Prajazykové teorie

Eva Firlová

Náš vnuk Milánek se ve svých čtyřech měsících přesunul do jazykového stadia “ladění” Vyráží ze sebe všechny možné slabiky a zvuky, jakých je jen lidstvo celkově schopno - a teď bude nějakou dobu vybírat ty, které slyší kolem sebe. Což bude dosti složité. Jeho maminka je Pakistánka, babička a děda Češi, a tatínek mluví sice česky, ale hlavně anglicky. Jako každé dítě, Milánek zmatený nebude. Pomalu se do rastru v jeho mozku zasouvají ty správné slabiky, a už před jedním rokem věku bude rozumět mnoha slovům, i když je nebude umět říct.

Je docela možné, že to ladění mateřského jazyka, které probíhá u miminek, představuje vývojové stadium řeči lidského druhu. Podle genetického mapování je téměř jisté, že Homo Sapiens Sapiens, tedy náš druh, se vyvinul v Africe někdy před 150-200 tisíci lety a odtamtud putoval do všech světadílů. Vzal s sebou tento tvor z Afriky také jazyk? Spor byl, že těch migrací bylo několik a že jazyk se vyvinul na několika místech. To bylo předtím, než bylo zjištěno, že někdy před 70 tisíci lety došlo k tzv. “efektu genetického hrdla láhve” lidského druhu. Něco se stalo před asi 70 tisíci lety, nějaká katastrofa, po které zůstalo naživu možná 10 tisíc jednotlivců Homo Sapiens Sapiens, možná jen tisíc. 
A teprve jejich potomci zalidnili svět přes Blízký východ. Byl to výbuch sopky Toba na Sumatře, která vychrlila do ovzduší 2-3000 km3 prachu a způsobila až desetiletou vulkanickou zimu? Nikdo neví. Jisté je, že v té dobře prošly genetickým „hrdlem láhve“ všichni velcí savci - lidé, orangutani, šimpanzi, gorily, tygři, atd., a tedy to asi nebyla epidemie. Otázka je, zda mluvili tito přeživší lidé všichni jedním prajazykem? Čím méně toho víme o originálním prajazyku, jestli takový existoval, tím více prudkých sporů existuje mezi historickými lingvisty, jestli je možno vypátrat, jak asi vypadal. Někteří odvážlivci dokonce publikují slovníky základních slov. Historičtí lingvisté, kteří jsou střízlivější v ohodnocení možnosti historické lingvistiky, poukazují na problémy třeba jen glottochronologie. 

Že toto slovo neznáte? Je to pokus zachytit statisticky, jak se jazyky během času mění. Jistý pan Swades v padesátých letech minulého století vymyslel, že se během jednoho tisíciletí v jazyce vymění 14 slov ze sta základních. U sousedního nářečí proběhne totéž, a najednou se jazyky liší o 28 %. Swades kalibroval svoji metodu na vývoji románských jazyků, který je jasně zaznamenaný. Což by bylo vše v pořádku; problém ovšem nastal, když se lingvisté nemohli shodnout, která slova jsou základní.

Nejznámější je seznam globálně-společných slov Bengtsona a Ruhlena, publikovaný roku 1994, kde je identifikováno 27 globálních slov. Jsou ovšem jiná, než od jiných lingvistů. Co je problém? Problémem je velká proměnlivost jazyka. Naše generace mluví jinak než naši rodiče a ti zas mluvili jinak, než jejich rodiče. Psaná čeština je jiná, než byla psaná čeština před třeba jen 60 lety. Čeština je součást indoevropské jazykové rodiny. Má základní slova, která mají příbuzné ve všech ostatních indoevropských jazycích, ale bez etymologických znalosti a srovnávací lingvistiky to jaksi není na první pohled patrné.Vezměme si třeba slovo srdce. Hmm, velmi české. Prakticky žádná samohláska , ta je nahrazena likvidou “r”. Ovšem, jen letmým pohledem zjistíme, že zjevně příbuzná slova existují v jiných slovanských jazycích, a ve staroslověnštině. Serdce, serce, sardce. Co příbuzná litevština? Ah, širdís. Jen potvrzení existence baltoslovanštiny před asi 2500 lety. Srovnávací lingvistika dospěla k rekonstruovanému indoevropskému slovu pro srdce “kerd” v 1. pádě a “krd-“ v pádech dalších. Původní slovo, společné všem indoevropským jazykům, se vyvíjelo z tohoto shluku hlásek. Slova, která začínala v indoevropském jazyce na “k”, začínala na “h” ve starogermánštině, když se germánské jazyky vynořily z hlubin negramotnosti ve 4. století n. l. Jako anglické heart, nebo německé herz. V latině zůstalo počáteční k “ cord-“. V řečtině také - kárdia. Indické a íránské jazyky jsou nerozhodné v začáteční hlásce, ale avestská íránština má dost blízko ke slovanským jazykům - srdce je hrdah a zrdaya. I indoevropský bratranec chetitština má příbuzné slovo - kardíš. Z výše uvedeného je zřejmé, že slova srdce a heart jsou příbuzné, i když to na první pohled zjevné není. Indoevropské jazyky se začaly rozdělovat před asi 5 tisíci lety. Demonstrace uvedena výše ukazuje, jak za těch pět tisíc let by dotyčné slovo vlastní matka nepoznala.

Pilné hledání jednotného prajazyka z dob před 70 tisíci lety tedy nevypadá na úspěch. Jestliže se tak základní slovo jako srdce změnilo za 5 tisíc let k nepoznání v příbuzných jazycích, jak se asi změnilo za 70 tisíc let? Těch 27 globálních slov má hlavní fanoušky v autorech Bengtsonovi a Ruhlenovi, a řadu vzdoroseznamů. Největší lingvističtí odvážlivci také publikují, jak asi vypadala syntax v prajazyku; hlavní slovo má SOV systém - větný pořádek Podmět Předmět Sloveso. S tímto větným pořádkem jsou vždy spojena další pravidla, jako že přídavné jméno je před podstatným a předložky jsou spíše záložky (postpozice). Například věta “Muž jde k široké řece” by zněla v prajazyku “Muž široké řece ke jde”. Zní to zvláštně v češtině, ale SOV syntax je rekonstruovaný pro řadu prajazyků včetně indoevropského. Zbytky se vyskytují v latině, kdy je třeba lovit sloveso na konci věty, a také, kdo zná němčinu ví, že ve vedlejších větách jakkoliv dlouhých je sloveso na konci. Simultánní tlumočníci němčiny jsou pobledlí a pijí hodně kafe a jedí ginkgo biloba dobrou na paměť, neb než řečník dojde na konec věty, a tedy se dozví oč ve větě jde, bez drog zapomenou, oč šlo na začátku.

Větší naději na úspěch má definování jazykových univerzálů. Co je vlastní každému jazyku? Například každý jazyk má zájmena. V každém jazyce stoupá tón na konci věty při otázce. Každý jazyk má svůj zvláštní způsob, jak se kladou otázky. Každý jazyk se vyvíjí pomaleji než způsob života; tohle je složitější pochopit, ale znamená to, že pomoci rekonstrukce slov můžeme nahlédnout do minulosti lidí, kteří mluví jistým jazykem, a je to také důvod, proč

bojujeme s nepravidelnými slovesy.

Nepravidelná slovesa v románských jazycích byla nepravidelná už v latině, a pravděpodobně už v šerem dávnověku latiny, protože byla nepravidelná už v indoevropském prajazyce, a příčinou je, že byla nepravidelná už v tom jazyce, ze kterého se indoevropský jazyk oddělil, ať to byl jazyk nostratický, nebo jiný... Zůstávají nepravidelná, protože se hodně používají a nepravidelné tvary jsou zakonzervované.

Podle pana Chomského, který je skvělý teoretik-lingvista, ale jinak to má v hlavě popletené, je schopnost naučit se mateřský jazyk vrozená. Proto, ač se lidský druh nazývá Homo Sapiens Sapiens (Člověk moudrý na druhou), bylo by asi líp, aby se nazýval Homo Loquens (Člověk mluvící), protože lidé mají řeč všude, na rozdíl od daleko skrovněji vyskytující se moudrosti