Komu mozek nelení, nemůže být zelený

Rosťa Firla

Bláznivost Zelených, a poslední hřebík do zelené rakve!, je zákon zakazující výrobu a distribuci klasických žárovek dle    Edisona od počátku roku 2012.

Pravda, rok 2012 už byl změněn na 2014, ale to nic nemění na tom, že Zelení jsou šílení a Liberálové, co to podporují, taktéž. Abych to vyhranil - mám k žárovce emociální vztah a ke světlu zářivky nikoliv;  žárovka patří do bytu a zářivka do úřadu či osvětlování veřejného prostoru, a na tom nemíním nic změnit.

Narodil jsem se v 1946 činžáku v Ostravě-Přívoze a sotva jsem se naučil chodit  na záchod umístěny na chodbě pro čtvero partaji na té chodbě, chodil jsem na záchod se svíčkou v ruce; vzpomínám, že jsem postavil svíčku na betonovu podlahu, usedl na mísu a s plamínkem svíčky jsem si hrál a zapaloval kousíčky novinového papírů. Byla to zábava, kterou bych nechtěl opakovat.

Na počátku 50-tych let byly chodby činžáku vybaveny minutovým světlem:zmáčknutím tlačítka se rozsvítilo a člověk nevěděl, kdy zhasne, a cizinec pátral, kde je další tlačítko na chodbě, aby neuvízl v temnotě a nehledal hmatem další tlačítko k obnovení svitu. O pár let později byla tlačítka vyměněna za tlačítka s orientačním světýlkem, které svítilo pořád. Soudím, že tím úspora elektřiny z minutového svícení mizela, když žárovčička v tlačítku svítila pořád, dnem i nocí.

Za pár let tlačítka byla nahrazena vypínači a z té doby si asi pamtuju slova babičky 'Zhasnul jsi na chodbě?'O rok, dva později, domovní správa vyměnila žárovky u stropu za tělesa zativek; světlo bylo prudce bílé, trubice hučely a často jen blikaly. Od té doby mám ten pocit, že zářivka je světlo veřejné a žárovka domácké.Protože pokrok ve věcech malých i velkých v komunistickém Československu ustrnul, nebylo třeba nic více měnit dalších 20 let.V březnu 1981 jsme se po půl roce v uprchlickém lágru z Rakouska přestěhovali do prvního být v Sudbury; na chodbě svítila žárovka u stropu, v bytě byly žárovky, za týden mne domácí upozornila, abych na chodbě nezhasínal světlo; vypadal jsem udiven a ona mi objasnila, že elektřina je levná, ale vypínač seužíváním pokazí a nový stojí $6.

Upláchlo dalších 20 let v zemí, kde elektřina je laciná a vypínače drahé, když
jako výbuchem započly zelené iniciativy jakože elektřina je drahá a nebude, jestli
nezrušíme žárovky a nenahradíme je fluorescentním světlem, které nehřeje a tím má menší spotřebu.Nás syn Petr, student ekologického inženýrství na universitě ve Windsoru, přijel na prázdniny a první ekologicky nátlak byl, že vyměnil všechny žárovky za fluorescentní; nějak mladíkovi nedošlo, že 4 100 watove žárovky stojí $2, zatímco jedna fluorescentní stojí $15, neb mě to nutil zaplatit. Na mé námitky měl tehdy mladistvý Petr větu jako vystřiženou z nějakého ekologického Marxe: ty nenávidíš zeměkouli! To říkal také vždy když našel kompostový nebo papírový odpad v obyčejných odpadcích.

Mladým a pokroku se nemají podrážet nohy a tak jsme vyčkali, až odjel zpět do Windsoru a okamžitě jsme vyšroubovali fluorescentní žárovky a koupili normální žárovky; on totiž nás syn ty klasické žárovky nahradil novými a staré vyhodil do odpadu.

Když syn přijel na Vánoce domů a první řadě se divil návratu ke starému světlu, vytasil jsem důvod, že mne z bílého světla bolí oči. Syn Petr se ušklíbnul a řekl, že za pár let budou Edisonovy žárovky historie; to bylo asi tak v roce 2001 nebo 2002. Od té doby zmoudřel a ve svém zaměstnání se stará o opravdové ekologické problémy - čistou vodu a odlučovače popílku.Onehdá jsme jeli nakoupit potraviny a míjeje regály s domácími potřebami, Eva vzala 2 kartony žárovek, 4 v každém kartónu, a hodila je do košíku. 'Dělám zásobu normálních žárovek při kterých se dá číst a neboli z nich oči. A neobsahují rtuť', řekla na vysvětlení. U pokladny jsme se potkali s Carol, naší sousedkou; i ona měla 4 kartóny žárovek ve vozíku. Copak, Carol, zemětřesení, neboli občasná "seismická událost" která se občas díky sudburskym dolům vyskytne, ve vašem baráku roztlouklo všecky žárovky? (Minulý týden bylo zemětřesení, které lidi nepostřehli, ale seismografy ano).'Ale co to povídáš, řekla dotčeně, dělám si zásobu žárovek než budou zakázané!'Neboj se, řekla Eva, konzervativní vláda tu zelenou blbovinu zruší!,

'Myslíš?, zaváhala Carol, a proč je máš ty? 'Jistota je jistota, co když se lidí zblázní a toho prolhaného McGuintyho znovu zvolí? Musíme volit konzervativce 4. října”, řekla pak a Carol odpověděla, že to hned sdělí manželovi.
Dobře udělala, neb nějakým trikem Liberalové dostali minoritní vládu. Tudíž je třeba si chranit zdravý rozum, a sbírat normální žárovky.

Evropa mi hýbe žlučí, z USA se nepoučí.
Rosťa Firla

Tajemství úspěchu demokracie nespočívá v tom, že lid sobě zvolí nejlepší z nejlepších, ale v tom, že zvolenci v určeném termínu z kapitánského můstku odcházejí.USA, dodnes bezpochyby nejúspěšnější systém uspokojování lidských potřeb, má neoblomné presidentské pravidlo 'Osm let a dost', aby presidentu moc nezachutnala až příliš.

Tragikomedie italského premiéra Berlusconiho, v politice 20 a na vrcholu vlády 17 let, budiž exkurzí do vládnutí a jak přivézt zemí tak hezkou na buben.Odbočím na jeden paragraf do moderních dějin svého rodného národa českého, kde je ilustrace dlouhověkého kormidelníka ještě výraznější než Berlusconi; ten příklad je císař Fratisek Josef, narozen 1830, žil 86 let z toho 68 letpředsedal veliké říši Rakousko-Uhersko, a s jeho úmrtím vzápětí zanikla i celá a slavná říše Habsburků.Když se František-Josef stal císařem v 1848, byla počtem obyvatel i průmyslovou výrobou Františkova říše srovnatelná s mladým a demokratickým USA. Za 68 let vlády Františka Josefa se v USA vystřídalo u kormidla v Bílém Domě 17 presidentů' kteří postupně vybudovali z USA největší průmyslovou velmoc, zdvojnasobili populaci USA na 120 miliónů; když František Josef hasnul a Rakousko-Uherska říše s ním, byly mladé USA schopné postavit půlmiliónovou armádu, přepravit z Ameriky do Evropy, ukončit nekonečnou válku tři bratranců zvanou první světová a president USA Woodrow Willson přerozdělil Evropu po ukončení války. 

Tento příklad užívám k ilustraci bezvýchodnosti autokracie a úspěchu demokracie.
Berlusconi za 17 let nevytvořil, ale umožnil, aby se Itálie stala zemí penzistů, kterým vládnou penzisti zcela soustředění na blahobyt penzistů.

Italské ženy mají nejnižší počet děti, 1.2 dítěte na jednu ženu. Výchovu jedináčků Italové dovedli k takové dokonalost,  že 80% třicetiletých žije doma s rodiči.
Ti mladí, kteří odmítají žít pod rodičovským a státním deštníkem, odcházejí se svými nápady do zahraničí, aby ukázali co dokážou. Italové mají nejnižší produktivitu práce v Evropě a nejvyšší počet regulací podnikání.

Znalci nazývají dnešní Itálii petrifikovanou, čili zkamenělou, a jiní zase gerontologickou, čili přestárlou za hranici oživení.
Jestliže si dnes evropští finančníci gratuluji, že Itálii zachraňují před bankrotem, a že dokázali starého Berlusconiho odstavit od zteřelého kormidla, toliko odkládají agónii finančního krachu, protože Itálie není Řecko, a není dost peněz na její záchranu.
Nemalá naděje pro novou, úřednickou či technokratickou vládu spočívá v tom, že svedou na Berlusconiho ukvapené přijetí eura a promptně se vrátí k národní měně lira.

Ještě v roce 1999, když jsme prvně jeli s Evou na pobyt v Římě, jsme platili lirou; pravda, bankovky byly větší než kapesník a mnoho nul za číslem na bankovkách - leč vláda si mohla dělat s lirou co chtěla a inflaci kompenzovat nepoměr mezi prací a mzdou státních zaměstnanců.

Dopuštění eura ubralo nuly z cen i platů, ale nezvýšilo počet pracovišť a produktivitu. Pohled na římské zedníky a remeslníky mi tolik připomínal skomírání ekonomiky v
čase normalizace 70-tých let, a jak to dopadlo jsme viděli o 10, 15 let později. Z italské tragikomedie je mi zvláště úzko: v Římě jsme byli 6x, celkem skoro půl roku a mám k té zemi emocionální vztah jako s rodné Moravě: rádi tam zajedeme, pobudeme, ale žít bych tam nemohl, protože státní a byrokratický dohled na občana  mi připadá horší než v základní škole na nezbedné žáky.

Zdětinštěli ti Italové výměnou za státní příplatky a penze a regulace na ochranu před globalní konkurencí volí ty, kteří jim to vše dají a nevím, jestli vezmou rozum do ruky a začnou pracovat, anebo budou dělat rotyku v ulicich a vymáhat, aby dostali co vláda nemá.
Pamatuji na shromáždění kolem velebného Pantheonu, kde mladí Italové nosili transparenty s nápisy, které vyjadřovaly pohoršení nad tím, že by se měly reformovat penze. Pohled na dvacetileté deroucí se o penze byl dost hnusný.
A zajisté příští rok nepojedeme do Říma, abychom se na ten úpadek dívali zblízka. 

Prajazykové teorie

Eva Firlová

Náš vnuk Milánek se ve svých čtyřech měsících přesunul do jazykového stadia “ladění” Vyráží ze sebe všechny možné slabiky a zvuky, jakých je jen lidstvo celkově schopno - a teď bude nějakou dobu vybírat ty, které slyší kolem sebe. Což bude dosti složité. Jeho maminka je Pakistánka, babička a děda Češi, a tatínek mluví sice česky, ale hlavně anglicky. Jako každé dítě, Milánek zmatený nebude. Pomalu se do rastru v jeho mozku zasouvají ty správné slabiky, a už před jedním rokem věku bude rozumět mnoha slovům, i když je nebude umět říct.

Je docela možné, že to ladění mateřského jazyka, které probíhá u miminek, představuje vývojové stadium řeči lidského druhu. Podle genetického mapování je téměř jisté, že Homo Sapiens Sapiens, tedy náš druh, se vyvinul v Africe někdy před 150-200 tisíci lety a odtamtud putoval do všech světadílů. Vzal s sebou tento tvor z Afriky také jazyk? Spor byl, že těch migrací bylo několik a že jazyk se vyvinul na několika místech. To bylo předtím, než bylo zjištěno, že někdy před 70 tisíci lety došlo k tzv. “efektu genetického hrdla láhve” lidského druhu. Něco se stalo před asi 70 tisíci lety, nějaká katastrofa, po které zůstalo naživu možná 10 tisíc jednotlivců Homo Sapiens Sapiens, možná jen tisíc. 
A teprve jejich potomci zalidnili svět přes Blízký východ. Byl to výbuch sopky Toba na Sumatře, která vychrlila do ovzduší 2-3000 km3 prachu a způsobila až desetiletou vulkanickou zimu? Nikdo neví. Jisté je, že v té dobře prošly genetickým „hrdlem láhve“ všichni velcí savci - lidé, orangutani, šimpanzi, gorily, tygři, atd., a tedy to asi nebyla epidemie. Otázka je, zda mluvili tito přeživší lidé všichni jedním prajazykem? Čím méně toho víme o originálním prajazyku, jestli takový existoval, tím více prudkých sporů existuje mezi historickými lingvisty, jestli je možno vypátrat, jak asi vypadal. Někteří odvážlivci dokonce publikují slovníky základních slov. Historičtí lingvisté, kteří jsou střízlivější v ohodnocení možnosti historické lingvistiky, poukazují na problémy třeba jen glottochronologie. 

Že toto slovo neznáte? Je to pokus zachytit statisticky, jak se jazyky během času mění. Jistý pan Swades v padesátých letech minulého století vymyslel, že se během jednoho tisíciletí v jazyce vymění 14 slov ze sta základních. U sousedního nářečí proběhne totéž, a najednou se jazyky liší o 28 %. Swades kalibroval svoji metodu na vývoji románských jazyků, který je jasně zaznamenaný. Což by bylo vše v pořádku; problém ovšem nastal, když se lingvisté nemohli shodnout, která slova jsou základní.

Nejznámější je seznam globálně-společných slov Bengtsona a Ruhlena, publikovaný roku 1994, kde je identifikováno 27 globálních slov. Jsou ovšem jiná, než od jiných lingvistů. Co je problém? Problémem je velká proměnlivost jazyka. Naše generace mluví jinak než naši rodiče a ti zas mluvili jinak, než jejich rodiče. Psaná čeština je jiná, než byla psaná čeština před třeba jen 60 lety. Čeština je součást indoevropské jazykové rodiny. Má základní slova, která mají příbuzné ve všech ostatních indoevropských jazycích, ale bez etymologických znalosti a srovnávací lingvistiky to jaksi není na první pohled patrné.Vezměme si třeba slovo srdce. Hmm, velmi české. Prakticky žádná samohláska , ta je nahrazena likvidou “r”. Ovšem, jen letmým pohledem zjistíme, že zjevně příbuzná slova existují v jiných slovanských jazycích, a ve staroslověnštině. Serdce, serce, sardce. Co příbuzná litevština? Ah, širdís. Jen potvrzení existence baltoslovanštiny před asi 2500 lety. Srovnávací lingvistika dospěla k rekonstruovanému indoevropskému slovu pro srdce “kerd” v 1. pádě a “krd-“ v pádech dalších. Původní slovo, společné všem indoevropským jazykům, se vyvíjelo z tohoto shluku hlásek. Slova, která začínala v indoevropském jazyce na “k”, začínala na “h” ve starogermánštině, když se germánské jazyky vynořily z hlubin negramotnosti ve 4. století n. l. Jako anglické heart, nebo německé herz. V latině zůstalo počáteční k “ cord-“. V řečtině také - kárdia. Indické a íránské jazyky jsou nerozhodné v začáteční hlásce, ale avestská íránština má dost blízko ke slovanským jazykům - srdce je hrdah a zrdaya. I indoevropský bratranec chetitština má příbuzné slovo - kardíš. Z výše uvedeného je zřejmé, že slova srdce a heart jsou příbuzné, i když to na první pohled zjevné není. Indoevropské jazyky se začaly rozdělovat před asi 5 tisíci lety. Demonstrace uvedena výše ukazuje, jak za těch pět tisíc let by dotyčné slovo vlastní matka nepoznala.

Pilné hledání jednotného prajazyka z dob před 70 tisíci lety tedy nevypadá na úspěch. Jestliže se tak základní slovo jako srdce změnilo za 5 tisíc let k nepoznání v příbuzných jazycích, jak se asi změnilo za 70 tisíc let? Těch 27 globálních slov má hlavní fanoušky v autorech Bengtsonovi a Ruhlenovi, a řadu vzdoroseznamů. Největší lingvističtí odvážlivci také publikují, jak asi vypadala syntax v prajazyku; hlavní slovo má SOV systém - větný pořádek Podmět Předmět Sloveso. S tímto větným pořádkem jsou vždy spojena další pravidla, jako že přídavné jméno je před podstatným a předložky jsou spíše záložky (postpozice). Například věta “Muž jde k široké řece” by zněla v prajazyku “Muž široké řece ke jde”. Zní to zvláštně v češtině, ale SOV syntax je rekonstruovaný pro řadu prajazyků včetně indoevropského. Zbytky se vyskytují v latině, kdy je třeba lovit sloveso na konci věty, a také, kdo zná němčinu ví, že ve vedlejších větách jakkoliv dlouhých je sloveso na konci. Simultánní tlumočníci němčiny jsou pobledlí a pijí hodně kafe a jedí ginkgo biloba dobrou na paměť, neb než řečník dojde na konec věty, a tedy se dozví oč ve větě jde, bez drog zapomenou, oč šlo na začátku.

Větší naději na úspěch má definování jazykových univerzálů. Co je vlastní každému jazyku? Například každý jazyk má zájmena. V každém jazyce stoupá tón na konci věty při otázce. Každý jazyk má svůj zvláštní způsob, jak se kladou otázky. Každý jazyk se vyvíjí pomaleji než způsob života; tohle je složitější pochopit, ale znamená to, že pomoci rekonstrukce slov můžeme nahlédnout do minulosti lidí, kteří mluví jistým jazykem, a je to také důvod, proč

bojujeme s nepravidelnými slovesy.

Nepravidelná slovesa v románských jazycích byla nepravidelná už v latině, a pravděpodobně už v šerem dávnověku latiny, protože byla nepravidelná už v indoevropském prajazyce, a příčinou je, že byla nepravidelná už v tom jazyce, ze kterého se indoevropský jazyk oddělil, ať to byl jazyk nostratický, nebo jiný... Zůstávají nepravidelná, protože se hodně používají a nepravidelné tvary jsou zakonzervované.

Podle pana Chomského, který je skvělý teoretik-lingvista, ale jinak to má v hlavě popletené, je schopnost naučit se mateřský jazyk vrozená. Proto, ač se lidský druh nazývá Homo Sapiens Sapiens (Člověk moudrý na druhou), bylo by asi líp, aby se nazýval Homo Loquens (Člověk mluvící), protože lidé mají řeč všude, na rozdíl od daleko skrovněji vyskytující se moudrosti

Marcus Tullius Cicero

Spravedlnost

Eva Firlová

K potěšení všech, kteří mají starost a péči o svou bývalou vlast už třeba jen proto, že v ní žijí jejich příbuzní a přátelé, byl odchycen velmi mocný muž,dr. Rath,  při činu korupce. Češi jsou sice skeptičtí, jestli bude spravedlnosti učiněno zadost, ale ze všech těch vtipů, komentářů a článků na internetu je vidět jakoby si lidé oddychli, že korupce se konečně začne trestat, a ta “kmotrovitost” české veřejné scény se začíná rozplétat, díky odvážným a neúplatným lidem v policii a na prokuratuře a ten“divoký východ” bude méně divoký, abych parafrázovala Limonádového Joea.

Bylo 5. srpna, léta 70 př.n.l. V srpnu od nepaměti se Řím vyprazdňuje od Římanů, kteří prchají do hor nebo k moři před rozpálenými kameny města. Ale v tento dávný srpen se nikdo nehrnul ať do své vily v Puteoli, nebo do Albánských hor, popřípadě chudší obyvatelé do hostelů podél mořského břehu. Na Fóru Romanu se shromáždil soud. Soudu předsedal Manius Acilius Glabrio, praetor urbanus, a tedy nejvyšší soudce. Na lavicích usedla šestapadesátičlenná porota, složená zesenátorů. Na jedné straně tribunálu seděl prokurátor Cicero se svým tajemníkem Tironem. Do areálu soudu arogantně vpochodoval obžalovaný, provázený rodinou,jak bylo zvykem v černém (zvláště důležité pro obžalovaného bylo mít plačící manželku a nezletilá dítka), Gaius Verres, vedeny svým obhájcem, nejslavnějším advokátem v Římě, Quintem Hortensiem Hortalem. Římané vnímali tento soud jako když se zabíjí několik much jednou ranou.Vypadalo to, že se změní složení porot a kdekdo fandil Ciceronovi, aby darebák dostal co si zaslouží.  Konzulové roku 70 pr.n.l. byli Marcus Licinius Crassusa Gnaeus Pompeius. Tito dva se měli asi tak rádi jako jako se mají rádi dva kohouti na jednom smetišti, ale v tomto případě měli společně zájmy.

Oba muži v minulosti podporovali Diktátora Sullu a jeho změny v ústavě ve prospěch senátní oligarchie, ale sotva zemřel, už se dali na stranu těch, kteří ústavu vraceli do starých kolejí. Během svého konzulátu vrátili tribunům lidu jejich pravomoce okleštěné Sullou, a teď se dívali, co udělá porota složená podle Sullovych zákonů jen ze senátorů. Neboť tady byl kámen úrazu -guvernéři provincii a jiní magistráti byli senátoři a poroty byly podle Sullova zákona také složeny jen ze senátorů. Což nepřispívalo k pocitu, že spravedlnost je slepá; ba zdálo se, že spravedlnost vykukuje zpod své pásky přes oči a kouká jak hlavně prospět vznešenému obžalovanému.(Jako v Česku - kdekdo má máslo na hlavě, takže ke svým vlastním přísný nebude).

Gaius Verres byl tři roky guvernérem provincie Sicílie. Už ty tři roky byla mimořádná délka trvání, protože normální termín byl rok, ale Senát měl jiné starosti - Spartakovo povstání. Sicilané měli dvojí smůlu; a) GaiusVerres byl sběratel. Sběratel uměleckých děl, a těch bylo na řecké Sicilii nespočet. b) Gaius Verres měla také mocné příbuzné a přátele, kteří jejchránili a na jeho darebárnách profitovali, politickou rodinu Caecilius Metellus.

Chrám na Sicílii

Je třeba předeslat, že předtím, v roce 75 př.n.l. sloužil Cicero rok jako quaestor západní Sicílie, kde zastupoval guvernéra. Vysloužil si pověst člověka čestného, přímého a spravedlivého a udělal si na Sicílii mnoho řeckých přátel a obdivovatelů. Jakmile Verres v roce 70 př.n.l. konečně skončil jako guvernér, ještě ve vlně za ex-guvernérovou lodí pluli rozhořčení vyslanci okradených Sicilanů, kteří si to namířili v Římě přímo do domu svého přítele a obdivovatele řecké kultury, Marca Tullia Cicerona.
  Cicero případ vzal a podal žalobu na Verra. Proč vzal na sebe Cicero úlohu prokurátora, kterou jinak považoval za nevděčnou? Sam řekl:  “Dobrá
pověst státu a jeho solidnost je z velké míry spojena s výkonem spravedlnosti”, a kromě toho upřímně nenáviděl nepoctivou provinční administraci.  Cicero dostal šibeniční lhůtu 60 dní na sbírání důkazů. Advokát obžalovaného Q. Hortensius zahájil legální manévry s úmyslem odložit soud až na další rok,kdy se měl nejvyšším soudcem stát Verrův příznivec Marcus Caecilius Metellus, a tedy někdo, kdo pomůže k osvobozujícímu rozsudku.Cicero se svými spolupracovníky procestoval Sicílii křížem krážem, sezbiral účetní knihy, svědky, a místopřísežná prohlášení obětí Verrova řádění. A když se toho 5. srpna sešel soud, měl Cicero vše připraveno včetně aktio prima- obžalovací řeči, kterou zakončil: “Žaluju Gaia Verra zmnoha zločinu proti bohům a lidem, proti římským spojencům i římským občanům.Dokážu, že ilegálně okradl Sicílii o 40 miliónů sestertiů a dokážu to pomocí svědků a materiálních důkazů. Není mi třeba dalších dnů k pronášení řečí, a odkládání dalších částí procesu, a přejdu hned ke svědkům a důkazům”.

Cicero měl připravené řeči pro další části procesu, ale nebylo je třeba přednést. Výslechy svědků a předložené důkazy o platbách neexistujícím farmářůmza neexistující obilí, loupeže uměleckých děl z chrámů i soukromých domů,svědectvi o Verrově spolčování s piráty, před kterými měl jako guvernér za úkol Sicílii chránit, jeho procenta z každé nelegální transakce, braní úplatků zarozsudky soudů, kterým předsedal, jeho jednání s římskými občany a sprovinciály - vše bylo tak usvědčující a zatracující, že Verresnečekal na nepochybně brilantní obhajobu Quinta Hortensia, ale prchl z Říma.

V římském právu se útěk obžalovaného počítal jako přiznání viny. Rozsudek zněl na exil a pokutu ve dvojnásobné výši škody, kterou na Sicílii nadělal a sicilská města dostala zpět svá umělecká díla.Cicero se stal rázem nejslavnějším advokátem v Římě, a Hortensius se začal věnovat pěstování kaprů.Také díky tomuto procesu se podařilo konzulům Pompeiovi a Crassovi změnit složení římských porot, kdy směla být jen jedna třetina složená že senátorů a zbytek z jiných majetných občanů.

Rekonstruovaný chrám Saturnův
 na Foru Romanu

Dr Rath může být – doufejme - ilustrací přísloví “žádný strom neroste do nebe”, nebo také “tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu”… Změní se díky Rathovi výkon české spravedlnosti?Bude páska bohyne spravedlnosti přitažená pečlivěji, aby nevykukovala a neposkytovala výhody mocným? Český národ čeká, co se stane… 

Ten, kdo létá vysoko, padá dolů hluboko.

Rosťa Firla

Mediální cirkus kolem zatčení a uvěznění doktora Ratha je prvotřídní ukázka jak vrtkavé je štěstí politika; dále je tento skandál  důkazem, že žádný strom neroste do nebe; zvlášť ne strom červivý a do třetice, že policie není tak zkorumpovaná jak se v Česku říká, a že mocný Rath byl zatčen se sedmimilionovým úplatkem v krabici v ruce.

(Pro ilustraci 7 miliónů korun představuje při průměrném českém důchodu 10.000KC obnáší živobytí důchodce po dobu 60 let; anebo zaměstnanec robotící za 20,000 měsíčně by vydělal 7 miliónů za 3o let, což je v průměru celý pracovní život; tedy žádná drobnost, a na to nezapomínejme, že hejtman Rath vzal pro sebe úplatek že státní zakázky ve výši celoživotní práce člověka.) Člověk Rath se nejevil jako troškař a jeho kariéra v politice od sametové revoluce byla doslova kosmická:Narozen v 1965, vystudoval lékařství na Universitě Karlově a ve věku 35 vzrostl na ministra zdravotnictví v levicové Paroubkove vládě; předtím však vstoupil do pravicové ODS v 1990, odkud odešel jako nezávislý poslanec.

Nezdá se, že ministroval dobře, necelé 2 roky, než utvrdil své členství v ČSSD pod dohledem předsedy Paroubka.Světovou pozornost získal fackou, kterou dostal od lékaře Macka na lékařském sjezdu v roce 2006.Zasloužená a veřejná facka za urážku na cti dr. Macka, Rathovi valně neuškodila a  od roku 2008 byl hejtman, čili krajský předseda středočeského kraje, a poslanec. 14. května byl odchycen jako škůdce při činu úplatkářství s krabicí peněz v ruce,zatčen a uvržen do vazby; následující den Rath resignoval na funkci hejtmana, zrušil členství v levicové straně ČSSD, ale poslancem zůstal.

Báchorka z pera mého kamaráda z Ostravy tvrdí, že Rath pomohl  vznítit reputaci KSČM a uškodil všem ostatním. Komu Rath uškodil se ukáže za pár měsíců při vyšetřování finančních machinací a úplatků, což za bývalé blbovlády  komunistů nebylo reálné, aby padouši a nezbedové vyletěli obloukem z vrcholných křesel direktně do vězení, to víme.Jak si stojí KSČM dnes? Komunistické straně stále ubývají členové. Podle podkladů k nadcházejícímu libereckému sjezdu měla loni 56 763 členů, což je o5227 méně než v roce předchozím. Problémem zůstává jejich věkový průměr 75 let a je strana seniorů. Z bývalé členské základny 1.7 miliónů členů KSČ zbývala o rok později 1990 méně než třetina, jen půl miliónů členů.Za 22 let od převratu členská základna klesla na desetinu zčásti odchodem straníků, ale hlavně úmrtím věrných seniorů. Předsednictvo svolává 8. Sjezd KSČM do Liberce tento víkend, kde bude zvolen předseda a předsednictvo na létapříští. Jestli bude KSČM předsedat někomu jinému, než sama sobě, to je ve hvězdách, ale podle mne už nikdy nebude v Čechách vládnout.

Leč zpátky k Rathovi, a pro úsměv připomínám, že jeho jméno po menší úpravě může mít do angličtiny překlad krysa.Rath Česku uškodil v evropském soutěžení o dotace, když 35 miliónů z peněz na opravu hradu strčil do kapsy, ukázal Evropě, že má chování mocipána z rozvojové země a připomněl mi tuto starou anekdotu: Sešli se ministři z rozvojových zemí na schůzi o dotacích z OSN; po zasedání ministr hostující země Burundi pozval ministry do své vily nad městem s bazénem na opulentní žranici a ministr rozvoje z Haiti nevydržel závist a stranou se optal ministra Ruandy jak k té vile přišel?Ministr Ruandy vzal kolegu z Haiti za loket, přivedl ho k oknu, ukázal dolů, do údolí a pravil; 'Vidíš tu novou dálnici?" "Vidím". Ruanďan ukázal na sebe a řekl: "10%".O rok později byla konference ministrů rozvoje rozvojových zemí v Port au Prince, Haiti, a po zasedání pohostil hostující haitský ministr ostatní ministry ve své vile na úbočí nad řekou. Ministr z Ruandy neodolal a optal se ministra z Haiti kde k tomu luxusu přišel?Šli k oknu, zírali dolů a haitský ministr řekl: 'Vidíš ten nový most přes řeku, na který jsme dostali z OSN dotací 100 miliónů?' Nevidím, řekl ministr Ruandy, a haitský potentát se usmál, ukázal na sebe a řekl"100%"..'Kdepak, v Čechách to tak zlé není, spíše naopak, protože policie Ratha zatkla,uvěznila a to je velice dobře znamení, že kmotrové, napojení na státní aparát nejsou všemocní, a že i na tyto mafiány a kmotry brzo dojde - k čemuž Čechům dopomáhej Bůh, jak říkají Američané. 

Cestování to je trefa, každý někam jinam spěchá.

Rosťa Firla

 Mudrlanti o blahobytu definují cestování jako vrcholové stadium konzumerismu a stále více lidí cestuje dle libovůle.

Lidovky 12.května otiskly zprávu o nejnovějším turistickém trendu zvaném víkendová turistika:

PRAHA - Zajet si na víkend místo na chalupu do Istanbulu či do Londýna, tato představa láká čím dál více lidí. Růst zájmu o takzvané eurovíkendy, tedy krátké pobyty v evropských metropolích, je jedním z aktuálních trendů cestování

v Česku.

Cestování zajisté rozšiřuje obzor o rozmanitosti světa kolem nás a taktéž rozšiřuje moji sbírku pohlednic. Kazdy z 
mých známých a přátel nosí moji adresu a pošle mi pohlednici - za což vždy dekuju rozvitými a květnatými větami. Pohlednice ukládám na polici nad krbem v obýváku a když je police plná barevných obrázků z

cest, zakládám pohlednice do alba, kterých mám 23 a sbírka roste úměrně s explozi chutí do cestování.

Udělal jsem pro radost z cestování seznam zahraničních cest svých přátel a známých za 4 měsíce roku 2011, abych si dokázal jak cestování kvete zatímco já sedím doma a sbírám pohlednice:

Leden 2011: Rostik s Amnou odletěli z Toronta do Tanzanie a Zanzibaru;

Aleš B. Odletěl z Toronta do Florencie a z Florencie do Prahy;

Jamie s Darlou letěli z Toronta přes Seattle na Hawaii, Honolulu;

Carol P. letěla z Toronto přes Los Angeles do Vietnamu;

Únor 2011: Vladimír C. letěl z Vancouveru do Mexika;

Ilona H. přiletěla z Budapešti přes Calgary do Edmontonu;

Liba B. letěla z Toronta do Prahy a z Prahy do Bangkoku, Thajsko;

Sabina R. letěla s Libou z Prahy do Thajska;

Březen 2011: Zdeněk B. letěl z Toronta do Prahy;

Nadia H. letěla z Toronta do Prahy;

Betty D. letěla z Toronta do Havany;

Duben 2011: Jamie letěl z Toronta do Madridu přes Amsterodam;

Věra K. odletěla z Toronta do Prahy a z Prahy do Káhiry, Egypt;

Jindřich K. odletěl že Santiaga, Čile, do Prahy;

Eva K. letěla z Prahy do Jeruzaléma

Zajisté tento stručný seznam cestování před začátkem cestovní sezóny dává představu jak moje sbírka pohlednic roste. když se tolik cestuje a cestovatelé nezapomínají na mou adresu a sběratelskou vášeň.
Karel Čapek, anebo to byl Karel Poláček? řekl, že sbírání je výlučně mužská posedlost; hledal jsem v paměti zdali jsem potkal sběratelku známek či pohlednic nebo nálepek, a nepamatuju si žádnou. Asi je sběratelství nějaká mužská dispozice, která nás odlišuje od hezčí a lepší poloviny lidstva.Literárně zpracované příběhy sběratelů posedlých vášní cosi  sbírat jsou početné; Karel Čapek je napsal o sběrateli koberců, drahokamů, autografů; a žádný nepojednává o ženě-sběratelce. Zda se že této sběratelské diferenci mezi pohlavími by měla být věnována odborná studie.
Vzpomínám, že jsem jako školák sbíral známky, jako skaut jsem sbíral rostliny do herbáře, kolem maturity a pár let po ní milostná dobrodružství - než jsem našel tu pravou Evu a ona mi to 'sbírání' zatrhla přírodním způsobem, že porodila děti.
Vrátil jsem se ke známkám, a to známkám na pohlednicích a dopisech a to mi zůstalo dodnes, víc než 40 let.

A jako sběrateli mi videndove výlety do exotických míst jsou velikou naději na rozšiřování mě sbírky pohlednic se známkami. Stefan Zweig, horlivý sběratel rukopisů a autogramů ve svých pamětech píše, že sběratelství je zábava na celý život, a sám u sbírání pohlednic vydržím a budu loudit pohlednice.Jeden můj známý sběratel pohlednic užívá k rozšíření své sbírky originální fintu: on píše na každou dolarovou bankovku, která mu přijde pod ruce, svou adresu a uctivou žádost, aby mu držitel dolarové bankovky poslal pohlednici na uvedenou adresu napsanou drobným pisemem na bankovku; a říkal mi, že dostává pohlednice z Ukrajiny, Barmy, Madagaskaru a nespočetných míst, kam dolarová bankovka s jeho vzkazem dorazila. No není tohle fascinující nápad a ukázka jak je sběratel tvořivý ve svém hamounství dostat další pohlednice?