednu Maruška poslána zlou macechou k měsíčkům pro jahody. Její pohádková prosba byla vyslyšena s podmínkou, že se Maruška pomiluje na revanš s měsíčky.
'Se všemi?', vyjekla Maruška.
'Jen s deseti, řekl rozvážný Leden, protože Červenec a Srpen jsou teplí'. 

Skončil teplý srpen, rozpršelo se, začaly růst houby, které rádi sbíráme a jíme v různých úpravách a děti vidíme chodit do školy.
A na globální scéně horký srpen pokračuje horkou válkou na Blízkém východě a východní Ukrajině.
Posledního srpna Putin veřejně připomněl ruský atomový arsenál, který k obraně ruských zájmu nezaváhá použít proti západu.
Mervyn Putinova slova komentoval, že kdyby Anglie nebo Francie pohrozily užitím atomové bomby, což se nikdy nestalo a nestane, vzepjaly by se mediální hnízda k povyku a zcela zaslouženě.
Když takovou nehoráznou výhrůžku vysloví Putin, pak se mediální mluvčí podělají a zmlknou aby ruského cara nedráždili do uskutečnění slov.

Onehdá mne jeden známý z Čech pokáral, že bych neměl užívat jméno Adolf s Putinem a marně jsem se zajíkal vysvětlováním, že Putin anektoval Krym stejným způsobem jako Hitler shltnul Sudety, že Putin okupoval část Gruzie před pár lety jako Hitler okupoval Rakousko, a že Putin tak jako Hitler sází na tradiční neochotu demokratických vůdců západních zemí jít do války, kterou lid a voliči s gustem nechtějí a nenávidí.
Hitler měl volně ruce, když vzápětí po svém zvolení zrušil Reichstag a zahubil opozici i svobodu slova, stejně jako Putin umlčil opozici i média v Rusku.
Jedině parlamentní opozice a svobodná média mohou usvědčit politiky že lži, což Hitler věděl a Putin ví, že lhaním pomáhá přilévat olej do ohně.
Jen proto není slyšet z Ruska hlasy, že humanitární pomoc jsou samopaly a náboje povstalcům ve východní Ukrajině.
Málokdo věří v mírové řešení sporu Ruska s Ukrajinou a onen prožluklý konvoj náklaďáků z Ruska do východní Ukrajiny velice připomíná starou anekdotu z doby Brežněva o Ivanovi, který pracoval v továrně na šicí stroje a jeho Marusja loudila, aby zcizil v závodě součástky a nějaký šicí stroj jí poskládal, aby si mohla ušít šaty. Ivan odpověděl, že to už zkousel několikrát, ale jak to skládal, vždy poskládal kulomet.

Přestože měsíc Září není teplý, situace na východě Ukrajiny se rozpaluje do běla; Ukrajina žádá NATO o plné členství v alianci, ale Obama už vyhlásil, že NATO kvůli Ukrajině do otevřené války nepůjde, čímž splnil Putinovo očekávání, že si může dělat co si zachce.

Vcelku Putin svým počínáním v Gruzii před několika lety a teď na Ukrajině velice popíchl štáb NATO a vyprovokoval schůzku členů NATO ve Walesu první týden září; Britský premiér Cameron se otevřené vyslovil, že Putinovi se nepodaří co se podařilo Hitlerovi v 1938 pacifikovat spojence v Mnichově a vydat Sudety jako ústupek výměnou za mír. Tento trik se Putinovi nepodaří, čímž byla paralela Putina a Hitlera vyslovena na nejvyšší úrovni evropské politiky.
V pobaltských republikách, na které má Putin viditelný zálusk k zahrnutí do nové Ruské říše, se tímto časem posiluje bojová připravenost včetně stíhaček kanadských a tlak na vlády členů NATO zvýšit výdaje na zbrojení je přesně v kontexttu starořímské věty: Chceš-li mír - připravuj se na válku.
Ale nebuďme blázniví, protože demokratické země nikdy v historii nechtěly válku, či ještě lépe řečeno, voliči nechtějí válku jako řešení regionálních neshod a konfliktu zájmů a chtějí udržovat rovnováhu a uspořádání sil jaké dneska je. A NATO válku nezačne, to je jisté.
Je tedy v této nebezpečné situaci jakékoliv mírové řešení?
Ano je, i když je to řešení budoucnosti, že se vzepne ruský národ a podlomí Putinuv imperiální a militantní carismus zevnitř Ruska.

Podle Gallupova průzkumu veřejného mínění ruské populace klesají Putinovy akcie; po slavné Olympiádě v Soči a okupaci Krumu byl soulas s Putinovym počínáním až 65% a v srpnu poklesl pod 40% a Rusové vědí, anebo tuší, že nesvoboda Ukrajiny bude zaplacena jejich vlastní nesvobodou.
Navíc sankce proti Putinove oligarchii berou zboží z ruských krámku a to ruský spotřebitel okamžitě pociťuje, že Rusko je izolováno od globálního obchodu a ty kapky konzumní prosperity z importu přestávají kapat. Oživení ruského průmyslu, hlavně těžba a zpracování surovin na export výrazně pokleslo z důvodů přemístění stovky miliard západního kapitálu do míst, kde nehrozí imperiální manýry cara Putina.
Na otázku jak pozná ruský pracující ekonomický propad, odpovídá ekonomický ukazatel inflace a ruská centrální banka ohlásila tohoroční vzrůst inflace ze 6% na 7,5% což ukazuje jak klesá kupní síla rublu a tohle pocítí každý Rus jako následek nepokojů na ukrajinské hranici.
Věří ještě někdo, že se po celé století těžce zkoušený ruský národ se může probudit z apatie, vyjít do ulic a srazit Putina a jeho vládu z carského trůnu? A pak rozvíjet opravdu velké Rusko namísto sekýrování sousedů?
Kdybych tomu nevěřil, tak bych to ani nenapsal.

Konec světa v historii

Eva Firlová

Jedna mezopotamská tabulka, snad 4500 let stará, že "země je v dnešní době zkažená. Objevují se znamení, že bude brzy konec světa. Podplácení a korupce je všude." Tato tabulka se dá spojit s jinou tabulkou ze stejného období, kde autor sténá, že svět se chýlí ke konci, protože synové odmlouvají svým otcům. Zdá se, že konec světa je spojen s morální zkázou.

Morální zkáza je také spojena s koncem světa ve velkých monoteistických náboženstvích, křesťanství, judaismu a islámu.

Antické mýty, ani filozofové nespekulovali nad koncem světa. Měli plné husí brka nebo styli nápadů jak vyřešit problémy dneška, popřípadě blízké budoucnosti, neboť ani oni se nevyhli spekulacím o morální zkaženosti. Ba, někdy to vypadá, zvláště u římských historiků, jako byli Sallustius, nebo Tacitus, že 

Tacitus

historie civilizace je historie lamentací nad zkažeností civilizace.

Teorie historie a budoucnosti antických historiků a filozofů se točila kolem kruhu. Historie každé civilizace procházela kruhovým dějem. Současnost je kousek pod vrcholem kruhu, na sestupu, a teď je třeba se napřít a udržet rozpad civilizace na uzdě. Antičtí historikové nebádali v dalekých či blízkých možnostech zkázy světa, popřípadě v nějakých světlých zítřcích ať už by se jednalo a ráj na zemí, nebo vítězství dělnické třídy. To je lineární historie nastolena ideologiemi, která naznačuje, že jdeme odněkud někam. Antickým historikům stačilo docela dobře “šlapat vodu,” aby se lidstvo neutopilo při sestupu historického kola. A když psali o “lidstvu” tak měli na mysli hlavně tu část, která četla, chodila se pravidelně koupat a znala Euklidovu aritmetiku.
Tento velice prozaický antický názor na historii, svět a jeho budoucnost nebyl přijat křesťanstvím, a už od 1. století n.l. čekali raní křesťané na návrat Ježíše a poslední soud a konec světa jak ho známe. V 16.kapitole Matoušová evangelia dokonce Ježíš říká, že někteří, kteří jsou v tomto okamžiku s ním, se dožijí jeho druhého příchodu.
Konec světa se od té doby pravidelně oznamuje lidmi známými i neznámými. Hodně se mluvilo o konci světa kolem roku 1000, ale to jen v těch kruzích, které uměly číst a psát, tedy v nevelké vrstvě, jinak většina lidí v Evropě stejně neměla ponětí, který je rok.

Výroba akvavitu

Ale po devastující epidemii moru ve 14. století nabraly předpovědi blížícího se konce světa na obrátkách. Kupodivu, zvláště matematici a jiní vědci byli nakloněni k vyhlašování data Posledního soudu. Buď je lidstvo štvalo, nebo si mysleli, že mají nějaký lepší náhled do budoucnosti, než ostatní smrtelníci. Začalo to francouzským chemikem Jeanem de Roquetaille, který jako františkán v klášteře pracoval na pokusech s destilací. Během pokusu vynalezl akvavit (alcohol). Považoval ho za všelék a asi ho hodně užíval. Ve svém datu konce světa si nebyl příliš pevný - váhal mezi rokem 1368 a 1370.
Matematické výpočty konce světa začaly Johannem z Konigsbergu, který se nazýval Regiomontanus. Dětský génius, narodil se v nějaké bavorské vesnici 1436 a v 11 letech byl zapsán na univerzitě v Lipsku, kde studoval matematiku. Ve Vídni pak pomáhal s překladem Ptolemaiova Almagestu, astronomické učebnice, z řečtiny, a vydal první učebnici trigonometrie. Regiomontanus vypočítal konec světa na rok 1588 - tedy na rok, kdy už se toho nebude muset zúčastnit, vzhledem k délce průměrného života.

Regiomontanus

Matematik Michael Stifel je autorem faktu, že nepíšeme 5 krát 5, ale 5x5 nebo také 5.5 a také ab=c. Vymyslel algebraické značení. Kromě toho, že byl matematikem, byl také fanouškem protestantismu Martina Luthera a stal se kazatelem ve vesnici Lochau, v severním Německu, kde žil velmi klidným životem a měl čas se věnovat svým matematickým studiím. Možná to nebyl nejlépe strávený čas, neboť vypočítal konec světa na 19. října 1533 v 8 hodin. ráno. Tato nanejvýš přesná informace byla přednesená v kázání vesničanům, kteří se pak hromadně zbavovali svého majetku a šli na nejbližší kopec modlit se a čekat na Poslední soud. Stifelovi nadřízení jej zachránili před vidlemi vesničanů tím, že jej uklidili na královeckou univerzitu jako profesora matematiky.

Michael Stifel

Zjevně se nepoučil ze spolku londýnských astronomů (a astrologů současně), kteří vypočítali konec světa, který měl nastat potopou, na 1. února 1524. Londýn byl už tehdy velké město, s možná 60 tisíci obyvateli. Jak lidé tehdy věřili astrologům se dá vysledovat z toho, že se třetina populace, 20 tisíc lidí, vydala o tomto datu do vyšších míst. Musel to být povznášející pohled.
S rozšířením knihtisku a gramotnosti přestaly tyto zábavy být místními událostní a šířily se jako mor. Anglický John Napier objevil logaritmy v 17. století. Jeho zásluhou jsme na gymnáziu dostávali na začátku školního roku logaritmické tabulky, o které jsem po celá svá středoškolská studia neprojevila zájem. Také jsem se obávala, že si logaritmickým pravítkem vypíchnu oko. Ale můj inženýrský manžel mi vysvětlil, jak logaritmy úžasně zkracovaly (před vynálezem digitální kalkulačky) složité výpočty. Tedy ten John Napier se nespokojil se svým objevem logaritmů a oddělováním desetinných míst tečkou, ale také vypočítal, že konec světa přijde v roce 1688 výpočtem z biblické knihy Nového zákona Zjevení sv. Jana. Je docela možné, že byl ovlivněn vykopnutím skotské dynastie Stuartu z Anglie a nástupu na trůn Williama III. a Mary II. z Oranže roku 1688. John Napier byl totiž skotský lord a tedy podporovatel skotské dynastie na anglickém trůnu.

Když se tento výpočet ukázal jako nesprávný, John Napier jej zrevidoval a přepočítal na rok 1700. Pak se vzdal věnoval se dále matematice a astronomii a žehrání na anglicky parlament.
Až do dnešních času pokračuje tradice vyhlašování konce světa náboženskými proroky. Ale protože žijeme v době, kdy náboženství jde stranou, chopili se prorokování konce světa proroci na “vědecké” bázi. Buď všichni zmrzneme, nebo se upečeme, popřípadě se přemnožíme. Také by měla dojít nafta, zemní plyn, uhlí, železo, potraviny, atd. atd.Podle proroctví Římského klubu z roku 1972 v knize měla světu dojít nafta v roce 1992 a s tím by měla zkolabovat civilizace.
K předešlým vědeckým prorokům zkázy světa se přidal John Gribbin, astrofyzik a důstojný nástupce matematiků a astronomů že 16. a 17. století, neb vydal knihu “Jupiter efekt” kde tvrdil, že konjukce planet sluneční soustavy vyvolá řadu katastrof, včetně velkého zemětřesení na poruše San Andreas v Kalifornii 10. března 1982. Rok 2000 měl tolik proroků katastrof, že je těžké je dát do nějaké posloupnosti. Jako pomstu své neschopnosti pochopit, proč existuje gravitace, se jen zmíním, že zkázu světa na rok 2000 předpověděl i vážený pan Isaac Newton ve své knize O proroctvích Daniela a o Zjevení sv. Jana.

Isaac Newton

Mnoho lidí, mezi nimi jeden nás nejmenovaný přítel, upadli do osidel majskeho kalendáře, který se při bližším zkoumání neukazuje příliš přesný. Který den nevychází do slunečního roku, je bezohledně vyhozen do kategorie “den mimo čas”. Ale film 2012 měl skvělé speciální efekty.

Se všemi vyjmenovanými konci světa je problém v tom, že se týkají pouze lidí. Svět, Země, naše planeta tady byla před lidmi a bude i po nich. Klidně vytrvá, jako posledních pravděpodobně 5 miliard let. 

Majský kalendář

Léto je v dálce na hony od okurkové sezóny

Rosťa Firla

Mám rád okurky syrové, kvašené i nakládané, okurkovou omáčku i okurky marinované; sloužil jsem u ženistů v Břeclavi a stačilo vejít do okurkového pole, utrhnout 2,3 okurky a chroupat pro žízeň a hlad, když jsme stavěli most přes bahnité koryto řeky Dyje. 

Okurková sezóna je pojem mediální a znamená, že se moc neděje, divadla i stadióny mají prázdniny, televize se opakuje a noviny se babrají v osudech celebrit či dvojlavych telat a návštěv z vesmíru.
Ne však rok 2014, který je zpravodajský zlatý důl oproti roku minulému a tomu předtím a reportéři jsou v jednom kole, aby mediální obecenstvo vědělo co nejvíc.
Pravda, co se dovídáme bychom raději nevěděli, ale když to je, tak to máme na obrazovce jako na talíři.
Léto je na severní polokouli čas školních prázdnin a dovolenkového odpočinku, ale člověk by si měl dát špunty do uši, ale to dělat nemohu, protože Mervyn je politikus a zvolil si nás co uši své úvaze, že nových události přibývá k pohoří starých, které si chamtivé připomínáme u kafe.
A hned začal Mervyn zasazovat ty hlavní jako špendlíky do našich bolavých uši:
V létě před 100 lety vypukla germánská blesková válka plánovaná na 3,4 měsíce k rozdrcení Francie a ustavení dominance v Evropě, ale koncem srpna uvízla masakr na 4 roky než Američané vyřešili spor královských bratranců a přerozdělili Evropu a zapudili Hohenzollerny i Habsburky do exilu a nadělili novým zemím svobodu.
'Svobodu na jak dlouho, uchechtla se Eva a vzala Mervynovi pláč a pokračovala, že před 70ti lety v létě propukla největší invaze spojenců v dějinách do Normandie vedená Američany, aby zardousili druhou germánskou expanzi ve 20. století a do roka zúčtovali s nacismem, pověsili pohlaváry a nastolili západoevropskou svobodu a prosperitu pod dohledem NATO, aby Rusové zůstali na východě, Američané zůstali v Evropě a Germani neplánovali třetí kolo a pax americana trvá; skoro 70 let míru a prosperity.' 

D-Day Invaze do Normandie

'Přesně tak, skočil Mervyn Evě do výkladu, ale není už klidu pod palmami, čímž míním Sýrii, kde přibývají tisíce hrobu každý týden a íránské odstředivky rotují v přípravách na atomovou bombu a Putinova armáda na ukrajinské hranici hledá záminku k okupaci národa, který nechce patřit Kremlu, ale chce patřit do Evropské unie.'

Sýrie

Mervyna pálí víc patálie na Ukrajině než krveprolití v Sýrie, protože obě tyto patálie mají kořeny v Kremlu a jsou dílo cara Putina. Mervyn nevidí žádný rozdíl mezi konáním císaře Wilhelma, který rozpoutal válku, aby ponížil Francii, a Hitlera, který chtěl dominovat Evropu, což má i Putin v plánu.
Ale neřekl jsem to nahlas, zvláště v den výročí okupace Československa v srpnu 1968 a násilného vjezdu ruského humanitárního konvoje do vzbouřené oblasti Ukrajiny jako záminku k zopakované invazi na Ukrajinu a pak do Polska a pobaltských republik.

Ukrajina

Do duše mi padl stín z té inventury válčení a hledal jsem v paměti cosi jubilejního, abych pozvedl sebe i své druhý u stolku na terase kavárny Books&Beans a řekl jsem:
Zapomněli jste na sté výročí otevření Panamského průplavu v srpnu 1914!
A podařilo se, protože moji druhové taky upřednostňují slunce před stíny a Eva si vzpomněla, že Panamský průplav je největší stavba z počátku 20. století a otevřela plavební cestu obchodu v globálním měřítku; řekla, že kanál je 71 kilometrů dlouhý a překonává 33 metrů třemi zdymadly převýšení mezi Atlantikem a Pacifikem.

Panamský průplav - průřez

Přisadil jsem z historie, že Francie započala stavbu Panamského průplavu v 1881 a pachtili se víc jak 20 let než společnost pro stavbu zbankrotovala. Američané převzali projekt v 1904 a za 10 let jím proplula první oceánská loď dne 15. srpna 1914 a započala tak nová éra světového obchodu. 
Tu se od vedlejšího stolku zvedla pohledná čtyřicátnice, přikročila k nám a řekla, že poslouchala naše řeči a že se před pár týdny vrátila z Panamy, kde manžel pracuje inženýrsky na rozšiřování kanálu, a že se míní v této příjemné a tropické zemí usadit nastalo. Představila se nám jako Pamela a my se představili ji a pozvali ji, aby nám řekla více o průplavu.

Panamský průplav

Nenechala se prosit, řekla, že je povoláním učitelka a už tam má zaměstnání učitelky a koncem srpna odlétá, aby tam byla na začátek školního roku; a po ucitelsku spustila řeč co ví:
'Panamským průplavem proplulo 1000 lodí v roce 1915 a za necelých 100 let se provoz zvýšil na 15.000 lodi v roce 2008. Za 100 let existence panmskeho kanálu proplulo ze západní na východní polokouli skoro milión lodi a cesta průplavem trvá 20 -30 hodin. Plavba lodi průplavem roste 4% ročně a tak se projektuje nezbytné zdvojnásobit kapacitu průplavu co nejdříve do roku 2017. Hlavně však má rozšíření kanálu uspojit požadavky supervelkých dopravních lodi.
A na tom pracuje můj manžel a cosi o tom vím z toho co mi poví".
Mervyn se optal jaký je v Panamě životní standart a Pam řekla, že není nižší než v Ontariu, akorát zelenina je lacinější a maso dražší.
A bydlení? optala se Eva.
Stavíme si domek s výhledem na Pacifik, řekla Pam.
Dopila své kafe, rozloučila se a popřáli jsme ji šťastnou cestu a ona napsala na ubrousek email adresu a odešla.
Taky jsme se zvedli a už jsem necítil stíny v duši na patologii Evropy.

Když se národ nechová, sotva sebe zachová

Rosťa Firla

Palestinský terorista vs. izraelský vojak

Nadužívání slova zmenšuje jeho váhu i význam; kdo nazývá VÁLKOU události druhého týdne července spáchané mezi Izraelem a Gázou, ten by měl změnit slovník a užívat slova jako pútka, rvačka či šarvátka nebo tahanice o veřejné sympatie.

Vzpomínám z dávného chlapectví, když začalo jaro v Ostravě, vyšel časně ráno můj dědeček Hubert zrýt zahradu. Vyšel jsem z domů před půl osmou do školy a díval jsem se na dědečka, jak každý kámen, který vyhrábnul z hlíny hodil přes plot sousedovi Zvolskému do zahrady.

Když jsem se vracel ze školy k obědu, pozoroval jsem souseda Zvolského, který nebyl časné ptáče jako dědeček, jak ryje zahradu a každý kámen, který vyhrábl z hlíny přehodil přes plot dědečkovi na zrytou zahradu, zatico dědeček seděl v lenošce a četl noviny a těšil se na oběd.

Po obědě se dědeček natáhl na divan a babička mne šeptem vyzvala, abych ji následoval na zahradu, a sbírali jsme kameny do kbelíku a vysypali do popelnice.

Toto se opakovalo co 3, 4 dny, zahrada byla veliká a dědeček už neměl páru co míval a starý soused Zvolský taky ne.

Navíc se to opakovalo rok co rok a já to pozoroval až do maturity a pak jsem brzo odešel z rodinného domku do svého.

Ale z té doby chlapectví jsem nabyl pevně mínění, že ženy jsou moudřejší, než muži a celý život jsem toto chlapecké poznání valně nezměnil, že ženy jsou chytřejší, než muži.

Přenesu se o víc jak půlstoletí a sleduju pár tisíc raket vypálených od roku 2012 z palestinské Gázy do Izraele; Izraelci mají vybudované skrýše, poplašné zařízení a tzv. železnou kupoli, která zachytí dráhu z Gázy vypálené rakety, vyhlásí sirénou poplach a zároveň zaměří dráhu rakety a vypálí střelu, která zničí raketu, aby neškodila a nezabíjela.
Pouhá představa, že nějaký soused takto ostřeluje sousední území desítkami, stovkami střel, jako to dělá Hamas z Gázy je zajisté Čechům, Slovákům i Kanaďanům absolutně cizí, ale v případě Izraele to nějak nevadí, či nepálí nikoho, ani vznešené OSN.

Statní Arabi v Gaze připravují rakety
na Tel Aviv místo dělali něco užitečného

Leč pohár izraelské trpělivosti se plní až přeteče a tak druhé pondělí července vystartovaly izraelské stíhačky ozdobené přesnými raketami; vlastně moment, před startem trestné výpravy z Izraele na Gázu bylo vysláno varování obyvatelům Gázy a rozptýleny letáky s varováním, že výprask začíná a obyvatelstvo ať se odklidí od raketových ramp a skladu, veskrze umístěných v hustě zabydleném prostoru.

Druhý den izraelské trestné expedice do Gázy bylo zničeno 720 raketových ramp, 56 tunelů na dopravu raket made in Írán pro Gázu a zabito půl stovky bojovníků Hamasu.

Ve stejný čas bylo vypáleno 360 raket z Gázy do Izraele a několik desítek do Tel Avivu.

Třetí den Hamas a mediální hlupáci začali kvílet a ukazovat obrázky zničených raketových ramp a skladů a kvílet vražda.

OSN zaclo svolávat Radu bezpečnosti, dodnes nesvolanou, protože, světě div se!, teroristická organizace známá jako Hamas nemá jediného kamaráda mezi mírumilovnými zeměmi světa a výprask pokračuje.

Nepleťme se, že to je válka, protože ve válce jsou dvě strany, které bojují o výhodu v momentě, když vyjednávání nemá naději.

Tisíce Palestinců prchají že severní Gázy, kterou Izrael označil jako raketové smetiště.

Desítky Palestinců však zůstávají a zakrývají vlastním těly rakety i odpalovací rampy umístěné v blízkosti nemocnic, škol a osídlení, aby zranění a mrtvoly vbudily tu pravou citovou reakci světa proti Židům.

Izraelská invaze do Gazy

A tak jako v předchozích trestných akcích na Gázu, bude výprask ukončen a cyklus započne znova a zas.

Proč se toto pravidelné pouštění žilou děje?

Osobně si myslím, že se zvedá varovný prst Íránu, že atomový Írán jednoduše nepřichází v úvahu v sousedství Izraele, přestože atomový Írán valné nepálí evropské mocnáře ani presidenta Obamu, aby zasáhli s rozhodností a důrazem jak to brzy udělá Izrael a exhibice na Gáže toliko varuje Írán co se stane až ten pohár trpělivosti přeteče kvůli íránským odstředivkám na obohacování uranu směrem k atomové bombě.

Hamas, jak to vidíme, nemá kamaráda; ani Írán nemá přátele, i když padouši drží pohromadě a ukazují v Sýrii, co čeká celý region Předního východu.

V Sýrii, postrkované Íránem, je dnes 170.000 hrobu, které nikoho moc netrápí a to je tisícinásobek mrtvol než jsou zaznamenány v Gáze, která teď je v ohníčku mediálních reflektorů.

Je žalostné, že média nevěnují pozornost utvoření kalifátu v Iráku a v Sýrii a nekvílí na poplach, že návrat do sedmého století je úmysl neblahý.

Týden bombardují izraelská letadla raketové rampy skryté za civilisty s nejvyšší opatrnosti, aby nebyli zabití civilisté, zatímco Hamaz vypaluje desítky raket z Gázy na izraelské civilisty.

Hamas, jako vyhlášena teroristická organizace nemá na světě kamarády a Egypt se uvolil sjednat příměří; Hamas navrhované příměří okamžitě odmítl a výprask pokračuje pozemní invazí izraelských tanků do prostoru Gázy s úmyslem zničit raketové základny i výrobny, aby byl pokoj.

Bude v Gáze pokoj?

Nebude dokud ušlápnuté palestinské ženy nevezmou kormidlo Gázy do svých rukou; dokud ženy nezaženou své může k lopatě a pluhu, prostě do práce; dokud ženy nepošlou své syny a dcery do školy; dokud se palestinské ženy nechopí opratí - nebude pokoj.

Takže teď držme Izraelcům palce, že rozsekají raketové rampy v Gáže na cucky a pak se obrátí do Íránu; nikdo jiný to nedokáže a nezachrání jakýs-takýs mír na Předním východě.

Sic transit gloria mundi

Eva Firlová

V oblasti euroatlantické civilizace si lidé myslí, že jsou příliš pokročilí na to, než aby byli poražení nějakými nadšenými válečníky s barbarským potahem. Pohled na fanatiky válcující Irák a Sýrii, kteří si přejí zavést v této oblasti 8. století je jako okénko do sci-fi filmu. Ale barbaři válcující civilizaci není nic nového v dějinách. Římská říše padla germánským barbarům; ale ještě předtím se Římané snažili část Germánů pořímštit. Jenže germánské elity si to nepřály. Raději chtěly být kohoutem na malém smetišti než nemít žádné smetiště. 

Pochod legií mezi kpcem a bažinou

Letos je to 2005 let co byly zničeny 3 římské legie v Teutoburskem lese v Německu. Mnozí si pamatuji hlavně jak císař Augustus bloudil svým skromným domem na Palatinu a kvílel “Vare, Vare, vrat mi mě legie”. Což byly ovšem jen výkřiky proti sobě, protože to byl on, Augustus, kdo jmenoval Publia Quinctilia Vara guvernérem nové germánské provincie, ležící mezi Rýnem a Labem. 
Ale než povím něco o Varovi, ráda bych se zmínila o schizofrenických Němcích, co se týče římského dědictví. Římská říše měla hranice na Rýnu od doby, co Caesara prosili galští Sekvané v roce 58 př.n.l., aby jim pomohl proti germánským Suebům (česky nám dobře známým Švábům), kteří překročili Rýn, a usazovali se na galském, sekvanském území. Ti moulové, tedy Sekvani, totiž požádali Sueby, Germany, aby jim pomohli ve válčení proti sousedním galským kmenům. Suebove zajásali a řekli že jo, ale jen když jim Sekvani dají třetinu svého území. A Sekvani jim ho postoupili za pomoc proti jiným Galům. Suebové pak přišli s tím, že jich, Suebů, je hodně a že potřebují další třetinu sekvanského území. To se Caesar dozvěděl na mírové konferenci galských kmenů, které svolal po porážce švýcarských Helvetů, kteří migrovali na jih a chtěli se usadit v Galii, a poté co se jím poražení Helveti pokorně vrátili do Švýcarska orat a vláčet. 

Gaius Iulius Caesar

Těsně před Caesarovym narozením v roce 100 pr.n.l., Caesaruv strýc Marius porazil obrovské voje Kimbrů a Teutonů, kteří se rozhodli usadit se v Itálii. Byla to takřka katastrofa, několik římských armád bylo poraženo, než se osvědčil Mariův generálský génius, a Itálie byla zachráněna - jedna bitva v Provenci a jedna v severní Itálii kočující Germany zastavila a rozprášila. Caesar vyrostl ve vyprávěních o té době, kdy osud Itálie byl opravdu nejistý kvůli Germánům. 
Caesar si představoval, že po tvrdé porážce Kimbrů a Teutonů je zbytek Germánů za Rýnem a galské kmeny tvoří vhodný nárazník mezi římskými provinciemi a Germány. A teď se dozvěděl, že Rýn není zas taková dobrá a trvalá hranice jak si myslel. Na konferenci se Caesar snažil, aby se galské kmeny spojily a vytvořily silný stát, který bude dobře odolávat, s římskou pomocí, germánské hrozbě. Na tajné poradě mezi galskými náčelníky a Caesarem, Caesara přitlačili galští náčelníci do kouta. Naznačili, že pokud jim Caesar s těmi Germány nepomůže, nezbude jim, galským kmenům, nic jiného, než aby se celé národy zvedly a šly žít jinam. “Jinam” v této souvislosti a při geografické poloze galských kmenů znamenalo pouze jedno, směr na římské provincie na jihu, Provence a Španělsko. 
Rozpory a války mezi galskými kmeny byly ale takové, že Caesar nakonec usoudil, že musí být sjednoceni násilím. Aby předvedl Galům, že Římané z nějakých Suebů nemají vítr, porazil je a vyhnal za Rýn. Také nechal postavit během několika dní most přes Rýn, aby si Germáni za Rýnem nemysleli, že na ně Římané nemůžou a pak ho rozebral. 

Řimska bazilika v Trevíru

Během staletí se ale na římské straně Rýna usadili jiní Germani jako spojenci, foederati. Porománštili se a prakticky už se ani neví, které kmeny to byly. Německo má tedy na západní straně Rýna římské památky, které si cení, kterých si váží a které pěstuje jako důkaz své dlouhé civilizovanosti. Němci jsou potěšení každým opracovaným šutrem, nemluvě už o celistvých stavbách jako je bazilika v Trevíru, městská brána ze 4. století, nebo císařský palác Karla Velkého v Cáchách, německý Aachen, z latinského Aquis - Granum. Byly to v římské době lázně. 
Druhá strana této německé schizofrenie je obrovská socha Arminiovi. Na 26 metrů vysokém podstavci se tyčí socha taky 26 m. vysoká. Celý komplex je na 386 m vysokém kopci a vévodí celé ploché krajině na severu Německa blízko soutoku Lippe a Rýna kolem Osnabrucku. V nacionálním nadšení 19. století na pomník Němci sbírali peníze stejně jako Češi na kapličku nad Vltavou - a stejně jako na Národní Divadlo, musela na pomník nakonec přispět ústřední vláda, aby byl v roce 1875 dokončen. 
Arminius, ten symbol germánského bojového umění je z bronzu, má na sobě římskou tuniku, a římské vojenské boty a mává dlouhým germánským mečem a má vedle sebe dlouhý štít, který je asi germánský, Římané už v té době používali mnohem menší a kulaté. Na hlavě má přilbu, která má římský základ a nad ním se tyči něco jako dvě Amorova křídýlka. 

Arminiův pomník

Pomník se stal velkým symbolem sjednocení Německa a také ho měli rádi nacisti. Po válce pak nad ním byli Němci na rozpacích, ale ne nadlouho, protože Německo bylo rozděleno. Byl a je to populární turistický cíl, ročně do komplexu přijde průměrné půl miliónů návštěvníků, a v padesátých letech (kdy Němci nemohli moc turistovat po Evropě, neb nebyli vůbec populární) přišlo sem až million lidí ročně. V literatuře, už od Luthera, je Arminius oslavovaný jako Německy Generál (Luther byl první, kdo Arminia nazval Hermannem, ale to je jen překlad “vůdce vojska”, nikdo neví, jak znělo germánské jméno Cheruska Arminia). 
Augustus chtěl tvořil novou germánskou provincii mezi Rýnem a Labem. Ve 13. př.n.l. se germánští Sugambrové snažili proniknout přes Rýn a pořádali ničivé nájezdy na galské obyvatelstvo. Augustus strávil na rýnských hranicích tehdy asi tři roky a organizoval vytvoření této nové provincie, neb měl dojem, že jinak pokoj nebude. 

Augustus

Ono to nebylo tak, že by Římané nějak bezmyšlenkovitě vtrhli pod Varovým velením do Germánie. Během let byly stavěny pevnosti a pevnůstky podél východních přítoků Rýna, jenom podél Lippe jich bylo 28, a to jsou jen ty nalezené. Kazda pevnost a pevnůstka potřebovala civilního dodavatele. A tady je jádro problému, alespoň podle mě, a je to přehlížené ve velkých historických skizzach, náčrtech a hledání problémů proč se Římané vzdali vytvoření další germánské provincie. 
Když Caesar udělal z Gallie tři provincie, byla to vojenský fuška. Ale neznamenalo to, že si vojsko musí přitáhnout z římské Provence každý hřebík. Gallie byla osídlena keltskými kmeny, známými svou dovednosti v kování železa, existovala oppida, centra, kde se konaly trhy, keltští podnikavci se začali velmi rychle orientovat na vojenské dodávky (i podfuky) a romanizace byla neuvěřitelně rychlá. Na druhé straně Rýna byla situace úplně jiná. Do pevností a pevnůstek se musel dopravit každý hřebík, každé kleště a snad i košťata. Germáni kolem nedovedli vyrábět standardizované nádobí, oblečení, boty, jak byli Římané zvyklí je kupovat od místních dodavatelů. 
Bylo to obrovské území, které nemělo žádné cesty, a jediná dálková doprava byla možná po řekách. Vojenská kampaň pro vytvoření nové provincie probíhala mezi asi 13. př.n.l. až do 4 n.l., kdy Augustus považoval území už za provincii, a proto jmenoval Publia Quinctilia Vara, manžela své praneteře, guvernérem této nové provincie. 
P.Quinctilius Varus se narodil 46 pr.n.l. Jeho rodina byla patricijská, ale nikdy nebyla ve vysoké prominenci. Jeho otec byl na republikánské straně v občanské válce proti Caesarovi, a dostal dvakrát od Caesara milost. Není jasné, jestli byl zapleteny do Caesarova zavraždění, ale zemřel u Philippi s Brutem a Cassiem. 
Augustus to nedržel proti jeho synovi, takže ten měl řádnou politickou kariéru a po konzulátu v roce 9 př.n.l. byl senátním guvernérem provincie Africa. Velmi romanizované místo. Pak byl poslán jako císařský legát do Sýrie. V roce 4 př.n.l. zemřel Herodes , známý to biblický bídák, od kterého Římané odtáhli ochrannou ruku, když se na stará kolena stal krutovládcem, který ve strachu o svůj život a vládu nechal zabít tři že svých synů. Podle podání historika Josefa Flavia byl Varus velmi mírný, když v bouřích a rebeliích po Herodove smrti nechal popravit “jen” 2000 lidí v Jeruzalémě. Jeho rychlá akce byla schválena Augustem, Parthie se neustále vměšovala do judejskych záležitosti, a podněcovala nepokoje a rebelie. Jak je tedy zřejmé, Varus byl guvernérem nebo legátem v civilizovaných, urbanizovaných místech. Jistě si dával dobrý pozor na prohnané a proradné Syřany, a nenechal se oblbovat severoafrickými obchodníky, ale značně podcenil Germany. 
Arminius byl velitelem pomocné jednotky jízdy, byl vychovaný v Římě, jako Augustův “host”. Jako řada jiných synů různých příhraničních náčelníků. Jako třeba Marobudus, kterého pamatujeme že Storchovy knihy o Marobudovi a Katvaldovi., Zlomený meč. Arminiovy motivy jsou komplikované. V letech 11-9 př.n.l. byli Arminius a jeho bratr Flavus posláni do Říma jejich otcem Segimerem Dobyvatelem, hlavou germánského kmene Cherusku. Segimerus ale byl prohlášen ostatními náčelníky za zbabělce, protože se poddal Římanům. Arminius dostal vojenské vzdělání a občanství a byl daňově zařazen do třídy jezdců (obchodníků). Po návratu z Říma k Cheruskům se Arminius stal důvěrným poradcem guvernéra Vara. Varovy důvěry využil Arminius k tomu aby tajně utvořil alianci mezi původně nepřátelskými germánskými kmeny, to je mezi Cherusky, svým kmenem, Marsi, Chatti, Bructeri, Sugambri a zbytkem Suebů. 

Cheruskové vítají vítězného Arminia

Arminiova zrada byla známá jiným germánským náčelníkům, varovali Vara, ale bůhvíproč Varus věřil Arminiovi. Když legie odcházely z letního tábora nové provincie od řeky Wesery do zimních táborů na Rýnu, neměly ten správný pochodový útvar jako v nepřátelském území měly ve zvyku. Což je dost zvláštní, protože Arminius řekl Varovi, že se některé germánské kmeny vzbouřily proti římské okupaci, což byl výmysl, aby Varus šel kudy šel. Varus měl v úmyslu potlačit rebelii na cestě do zimního tábora jen s malou zacházkou. Koneckonců, šli přece provincií římského impéria! Byli napadeni kolem kopce Kalkriese, na úzké cestě mezi kopcem a rozsáhlou bažinou, kde Římané nemohli manévrovat. 17., 18., a 19. legie byly zničeny během tři dny trvajících bojů a Varus spáchal sebevraždu. Zajati důstojníci byli upálení v proutěných klecích. 

Pomník Marcu Caeliovi, centurionovi, který zahynul v bitvě.
Zřídil jej jeho bratr

Arminiuv bratr Flavus, který byl stejně jako Arminius vychovaný v Římě a velel pomocným sborům, zůstal u Římanů a Tacitus zaznamenal jak na sebe bratři ječeli přes řeku v roce 16 n.l., když Germanicus prováděl své trestné výpravy a Flavus velel pomocné jízdě. 
Když tehdy probíhala kampaň udělat z území mezi Rýnem a Labem provincii asi od toho roku 13 př.n.l., vojensky se proti Římanům postavili také Markomani, kteří v té době žili ještě blízko Rýna jako jeden že suebských kmenů. Dostali strašně na frak v roce 10 př.n.l od Drusa (bratra budoucího císaře Claudia) a v roce 9 př.n.l. poraženému kmeni poslal Augustus jejich nového krále, Marobuda. Marobudus se v Římě hodně naučil a když ho poslali kralovat Markomanům, bylo mu přes dvacet let. Aby kraloval bez římského vměšování, odvedl Markomany do Čech, kde se snažil zorganizovat jakousi konfederaci germánských kmenů, ale pro jejich vzájemnou řevnivost se mu nedařilo. Arminius poslal Varovu hlavu králi Marobudovi do Čech, aby se k němu připojil a vytvořili dohromady - tedy germánské kmeny Chattů, Chauků, Cherusků, Angrivariů a Marobudových Markomanů vlastní stát. Marobud odepřel a poslal Varovu hlavu do Říma k pohřbení. Marobud měl dost svých starostí s Katvaldou, který ho chtěl vykousat z vedení Markomanů. Ostatně, Marobud si Říma a Římanů cenil i když jim nechtěl být poddán a v lesích kolem Vltavy se mu muselo občas zastesknout po inteligentním latinském hovoru s hlavním knihovníkem Města, Asiniem Polliem. 
Mezi lety 14 a 16 n.l. Germanicus podnikl trestné výpravy do Germánie, dostal zpět orly ztracených legií a porazil dvakrát Arminia. Arminius také vyvolal válku s Marobudem, který zhnusený nesvorností germánských kmenů, požádal Tiberia o azyl, protože se Katvaldovi ho podařilo porazit. Marobudus pak žil dobře na penzi ve vile v Ravenne. Ostatně Katvalda byl později vykousaný že své pozice dalšími ambicouzy, a požádal Tiberia o azyl. Toho usadil Tiberius prozíravě ve Fórum Iulii, dnešním Frejus, v Provenci, na druhé straně Itálie od Ravenny. 
Arminius byl zavražděn na popud ostatních germánských náčelníků, kteří se obávali dalších římských odvet, a nejen to, mnoho jich bylo pro-římských a považovali Arminiův úspěch za katastrofu a mezi ně se dala počítat i rodina Arminiovy ženy. Některé kmeny, jako Ubiove, přímo přešly Rýn, usadili se na římské straně a romanizovali se, s tím, že římským legiím dodávali jízdu, jako Batavove dodávali loďstvo. Ubiove byli hlavními obyvateli nové založené Colonia Ara Agripinensis, dnešního Kolína nad Rýnem.

Římský kanalizační systém v Kolíně
nad Rýnem

Císař Tiberius rozhodl, že Germánie za Rýnem je příliš nerozvinutá země, má jen vesnice, malý přebytek po sklizni a není pro Řím relevantní. Prohlásil, že by znamenala příliš vysoký závazek pro římské finance, protože během předešlého století přišlo pod římskou vládu příliš mnoho území, které kladou vysoké nároky na romanizaci a vojenské výdaje. 
17. 18. 19. legie nebyly nikdy obnoveny. 
Pevnosti podél rýnských přítoků byly opuštěny, Římané vybudovali Limes Romanorum proti germánským kmenům, a podle Tacita prováděli daleko levnější politiku podporou náčelníků na druhé straně Rýna, kteří byli přátelsky nakloněni Římu. Po zavraždění Arminia jmenoval Tiberius králem Cherusků Arminiova synovce Italica. 
Když Tacitus píše svoji geografickou studii Germania koncem 1. století n.l., Cheruskové, Arminiův kmen, byli poražení svými bývalými arminiovskymi spojenci Chatty, klesli do bezvýznamnosti, a jak Tacitus poznamenává “lidé, kteří byli kdysi zváni dobří a poctiví, jsou dnes zváni líní hlupáci. Sic transit gloria mundi.

Co se z toho vyklube? Konec světa nebude!

Rosťa Firla

Nemalá armáda intelektuálů a mediálních šarlatánů šíří pesimismus o nezastavitelném konci světa z četných důvodů, které se malomyslným jeví neuhasitelné a neřešitelné. Gerry Labelle, nás klubový alarmista a pojišťovací agent povoláním, (a každý ví veškeré pojišťovnictví je založeno na nečekané či očekávané pohromě), tedy Gerry má zálibu ve sbírání a šíření malérů, z kterých vyvozuje, že konec světa se blíží. 

Konec světa

Paní Firlová, nezdolný optimista a hlasatel faktu “všecko už tu bylo”, Gerryho uklidňuje historickými podobnostmi s maléry dneska. Ti dva, Labelle a Firlová, osvěžují klubové debaty, které nejsou nikdy nudné či klidné.

Když se rozhořelo v Iráku tažení vzbouřenců na Bagdád, Gerry kvílel že bude třetí světová válka a Eva ho zklidnila hned dvěma argumenty: za prvé řekla, že Islám neprošel reformací a krvavé potyčky mezi sunnity a a šíity jsou ekvivalent husitských válek mezi kališníky a katolíky, které zruinovaly hospodářství ve střední Evropě ve století patnáctém; a pak válka třicetiletá mezi protestanty a katolíky ve století sedmnáctém a ta zruinovala ekonomicky a demograficky celou Evropu. Ale Evropané se poučili a nikdy více nešli zbožní lidé do války kvůli pánubohu, protože mystickou víru nelze protlačovat tímto způsobem. 
'Chceš říct, Evo, že Islám je čtyři sta let pozadu za křesťanstvím?, optal se Gerry výbojně paní Firlové, neb Gerry by velmi rád byl tolerantní k Islámu.

Sunnité a šíité

Uchechtla se, a řekla: Nejsou pozadu čtyři sta, ale třináct set let, protože spor sunnitů a šíitů je zakotven ve způsobu následnictví po smrti Mohameda v sedmém století, a to je fakt.'
A druhý argument Evy, který přerušil spor s Gerrym, aby téma pokročilo byl tento:'Druhý důvod je odvěká lidská vlastnost zvaná hamižnost čili kdo bude rozdělovat bohatství pocházející z nafty, kterou svět požaduje a krvavě platí'.
To všichni vědí, a Eva dodala, že kdyby země Předního východu neležely na oceánu nafty, pak málokdo by jejich náboženské spory sledoval a neměli by ani peníze nakoupit moderní zbraně a proháněli by se na velbloudech a bydleli v poušti ve stanech a bojovali by tradičními zakřivenými šavlemi. Nebo by mohli take mirumilovně obchodovat s velbloudy a fiky.

Co Eva řekla, znělo jednak přesvědčivě a taky to řekla s autoritou znalostí a Peter se optal jaké je řešení iráckého anebo arabského maléru?
Eva se nadechla jako k dlouhému proslovu a řekla tři slova: 'Energie, energie, energie.'
'Doufám, že nemluvíš o solárních panelech, větrných mlýnech a benzínu z kukuřice?!, zaúpěl Mervyn hlasem z kyseliny sírové.
Nemluvím o alternativních chimérách šílených ekologů, odsekla Eva, ale mluvím o nukleární elektřině, mluvím o rozšíření těžby plynu z břidlic a ropovodech z ropných ložisek ve slušných zemích pro slušné země v globálním měřítku.
'Ale to bude trvat léta letouci, zakvílel Jim Geese.
'Nikoliv, řekl Mervyn, protože plány se zpracovávají od krize OPEC že 70. let, když ropné země ukázaly, že budou nemilosrdně vydírat a využívat svou převahu plynoucí z naftové výhody. Ostatně- léta plynou stejně.”

'Tak kde to vázne to energetické osvobození?', zakvílel Jim. 'Posledních deset let v hubách šílených ekologů, kteří raději zachraňují počasí než civilizaci a prosperitu lidí.'
Mám si stoupnout před radnici s ceduli Bijte ekology?, optal se uštěpačně Zdeněk, který je doposavad v šoku nad vítězstvím liberálů v Ontariu a je spíš ochoten stát před radnicí s nápisem “Suckers”.

Netřeba, řekla Eva pevně, stačí, když se cena benzínu překulí před dolar a půl za litr a lidi se dozví, že třetina této ceny je daň na šíleně ekologické chiméry. A pak se praktičtí Kanaďané vzpamatujou a pochopí, kdo brzdí energetický pokrok a dusí prosperitu. 'Dnes jsem tankoval benzín za cenu dolar čtyřicet sedm a bylo mi úzko', řekl veskrze praktický Fred.
Mervyn pokýval hlavou a řekl: “Konec světa kvůli ceně benzínu nebude, možná jen konec ekologických chimér a možné je i vzpamatování Obamy z pomatení přivozeného Nobelovou cenou míru”. Timto jsme rozpustili sezení  klubu Cicero v kavárně Books&Beans.

Dovolená na obzoru

Eva Firlová

Blíží se doba dovolených, jak v Kanadě tak v Česku. Lidé se dohadují a plánují kam pojedou. Jen někteří usuzují, že zůstat doma, natřít koupelnu a sedět na vlastní zahradě s kafem u ruky je daleko nejlepší dovolená. Cestování a dovolená se zdá jít ruku v ruce. A to i přesto, že hned jak se utrmácení cestovatelé přiženou domů, vybalí kufry a naříkají, že by potřebovali ještě pár dní dovolené ať se vzpamatují z dovolené.

Jistá část našich českých známých plánuje cestu do Řecka, nebo do Turecka, shlédnout divy starověkého světa. Statečně tak následují ve stopách starověkých předchůdců, hlavně z doby Pax Romana, římského míru. V 1. stol.př.n.l. vyčistili Římané Středozemí od pirátů, a po konci občanských válek bitvou u Aktia v roce 31 př.n.l. se cesty po souši staly bezpečné také. Zvláště pro místa, která staré Římany zajímaly, což bylo Řecko a Malá Asie. 

Athény s Akropolí

Podnikavci začali psát cestovní průvodce po divech světa, jejichž seznam sestavilo několik Řeků ve 3. a 2. století př.n.l.;  průvodce po Alexandrii, po Malé Asii a hlavně po Řecku. V celistvosti se nám zachovaly dva díly “Průvodce Řeckem” od Pausania z 2. stol. n.l., kde - leckdy značně rozvláčně - sepisuje seznamy starobylých památek a vysvětluje, občas se značnou fantazií, jejich původ. Pausanias strávil psaním svého průvodce po Řecku deset let. Což se dá vypozorovat na popisech třeba jedné sochy v Olympii na Peloponésu a proč drží v ruce ovoce - Pausanias o tom dokáže napsat celé stránky. Jeho neuvěřitelná rozvláčnost je vyvážená jeho užitečností pro dnešní archeology. Archeologové v Řecku nemusí draze platit za letecké fotografie, nebo geomagnetický průzkum, popřípadě za elektrickou odporovou tomografii. Zalistují v Pausaniovi a jdou na věc.
Když jsem napsala, že Pausanias psal o “starobylých památkách”, on to tak myslel. Mnozí si z dnešního hlediska myslí, že antika byla nějaká kompaktní doba. Když Pausanias psal o Parthenónu, dělilo jej od jeho stavby 600 let. Nebo od mykénské doby přes 1000 let. Pro něj to byly prastaré památky. Vše je relativní.

Brána do starověkého olympijského stadionu

Cesta do Řecka a Malé Asie byla něco jako kanadské, nebo americké cestování do Evropy. Podívat se na památky zašlých času a zašlé slávy. Obyvatelé míst, kam turisté mířili, se bez problémů přeorientovali z prodeje obilí, nebo hrnčířských výrobků na průvodce turistů, popřípadě výrobce a prodejce suvenýrů.
Ekvivalent našeho povídání o cestování na Bali, bylo vyprávění o cestě do Athén, návštěva Akropolis, prohlédnout is domek, kde žil Sokrates, Akademii, kde přednášel Plato a zkritizovat výšku zdí spojujících Athény s přístavem Pireem. A když už byli turisté v přístavu, nasedli na loď a zamířili do Malé Asie, aby navštívili Tróju, odkud podle pověsti pocházeli zakladatelé Říma, Aeneas a jeho syn Ascanius, jinak zvaný Iullus, od kterého odvozoval svůj původ Julius Caesar.

Trója

Dnešní turisté a cestovatelé reptají na množství jiných turistů a cestovatelů, kteří pojíždějí po Středozemí, a zda se, že žádné místo není ušetřeno davů. Římané neměli taková očekávání. Naopak, spíše se zdá, že množství turistů na některém místě potvrzoval správnost výběru destinace. Cestovali na místa, kam cestovali všichni, což považovali za správné, protože mohli dávat k dobru historky z cest během oslav Saturnálií a prodiskutovat s bratrancem výhody návštěvy lázní s horkými prameny v Hierapolis v dnešním Turecku, popřípadě jaký dojem na ne udělal Parthenón a jestli je stejný, jako bratrancův. Jeden filozof tvrdil například, že olympijské hry jsou sice zaplavené davy, diváci omdlévají horkém a vyčerpáním a nepohodlím, ale on je vždy navštíví, protože je to nezapomenutelná a úžasná podívaná.
Gellius v 1. stol.n.l. a jiní cestovatele si stěžují, že průvodci na místech jako jsou pyramidy, nebo Trója mají naučené povídání, ale když se jich někdo zeptá na něco mimo nacvičený monolog, tak jsou vyřízení a že prodavači suvenýrů jsou vlezli a strkají do lidí. Starověcí turisté reptali na ubytování, na jídlo a špatné značení cest. Čímž se zásadně nelišili od dnešních turistů. Kamarád Jarda napsal, že při naučné cestě do Malé Asie snědli něco nevhodného s manželkou a synem v Istanbulu a pak v městech jako Efez, Smyrna, atd. hledali hlavně hygienická zařízení.

Artemidin chrám v Efezu

Turistický průmysl v Malé Asii byl zjevně tak vše pronikající, že zasáhl i do Nového zákona, do knihy Činy apoštolů.
Pavel, tedy Paulus a římský občan, původně Saul výrobce stanů pro římskou armádu, horlivý pronásledovatel křesťanské sekty byl převrácený na křesťanskou víru cestou do Damašku, kam jel dále pronásledovat tu nepříjemnou sektu. Pavel si ale uvědomil, že křesťanská sekta zkomírá na pronásledování a na omezení misionářství na Židy. Jeho geniální marketingový nápad byl, že je třeba se vykašlat na zápalné obětí a různé jiné restrikce judaismu a propagovat křesťanství mezi nežidovským obyvatelstvem. Byl to skvělý tah - náhle mělo křesťanství neomezené množství potenciálních přívrženců, ale také díky římskému míru, dobrým cestám a moři bez pirátů se propagace křesťanství stala nebezpečná pouze ideologicky, cestování byl podružný detail, jak se ve 3. století vyjádřil Eusebius, jeden z prvních církevních historiků.

Sv. Pavel

Pavel se tedy z Jeruzaléma vydal do Řecka i do Malé Asie. Zakládal křesťanské komunity a leckde narazil. Jedno z těch naražení bylo také v Efezu, dnešní destinaci mnoha turistů, stejně jako ve starověku. Důvodem turistického ruchu tehdy byl jeden ze starověkých divů světa - Artemidin chrám. Chrám měl rozměry 137x69 metrů, 18 metrů vysoký se 127 sloupy zdobený nejlepší mi umělci 3 století př.n.l., kdy se konala poslední fáze stavby. Uvnitř stala starobylá a zvláštní socha bohyně Artemis s mnoha prsy.

Divadlo v Efezu

Když se výrobci suvenýrů pro turisty a poutníky dozvěděli, že ve městě je jistý Pavel, který tvrdí, že sochy a chrámy jsou jen idoly, silně je to namíchlo. Vůdčí výrobce, Demetrios, který vyráběl suvenýry pro majetnější návštěvníky ze stříbra, sbubnoval další řemeslníky a shromáždili se v divadle, kde hulákali “Veliká je Artemis Efezanů!” Což se doneslo ke starostovi, který došel do divadla, rázně všechny seřval, že dělají výtržnosti a jestli si tedy Demetrius a další řemeslníci chtějí stěžovat, soudy jsou otevřené. Jinak také on může vůdce tohoto pozdvižení obvinit z pobuřování, nebo vzpoury. Účastníci se tichounce rozešli.

Efezská Artemis

Jedna zvláštní věc dnešního turistického a cestovatelského ruchu je, že chceme vidět všechny ty zajímavé věci, jako Koloseum, nebo pyramidy, ale rádi bychom je viděli sami. Proto se někteří cestovatelé vydávají na místa, kde předpokládají, že jsou prvními vlaštovkami. Je to pak k vzteku, když takový cestovatel přijde do nějakého zapadlého tibetského údolí a najde tam bankomat.
Je ale pravdou, že obě tradice, hromadná turistika i osamělé cestování se dají sladit. Je přece možné se procházet Koloseem s tisíci dalších lidí, a přesto mít unikátní zkušenost. Mít vlastní dojmy, vlastní myšlenky. A pak je dát o Saturnáliích, pardon, o Vánocích, k dobru.

Když tě nic moc nebaví, film zajiste zabaví

Rosťa Firla

Konečně kamarád Zdeněk získal Donšajny, filmové dílo mistra Menzla zaslané k nominaci na oscara v minulém roce a velmi jsme se těšili. Zdeněk přichvátal s dvd k nám, abychom to shlédli společně a potom obrátili naruby.

Skoro dvě hodiny jsme nedutali, ba zapomněli žvýkat jahodovou bublaninu, kterou k dívání Eva upekla a kafe dolévala.
Donšajni jako česká zpotvořenina Don Juani se odehrává v malém městě, kde ochotníci připravují představení Mozartovy opery Don Giovanni, zajisté nejslavnější opery ze všech oper, kterou Mozart předvedl v Praze roku 1787 ve Stavovském divadle a opera se v českých zemích hraje a hraje s úspěchem.

Hlavní hrdina Vítek (Jan Hartl) vypráví svou režisérskou stóry režiséra opery a hned na počátku se přiznává, že nemá hlas na operu, komponovat neumí a proto režíruje, aby se dostal na kůži sopranistkám. Zdeněk nadhodil, že film se měl jmenovat Sopranistky na lopatkách ve Vítkově ložnici. Soutěživost ochotníků, kdo dostane roli je veliká a krásné sopranistky mají výhody. Paralelně učitelka hudby Markéta (Libuše Šafránková) nacvičuje dětský sbor a postupně se příběh divadelníků proplétá s tímto dětským sborem.

Režisér Vítek pro zvýšení atraktivnosti opery přizval proslulého českého barytona Jakuba z Ameriky, kam Jakub se svým hlasem uprchl po pancéřovém srpnu 68 a Jakub (Martin Huba) rád přijme pozvání, aby si naposled zapívat roli komtura, otce svedené Anny.
Děj filmu se proplétá, když Markéta pozná v Jakubovi otce své nemanželské dcery; a její dcera má nemanželskou dceru taky s barytonem a dokonce i nemanželskou vnučku a všechny tyto nemanželské dětičky jsou následkem lásky k operním pěvcům, oněm operním Donšajnům.
Vyprávět operu je těžké, když nejde tolik o zápletku, ale o hlasy a film Donšajni přetéká hlasy a melodiemi od první do poslední minuty.
'To je film jako Formanův Amadeus', řekla Eva a dodala, že mi bude snadné o filmu Donšajni napsat, když Amadea zná každý Čech a Praha je hudební velmoc.
A tu se Zdeněk drsné zachechtal, a přiznal, že už četl recenze na film Donšajni a film se stal propadákem a po třech týdnech byl stažený z kin.'
Cože?, vzdychl jsem ještě omámený tím hudebně-filmovým zážitkem, až Zdenek řekl, že to není film pro plebejce.
Nechtěl jsem si kazit ten filmový zážitek, a tak jsem trpělivě a mlčky poslouchal Zdenkovy tirády na plebejce, kteří parkují auta na trávě, kteří odhazují odpadky na zem, plebejce, kteří neodepisuji na dopisy, a plebejce, kteří nechodí v volbám do EU.

Don Giovanni v sanfranciské Opeře

Eva odešla do kuchyně, připravit něco na zub, ale Zdeněk se zvedl. že musí domů.
Při loučení jsem Zdeňka požádal, jestli by dvd nechal u nás ještě den či dva, že chci na ten skvostný film podívat ještě jednou a najít důvod, proč ten film v Čechách propadl.
A jak jsem řekl, tak jsem udělal a podíval jsem se na Donšajny znova, ale důvod nelibosti s tímto filmem jsem nenašel.
A rozhodl jsem se napsat přátelům v Česku, aby mi neúspěch filmu objasnili.

Jiří Menzel

Což jsem řekl Zdeňkovi, když jsem mu vracel další den jeho dvd a on se zachechtal a řekl, že mi plebejci na takovu otázku neodpoví, na což jsem zaprotestoval, že to se nestane, protože moji přátelé nejsou plebejci.
Uvidíme, řekl Zdeněk a obrátil se na Evu, aby dohlídla, že ten dotaz napíšu a jestli mi někdo odpoví, ať mu to povím.
A tak se ptám, jak se líbil film Donšajni?