Je to malér nebo pravda, klimatická sebevražda

Rosťa Firla

Dělat Kanaďanům v půli února kázání o globálním oteplování je přilévání oleje do ohníčku zlosti, protože máme rekordní zimu a účet za topení roste ke hvězdám ekologického mámení. Pravda, ekologičtí fanatičkové zrevidovali ono globální oteplování na klimatickou změnu, čímž sobě a svému bláznovství zasichrovali, že oteplování či ochlazování klimatu jim furt dává pravdu pro zelenou ideologii. 

A do tohoto klimatického blábolení a bez valné publicity odhlasoval EU parlament energetickou iniciativu do roku 2030, čímž odsoudil evropskou ekonomiku k úprku z Evropy jinam, kde se ekologicky blázní o něco anebo o moc méně a zároveň odsoudila evropské občany k placení za energii za tuto iniciativu, trojnásobek za elektřinu, benzín a topný olej než dnes.

Tento ekologicky zákon odsouhlaseny EU parlamentem ukládá EU státům snížit emise o 20%, zvýšit výrobu zelených enrgii o 20% a zvýšit energetickou účinnost o 20% do roku 2030!! 16 let není mnoho let v rozvoji EU, ale je to mnoho let v životě člověka; pravda, za 16 let budu mít 84 let a kromě zdravotní kasičky a přístupu do nemocnice mne asi nebude více zajímat, pokud se toho dožiju.

Ale v širším pojetí jako společnost, už teď započíná úprk průmyslu z evropského kontinentu, kde cena energie vzroste trojnásobně a postihne občany trojnásobnými poplatky za zelenou ideologii. Jako každý vznešený plán o záchranu planety před klimatickou změnou má tato EU iniciativa svou ironickou, nechci říct patologickou verzi kousek na východ, za evropskými humny, v ruské Soči.

S nákladem 51 miliard dolarů byla zbudována opulentní zařízení pro zimní olympiádu v subtropickém pásmu, kde sníh v únoru tradičně nebývá; a nemíním rozmazávat, že tato opulentní sláva cara Putina se koná v národě, kde průměrný měsíční příjem ruského zaměstnance je $300.

Jde spíše o to, že za humny progresivní zelené EU komise se vyrábí umělý sníh s dopadem na životní prostředí větším a většími exhalacemi než vyprodukují Belgie či Holandsko za celý rok. A nikdo ve slavné EU se nebouří, že co Evropané pomyslně ušetří na energii se v Soči vyplýtvá za dva týdny pořádáním zimní olympiády. Ale to jen malá odbočka z tématu, že EU Parlament právě odhlasoval ekonomickou sebevraždu Evropy a nikdo si toho nepovšiml, nekřičí a nelomí rukama.

Ironické je, že za pár měsíců budou volby do evropského parlamentu a noví poslanci ponesou toto bláznivé únorové hlasování a tedy rozhodnutí příštích 16 let. Kdybych byl mladý Evropan, prchl bych před zelenou diktaturou; a vím o čem mluvím, protože jsem prchal před rudou diktaturou, když jsem byl mlád a nikdy jsem vteřinu nezalitoval. A opět nastal čas v Evropě prchat jako rozvážní lidé prchali v 30tých letech od ideologie nacistické, pak v druhé půli 20-teho století od ideologie komunistické, které obě slibovaly ráj na zemi. A ve století dvacátém prvém nezbývá než prchat od zničující ideologie zelené.

Z důvodů, které nejsou oficiálně vysvětleny, jsou Evropané nakloněni svůdným ideologiím daleko více než obyvatelé Nového světa; osobně si to vysvětluju svobodou, ve které lidé více nesouhlasí než souhlasí se svými zvolenými vůdci a nenechají se tahat za nos nestoudným způsoben jak to dělal fašistický Mussolini, než ho Italové pověsili za nohy hlavou dolů, nacista Hitler, až přivedl Germánii k totálnímu zničení, či generalissimo Stalin, než byl odhalen a pohaněn.

Ontarijský premiér a rádoby zelený ideolog, který zmařil výstavbu dvou elektráren byl milosrdné přinucen rezignovat a teď se motá pod mrakem ostudy kam zašantročil miliardu nebo dvě za zrušení elektráren a jeho trápení a ostuda zdaleka nevyhasly. President Obama též zabrousil na tenký led zelené ideologie, když pozastavil ropovod z Kanady do Texasu jako předvolební manévr na získání zelených hlasů a slíbil, že o ropovodu Keystone rozhodne v roce 2013 a dodnes nerozhodl a ropovod zablokoval.

Leč ti, kteří Obamovi na ideologii naletěli se už probrali a připusťme, že Obamu berou vážně jen skalní Demokrati a Putin převzal iniciativu v Sýrii a bombarduje se dál a milióny Syřanů čekají v sousedních zemích na smilování a vystěhování do slušnějších zemí; a nezapomínejme, že čím je ideologicky Obama slabší - tím je autoritářský Putin silnější; možná jezdívají poslanci evropského Parlamentu na školení do Moskvy, a možná že Evropané mají raději silnou ruku a ráznou hlavu, která jim poroučí a přikazuje, a pramálo spoléhají na ten proslulý selský rozum, že cokoliv vláda odhlasuje, to pracující lidé zaplatí penězma a svobodou, až nakonec zbývá jen ta svoboda na sebevraždu.

Zlý únorový mejdan, konečně je zfilmován

Rosťa Firla

Ke konci měsíce úzkosti, tak Indiáni zvali únor, míváme písek v očích i ústech při vzpomenutí únorového komunistického převratu zvaného vítězný únor 1948 - událost, když ne katastrofální a úpadková, pak tedy počínající skoro půlstoletí stagnace a šedivé komunistické zlovlády.
A rok co rok od pádu vedoucí komunistické strany - a čeští rodáci už nemají strach korespondovat s cizinou - se někdo z mých vrstevníků a nostalgiků obtěžuje mi poslat nějaký chvalozpěv na Gottwalda a blahé časy kdy komunisti vládli, a my se tu v Ontariu zlostíme, že komunisté nebyli odhalení, pohánění a odstranění.

Naštěstí ne všichni rodáci trpí nostalgií a velebením 'starých zlatých časů' a v půli února nás informoval přítel a filmový fajnšmekr, abychom se podívali na pětidílný televizní seriál zvaný České století a paní Firlová hbitě seriál vystopovala a přestěhovala do mého PC k shlédnutí. Scenárista historik Pavel Kosatík s režisérem Robertem Sedláčkem vyhmátli pět dejinných křižovatek, kdy Češi jásali v prvním dílu vzniku Československa v 1918 a pak furt padali na hubu v dalších čtyřech pokračováních, které pojmenuju Mnichov, Odboj, Únor a jak se komunisti hubili jeden druhého pod dohledem Stalina.
Díl čtvrtý, Únor, detailně vykresluje 3 dny před únorem pětadvacátým, machinace komunistických poslanců a naivní demisi liberálních politiků a hlavně utrpení presidenta Beneše, odchovaného v masarykovských tradicích demokracie, sledující nezastavitelné lidové povstání ve prospěch komumistickeho uchopení moci na pozadí jásání ozbrojených dělníků v ulicích Prahy a na Hradčanském náměstí až Beneš podepsal a tím nastal soumrak nad Československem a Beneš po 30-ti letech v politice za lepší Československo v hanbě a sklíčenosti umřel ve věku 64 let.

Gottwald

Pátý díl umístěny do roku 1951, tedy jen 3 roky po uchopení totální moci v Československu, se jmenuje Zabíjení soudruha a pojednává o politických procesech.Pátý díl začíná trudnou a detailní popravou Horákové se všemi detaily šibenice a procedury zvané poprava. Pak diskuse o vině a nevině, když soudruh Stalin chce vinné, aby se bdělost ukázala v plném světle; atmosféra strachu v nejvyšších ešalonech komunistického vedení a vystrašených debatách mezi Gottwaldem a Slánským až k k vrcholu, kdy Slánský je prohlášen zloduchem, mučen a usvědčen a pověšen se všemi detaily popravy na šibenici ve věku 51 let, tak jako Horáková byla pověšená na začátku pátého dílu Českého století.

Slánský

A jako uzávěrka je divák obeznámen, že Gottwald přežil Slánského jen o 3 měsíce než sám umřel na ruskou chřipku ve věku 56 let; Gottwaldova manželka Marta; aktivní komunistická organizátorka, zemřela tentýž rok ve věku 54 let.
Kde je chyba v českém rodákovi, že po uplynutí 60 let od únorových událostí a následně komunistické hrůzovlády může někdo mluvit o zlatých časech? Jak je možná ta shovívavost ke komunistům shromážděným v KSČM a pověření do vysokých funkcí českými voliči a v parlamentu sedí 33 komunistických poslanců a říkají jak se má vládnout, a že Gottwald byl príma chlap a vítězný únor nebyl československá prohra?
A v těchto rmutných úvahách o mém rodném národě přilétl prostorem email od dalšího mého filmového kumpána a s tím film Norimberský proces natočený v 1961. Je to film ohromný, v hlavní roli Spencer Tracy co soudce čtyř nemeckých soudců, kteří soudili dle nacistického práva a nepravdivě; v roli jednoho že čtyř obžalovaných padouchů hraje Burt Lancaster zkroušeného a zhnuseného bývalého ministra spravedlnosti, který by se raději neviděl, že nacistům sloužil. A než jsem film dohleděl, pochopil jsem, že s komunisty nebylo zúčtováno, a že komunističtí zločinci budou dále kazit zemi českou a plést sedmině či pětině dospělých Čechů hlavy.
Když jsem své pocity z toho průsečíku televizní série České století a filmu Norimberský proces kostrbaté vyprávěl Evě, tak se usmála a optala se mne jaký vnímám rozdíl mezi komunismem a nacismem? Žádný, řekl jsem ochable, protože jedni i druzí znásilnili či zmanipulovali vůli lidu a po uchopení moci už nepřipustili, aby lid v demokratických volbách svou chybu zrevidoval a nacisty a komunisty vyhnal od kormidla.
To máš pravdu, řekla Eva, ale představ si, že by někdo vyšel na ulici s hákovým křížem na rukávě či vlajce a domáhal se pozornosti pro nacionální socialismu; co by se stalo? Mlčel jsem a Eva pokračovala: a teď si představ, že někdo vyjde na ulici s komunistickým symbolem srp a kladivo a rudou vlajkou v ruce a lidí to nepobuřuje, že někdo chce vrátit co už měli a zahnali na pohřebiště blbých nápadů. Eva řekla poslední větu: nacismus vymetli vítězní spojenci, ale komunisty nevymetl nikdo a rudá rakovina trvá dál a nikdo nekřičí - odsoudíme je.

Seriál České století má další 4 díly, které budou promítány po sklizni švestek a jako divák se mohu těšit, že devátý díl seriálu bude obsahovat důrazný odsudek komunismu, který zničil nejen osudy, ale taky povahu mnohých lidí ve východní Evropě.

Nezpůsobí zmatek, slavit denně svátek

Rosťa Firla

Můj kamarád Mervyn už řádku let šíří bujnou myšlenku: Kazdy den je svátek, a tvrdošíjně vyhledává důvody ke slavení; kromě tradičních narozenin, které bedlivě hlídá, slavíme významné osobnosti a události, abychom, jak říká Mervyn, nezhloupli zapomentlivostí.

A tak jsme třeba slavili konec ledna, nikoliv kalendářním slova smyslu, ale jako půlku zimy za námi a přibližování jara.
Pochopitelně tohorocni zima je bohatá na sníh i mrazy, které se projevují mediálním vzdycháním a lidovým kvílením o rekordní zimě; je zapomenuta ontarijská zima roku 1994, když zamrzaly vodovodní přípojky? Přestože média bez ustání vyzývaly obyvatelstvo Sudbury, aby lidé nechali kapat vodu v umyvadle, stovkám domácností zamrzla.

Z vyprávění znám historky zimy 1974, když blizard trajici 3 dny uvěznil pracovníky šachty Falconbridge v budově a děti musely přespat ve škole.
Gerry Labelle tvrdil, že lidi jsou nepoučitelní, tedy zapomětliví, a vyprávěl o sych přátelích, kteří v sobotu odjeli na Floridu, aby prchli před sudburskou zimou do teplíčka; ukázal na email svých přátel: psali z jižní Caroliny v neděli, že uvízli na zamrzlé dálnici, odbočili z dálnice do motelu, který byl plný a oni byli šťastní, že mohli spát na kulečníkovém stole. Meryn se chechtal, až se zakuckal v teploučké kavárně Books&Beans a Gerry pokračoval, že přátelé už překročili hranice Floridy a psali, že viděli rampouchy visící z pomerančů a jinovatku na palmových listech.
Asi nebudou potřebovat plavky, povzdechla Eva, a Gerry oznámil, že tam právě teď potrebujou vlněné čepice a pletetené rukavice, aby neomrzli.
Eva vyprávěla jak jsme na dálku slavili narozeniny vnuka Milana: poslala čokoládový dort přes globální dárkovou firmu, která přijala platbu ze Sudbury a na opačné polokouli v Kuala Lumpur upekli dort a poslíček dodal dort z Kanady, tak to řekl našim užaslým mladým.
Krabici otevřeli, psala nám tchyně Parveen, a Milan si pochutnával, co Parveen vyfotila, fotky nám poslala a Eva ukázala kamarádům.

Včera pozdě večer, když jsme se vrátili z plavání, volal Mervyn a důvěrně sdělil, že slavil skutečnost, že v lednu nebylo v Sudbury zemětřesení. Protože jsem mlčel na tento exotický důvod ke slavení, řekl, zdali si nepamatuju zemětřesení v lednu před 14-ti lety, které bylo dost silné, že drnčely hrnky v kredenci. Nepamatuju, řekl jsem, a Mervyn mne poučil, že za posledních 27 let bylo Sudbury 10 zemětřesení.
Na otázku, co jsme slavili my? jsem duchapřítomně řekl, že teď budeme slavit fakt, že jsem se v bazénu neutopil.
Líčil jsem Evě u snídani tuto krátkou konverzaci s Mervynem, a Eva se tomu smála a řekla, že dnes máme co slavit. Copak?, optal jsem se a Eva ukázala na teploměr a řekla: Teplota stoupla z -20C na pouhých -5C a vychází sluníčko a nesněží.
Vskutku!, řekl jsem a po snídani jsme oblékli lehké větrovky a šli jsme odklidit sníh, který napadl přes noc. 

Na počátku únoru cítím jen smrad z úhoru.

Rosťa Firla

Kdybych to neslíbil napsat, asi bych to nezapsal.
Kdyby to někdo jiný zapsal, vzpíral bych se to číst.
Rozumím co znamená lidová věta 'spolknout hořkou pilulku', která má přinést úlevu bolení břicha.
Leč nepopisuju šarádu, ale zasedání klubu Cicero v kavárně Books&Beans a závěrem sezení bylo na klubovní hlasování o nejlepším filmu roku 2013, což jsme si uložili udělat měsíc před oficiální Oscar show v Los Angeles, abychom si prověřili propast mezi naším a jejich vkusem.
A vyhlašovali jsme za nejlepší film roku Vlka z Wall Streetu, což mne pravda v našem houfu moudrých silné šokovalo, i když nepřekvapilo.

Režisér Martin Scorcese skvostné natočil tříhodinový velkofilm o skutečném finančním darebákovi jménem Jordán Belfort, kterého přesvědčivě a dramatický zahrál Leonardo DiCaprio. Jordán a houf jemu podobných prodávají akcie a nesmírně zbohatnou a paralelně vedou životní styl (sex, drogy a rokenrol) na výdobytků z lidí, kteří jim skočili na špek.
Scorcese už dříve natočil oslavované a Oscary ozdobené filmy o darebácích a padouších; každý kinar si pamatuje Kasino a Mafiány. tematika sice amorální až odporná, ale znázorněna způsobem, že divák ani nedýchá.
A když jsme se tak v klubu shodli, což mne nadmíru překvapilo, začala diskuse, zda film Vlk Wall Streetu o padouších a padoušství je to nejlepší co Hollywood svým divákům nabízí.
První promluvil nás umírněný politik Gerry a řekl, že nejvyšším úkolem umělce je znázorňovat pravdu, a když je známo, že všichni členové Ústředního výboru komunistické strany v Číně jsou miliardáři, pak finanční padoušství na Wall Streetu ukazuje chování vůdců v druhé největší ekonomické zemí aspirující na vůdcovství v Asii.
Tohle byl nadmíru zajímavé hodnocení významu nejlepšího filmu o padouších a najednou každý člen klubu Cicero měl co přidat, že famílie Fidéla Castro má miliardy dolarů ve švýcarské bance, a severokorejská rodina Kim vlastní 5 miliard dolarů; Fred znalý čísel vyslovil sérii despotických vládců na Blízkém východě, kteří nahrabali miliardy dolarů a jmění tak závratné, že by Jordán Belford z Wall Streetu pobledl závistí se svou hromádkou nakradených desítek miliónů dolarů.
Paní Firlova poslouchala tu padoušskou inventuru zlodějů a padouchů až vzniklo místo v krupobití slov a řekla, že klíčovým prvkem podle jejího názoru není to drzé hromadění peněz, ale to nesmyslné rozhazování bohatství opulentním způsobem.
Moment váhala a pokračovala, že zimní Olympiáda v Sochi je tak opulentní příklad rozhazování peněz, že se jí z toho zastavuje rozum.

Z Ruska přicházejí zprávy, že Putin. který se stylizuje za sponzora zimní olympiády, utratil 51 miliard dolarů, což je osminásobek dolarů spotřebovaných na minulou zimní olympiádu ve Vancouveru.
Fred k tomu přidal, že 51 miliard spotřebovaných na přípravu ruské olympiády je více než co stály všechny zimní olympiády dohromady.
Bylo ticho kolem stolu; Mervyn zamlumlal hlasem sotva slyšitelným: 'Vzpomínáte si z filmu scénu, když se Jordán producíruje po svých kancelářích s opicí za ruku a pak v náručí?'
Vzpomínám dobře, nahlas řekl Fred, a tady si vzpomínám presidenta Putina, když se producíroval s leopardem a leopard pokousal a poškrábal pár televizních přisluhovačů, a kdekdo se uchechtnul nad tou podobností mezi padouchem z filmu a padouchem z Ruska.

Přiznávám, že mne obešla tíseň z toho porovnávání, že film o Vlkovi z Wall Streetu se přibližuje opuletntni exhibici v Soči.
Pravda, prosakují zprávy, že tradice potěmkinovskych vesnic pro útěchu cara, že lid se má dobře, se opakuje v Soči.
Zpráva, že sedmdesát tisíc vojska a policie ochraňuje sportovce, média a turisty působí pramálo uklidnění před zběsilostí teroristů, kteří slibují krveprolití, aby znemožnili cara Putina.
Jordana z filmu nakonec vyšetřuje a tiskne do kouta FBI a divák si oddychne, že padouch je ztrestán a žádná palma neroste do nebe.
Je film předzvěstí osudu cara Putina?
Sotva, řekla paní Firlova vážně, protože zimní olympiáda pod mikroskopem nejspíše dopadne dobře, medaile rozdány budou a sportovci i novináři a turisté se vrátí domů do bezpečí.
A pak se bude účtovat se vzpurnou Ukrajinou.
Na počátku března nejspíš dostane Vlk z Wall streetu zlatého mužíčka za nejlepší film a Putim ukáže, kdo ochrání a zachrání Ukrajince.
A to si v klubu Cicero povíme až budou kvést petrklíče. 

Azyl

Eva Firlová

Je to 33 let od doby, kdy jsme požádali rakouské úřady o azyl. Ten nám poskytli bez velkého prodlení, a nedá se říci, že jsme si v té době uvědomovali závažnost této nabídky. Znamenalo to, že se můžeme usadit v Rakousku, že máme důvody se obávat návratu do rodné země a že nám nabízejí útočiště.

Azyl je starobylý koncept, který se datuje of značného počtu řeckých svatyní, které chránily otroky, dlužníky, kriminálníky, ba i neúspěšně politiky, jako spartského Pausania (i když moji čeští přátelé se bojovně ptají, proč oddělují kriminálníky a politiky) kteří se do nich utekli.
Počet městských států a svatyní v nich, které měly právo azylu se zdálo růst přímo geometricky, a kolem vlády Tiberia (14-37 n.l.) jich bylo po Řecku, Malé Asii i Blízkém východě tolik, že administrace spravedlnosti se stala složitou až nemožnou. Kdejaký zloděj, lupič a podvodník se chytil nejbližšího oltáře a zkuste si mě odtáhnout! Což by spustilo demonstrace a protesty obyvatelstva, pravděpodobně kvůli vyhlídce na budoucí vlastní potřebu dotyčného oltáře. Což bylo v kontrastu k hlavnímu tématu římské administrace: klid a pořádek.
Římský senát, který měl hlavní dohled na výkonem spravedlnosti v těchto oblastech konečně omezil právo azylu na několik měst a svatyň.

Ačkoliv římské právo neuznávalo azylové právo, přece ho v oněch provinciích nezrušili. Pravděpodobně vzpomínka na začátky Říma. Při příchodu na Kapitolský pahorek jsem si všimla, kdo se letos uchází o symbolicky azyl na prastarém azylovém místě. Jména se mění, pokaždé je tam někdo jiný. Letos to byla paní Sakineh z Íránu, která byla odsouzena k ukamenování (změněno na pověšení) za nevěru. Je pořád ve vězení a její osud, jako osud jejího zavřeného advokáta, není rozhodnut. Další velká fotografie na Palazzo Nuovo byla Julie Tymošenko, bývalé ukrajinské ministerské předsedkyně, která je nemocná ve vězení a tvrdí, že její odsouzení bylo politický motivováno. Další obrázek patří patnáctileté Emanuele Orlandi, pro níž se nežádá ani život, ani svoboda, ale "pravda". Což může být těžké, protože se ztratila před 30 lety a existuje množství teorií o jejím zmizení.
Velké fotografie jsou připevněny na Palazzo Nuovo, na levé straně renesančního náměstí. Je to velmi vhodné, protože Michelangelovo náměstí Kapitolu je v místě, kde Romulus ustanovil svatyni bohu Asyleovi po založení Říma v 753 př.n.l. Romulus se totiž rozhlédl po svých drahých druzích, spoluzlodějích dobytka, a usoudil, že nemá šanci brod přes Tiber ubránit, pokud obyvatel nové osady, Říma, nebude víc. Proto vyslal zprávu do jiných obcí Itálie, že jsou vítáni všichni, kdo se chtějí usadit v jeho nové obcí. Na minulosti nezáleží, zkušenosti netřeba. Dostal o co si koledoval - kriminálníky, uprchlé otroky a různé dobrodruhy 8. století př. n.l. v Itálii. Jejich první cesta vedla na pahorek Kapitol do svatyně boha Asylea a po rituálním očištění se mohli usadit. Ne ovšem na Kapitolu - ten byl vyhrazen svatyním.

Kapitol má dva vysoké výběžky. Na jednom byla římská pevnost, která jediná odolala nájezdu Keltů v roce 390 př.n.l.. Po vyřízení této nepříjemné záležitosti - zaplacením výkupného - se pevnost přestavěla na chrám Juno Monety, královny bohů varující. Ten přívlastek "varující" byl z doby obležení Kelty, kdy její znakové zvíře, husa, varovala obránce před útokem. Juno měla na starosti rodinu a vůbec ženské záležitosti, ale aby se ji nezkrátily žily (ženská práce není nikdy hotová), byl její chrám také uznán jako vhodné místo pro ražení mincí. I slovo mince pochází od slova moneta přes německé Munze, anglické money a mint odtamtud také pocházejí.
Po pádu západořímské říše se chrám neproměnil v rozvaliny a kamenolom jako ostatní místa starověkého Říma; už v roce 574 je na tomto místě zmíněno byzantinské opatství a kostel. V 9. století převzal kostel papež a pak se hlavně přestavovalo. A ve 13. století dostal kostel dnešní podobu románsko-gotického stylu, s nestejnými sloupy vylovenými z předešlých staveb. Jmenuje se Santa Maria in Aracoeli, pokračování tradice svatyně pro ženy.
Pravý strmý výběžek Kapitolu obsadil Junonin manžel Jupiter Nejlepší a Největší, oficiální ochránce římského státu. Malá část jeho základů je vykopána a je k vidění v Palazzo dei Conservatori na právě straně kapitolského náměstí. Byl obrovský, s pozlacenou střechou a tyčil se nad římským Forem jako majestátní ochránce všeho římského. Tam obětovali konzulové při svém nástupu do úřadu, tam se odebíral Pontifex Maximus, nejvyšší velekněz, aby s Jupiterem uzavřel smlouvu na rok; ve smlouvě bylo kolik mu Římané obětují za jeho přízeň, a jaké výjimky z ochrany a obětování platí a tam také končil svůj triumfální průvod vítězný generál, který do chrámu zavěsil zbraně nepřátel.

Trosky chrámu využili různí loupeživí baroni k postavení pevnosti během temných století po pádu západořímské říše a z jejich trosek povstal Palazzo dei Conservatori a Palazzo Cafarelli, jako správní středisko Říma vrcholného středověku a teď je Palazzo dei Conservatori vchod do světoznámých kapitolských muzeí.
Třetí stranu naproti Cordonate, Michelangelovy cesty na Kapitol, tvoří Palazzo Senatorio, kde sídlí městská rada, dnes vedená novým starostou Marinem. V rozhovorech s taxikáři jsem zjistila, že jeho velkoryse gesto, že taxikáři můžou jezdit kolem Kolosea na rozdíl od soukromých aut, není jaksi přijímáno s vděčností, kterou by člověk čekal. Naopak, zdálo se spíše, že jsou ochotni zaútočit na Campidoglio, jak se teď Capitolu říká, a Marina vyvěsit z oken Tabularia jako varování jiným zpupným starostům, kteří se pletou do šíleného autoprovozu v Římě.
Palazzo Senatorio je postaveno na Tabulariu, které postavil L. Cornelius Sulla v 80 pr.n.l., a je tedy součástí římské radnice. Sulla to nechal postavit jako místo pro úschovu zákonů, předpisů, záznamů a seznamů pro Řím. Dnes se Tabulariem dá procházet z Palazzo dei Conservatori do Palazzo Nuovo. Tabularium bylo postavené přední stranou na Fórum Romanum. Palazzo Senatorio je postaveno přední stranou směrem ke Campo Marzio, směrem k Vatikánu a zády k Fóru Romanu. Což je pochopitelně, protože v Michelangelově době bylo Fórum do výšky 8- 9 metrů zaneseno náplavy z Tiberu a pásly se na něm krávy.
Nezmiňují se o té nejprominentnější stavbě na Kapitolu, což je pomník a muzeum Risorgimenta, sjednocení Itálie. Je to obrovská, procovská stavba z bělostného mramoru, s množstvím soch, teras, sloupu a schodů. Přezdívaný Římany "svatební dort" obsadil severovýchodní stranu Kapitolu a je vidět pravděpodobně i od moře a mám dojem, že musí být viděn i z vesmírné stanice. Viděla jsem fotografie a malby pahorku Kapitol před postavením tohoto pomníku špatnému vkusu; ach, jak byl Kapitol půvabný pahorek, když mu vévodily Michelangelovy stavby a Santa Maria in Aracoeli!

Tisíce turistů putuje po Cordonatě na náměstí Kapitolu se sochou smutného Marka Aurelia, císaře-filozofa. Tam posedávají a fotí se na místě starověkého Asylu. Na tomto místě na mě vždy přijde pocit uspokojení a bezpečí, jakoby Michelangelo přesně vystihl tu myšlenku sedla Kapitolu, kde bylo místo bezpečí a nových začátku.
Kde jsou taková místa pro novodobé uprchlíky, přes dva milióny jen ze Sýrie? Kde je novodobý chrám Asylea pro ty zoufale a utlačované z hnusných režimu? 

Vylez medle z postele a jdi mezi sběratele

Rosťa Firla

Se sběrateli je větší zábava než s těmi co nesbírají nic; Mervyn mne poučil, že sběratelství je extrémní forma zájmu o něco, což si mohl ušetřit, protože Karel Čapek napsal několik skvostných povídek o sběratelích.

Není k podivu, že Mervyn nové lidí v klubu Cicero oťukává otázkou "Co sbíráš?' a když tázaný zaváhá, anebo nesbírá, Mervyn takové zpravidla odepisuje jako mobilni mrtvoly. Naopak, když tázaný spustí chválu na svou sbírku známek, pohlednic nebo cokoliv jiného, Mervyn si libuje, že vždycky má téma jak s takovým mít zábavu. 

Sběratelé o své sbírce rádi mluví s jiným sběratelem, a když najdou společnou řeč, mají o zábavu vystaráno.
Mám nekoli sběratelských kumpánů ve svém sbírání dobrých filmu a sběratelé filmů si rádi sdělují a konzultují co objevili nového.
Předevčírem mi kamarád z Čech napsal o objevu 37 let starého italského filmu Nová strašidla, který objevil a o objev se podělil.
Zapojil jsem paní Firlovou do hledání filmu a než slunce zapadlo, film objevila, stáhla s internetu a já se těšil, až po desáté zasednu k obrazovce, tedy k filmu.
Na světě se ročně natočí kolem 2000 filmů, z čehož jak každý kinař ví, je 99% nesmyslů, ale stojí za to to jedno procentu filmových drahokamů objevit a uložit do filmotéky. Anebo někdo toto bádání provedl namísto mne, a pak je divácký požitek skoro sichr.
A film Nová strašidla nezklamal mé očekávání; je to série 7 povídek nebo pohledů do života italské společnosti 70tých let a byl jsem tak okouzlen, že včera jsem shlédl film znova, abych se ujistil, že to nebylo mámení; a nebylo.

Medle první desetiminutová povídka ukazuje kardinála v rudém ústrojí, jak náhodou vstoupí do vesnického kostela, kde se právě odehrává divoká schůze vesničanů rozvášněných nespravedlivou bytovou politikou v jejich vesnici.
Proč kardinál náhodou vstoupí je zajímavé, protože jeho mercedes se cestou na nějakou důležitou schůzi porouchal, řidič se pachtí s opravou a kardinálův asistent objevil u místního kostela faru, kam navrhl kardinálovi, že mohou posedět a pojíst; když vstoupili bočními dveřmi, viděli ten houf vzteklých vesničanů a vesničané uviděli kardinála, vysokého církevního funkcionáře, a loudili, aby jim kardinál pomohl v jejich tristní situaci.
Kardinál se ochotně chopil příležitosti promluvit k vesnickým ovečkám a začal tím, že mezi lavicemi ukázal na jednoho vesničana a řekl: 'Slyšel jsem Tebe, že jsi vyzýval spoluobčany, abyste okamžitě vydrancovali místní policejní stanici a zpráskali místní policajty?'
'Ano, eminence, zablekotal vesničan, vyzval jsem naše lidi abychom vypálili policejní stanici a tak přesvědčili starostu o nespravedlnosti, která se tu děje'.
Kardinál vrazil vesničanovi mlaskavou facku, a když se on chytil za tvář a všichni vesničané zírali na tuto hrubost, kardinál se optal fackovaného: 'Přesvědčil jsem Tě touto fackou o opaku Tvých slov?'
'Nikoliv, řekl vesničan, ale nasral jste mne ještě víc na všechny funkcionáře...'
Tak vidíš, synu můj, že násilí nikoho nepřesvědčí a osudem lidstva je, že nespravedlnost je všude kolem nás a jen spravedlivý bůh dává naší zlosti uklidnění a rozhřešení ve formě motlitby.'
A teď se kardinál obrátil k celému houfu a řekl: 'Modleme se, ovečky moje, za lepší zítřek a rozhoupejte zvon a zpívejme píseň na slávu boží spravedlnosti v tomto slzavém udolí'.
A vesničané pošlou zvoníka, aby rozhoupal kostelní zvon a vstanou a horlivě zpívají zbožnou píseň a kardinál s nimi.
Ve dveřích se objevil řidič a rukou dával znamení kardinálovi, že mercedes je spraven a mohou pokračovat.
Zvon zvoní, vesničané vestoje zpívají kostelní píseň a kardinál odchází a žehná rukama napravo i nalevo svým ovečkám.
Jen ten jeden, který toto vzbouření na vsi vedl a dostal tu facku si mumlá pro sebe: Vždyť on ze mne udělal vola před spoluobčany, a tím povídka konci a začíná druhý,  neméně zajímavý pohled do lidské duše anebo mentality prostého člověka.
Těch povídek je sedm, jedna lepší než druhá a film jsem uložil do filmotéky co prvotřídní.
Když jsem to vyprávěl Evě, zamyslela se, a poznamenala, že zná další dva italské povídkové filmy, tedy Boccaccio 70 a neméně slavný soubor filmových povídek Včera, dnes a zítra, oba ze 60-tych let.

Přikývl jsem, a vyslovil názor, že takové povídkové cykly uměli natočit jenom Italové.

Napsal jsem svému filmovému kamarádovi do Čech chválu, jakou lahůdku mi doporučil, a že jenom Italové takovou pochoutku dovedli natočit a přidal otázku, neboť otázka je nejlepší součást korespondence, jestli zná ještě další povídkové filmy, kromě těch zmíněných 3 italských.
Brzy odpověděl, že si vzpomněl jeden americký skvost z výroby Woody Allena nazvaný Všecko co jste chtěli vědět o sexu a styděli jste se optat.
Zajásal jsem, že tuto Allenovou lahůdku a soubor chytrých povídek jsem pozapomněl a teď hledáme s mým kamarádem sběratelem další povídkové filmy; vzpomíná si nějaký?
Na začátku jsem řekl, že sběratele mají větší zábavu v životě, zvláště v seniorském období, a budiž toho tato krátká historka důkazem.

Olympiáda

Eva Firlová

Četla jsem, že olympijská medaile je jistá cesta k mnoha miliónovým ročním příjmům (stříbrná polovic a bronzová čtvrtinu) a to se mi příčí.
Kolem puberty jsem dělala závodně sportovní gymnastiku, hrála jsem tenis, ale nikdy jsem na to nemyslela jako na výdělečnou činnost. Národní sláva - to chápu, ale milióny za sport mi připadají jako parodie sportu.
Olympijské hry byly založený podle tradice v roce 776 pr.n.l. v Olympii, což paradoxně není blízko Olympu, ale na poloostrově Peloponnesu, v Elis. Napřed to byla jen jednodenní událost, ale už roce 472 př.n.l. trvaly pět dní; závody vozatajů, koňské dostihy, pentathlon, házení diskem a oštěpem, zápasení, běhy na různé vzdálenosti.

Řekové byli roztříštění do množství kmenů, městských státu a státečků, které mezi sebou nelítostně soutěžily a válčily v duchu soutěživosti, jakou si ani nedovedeme představit. Byl to duch "agon", z čehož máme slovo agónie.
Řekové byli rozdělení, ale jak píše historik Herodotos, spojovaly je tři věci: Společný způsob života a jazyk, delfská věštírna a olympijské hry. Podle Olympijských her počítali svůj kalendář (napr. třetí rok 70té olympiády je 563 př.n.l.). Což bylo výhodné, neb každý stát a státeček měl vlastní kalendář, a nejspíš by se dva Řekové z různých státu nikdy nesešli bez olympijského kalendáře. Každý čtvrtý rok se na začátku roku rozběhli poslové z Elidy do všech koutů Středozemního, Egejského a Černého moře, aby oznámili olympijské příměří, ve všech řeckých koloniích, městských státech a přístavech, aby atleti i diváci mohli cestovat bez obav, že se stanou oběťmi endemického řeckého válčení. Protože nejvíce škody si nadělali Řekové mezi sebou, všichni olympijský mír dodržovali jako čas oddychu.

Kolem stadiónu vyrostlo stanové město, kde sídlili návštěvníci, a také stovky obchodníků, kteří měli žně. Vítězové byli ctění ve svých městských státech, jejich návrat byl slaven veselicí, děvčata jim házela květiny pod nohy, a leckdy se vítězové dali na politiku, neb věděli, že svým vítězstvím přispěli k prominenci své polis, svého městského státu a ke všeobecné znalosti svého jména. Také byli opěvání v 5. stol. př.n.l. nádhernými básněmi básníka Pindara a jestliže zvítězili vícekrát, jejich socha mohla být umístěna v Alejí vítězů v Olympii. Řekové neměli druhé a třetí místo. Byl jeden vítěz, ostatní byli poražení a basta. Poražení se vraceli do svých států tiše a nenápadně a dávali přednost nočnímu vstupu, jak poznamenal Pindaros.
V roce 480 pr.n.l., v kritické době pro budoucnost západní civilizace, kdy se statisícová perská vojska hrnula na Řecko, bylo na konferenci o společné řecké obraně v Korintu také naneseno, že se letos zruší Olympijské hry, neb jest značně nepravděpodobné, že by perský král králů Xerxes uznával olympijský mír. Ale zvítězil názor, že hry jsou k poctě nejvyššího boha Dia, a že jeho podstatné božské pomoci bude nejspíš třeba, aby se Řecko ubránilo, takže hry být musí. K soutěsce Thermopyly byl tedy poslán jen předvoj řeckého vojska s tím, že zbytek armády přijde až skončí olympiáda.
Když dorazili Peršané k Thermopylám, zajali nějaké Řeky a ptali se jich jak se připravují Řekové na válku. Zajatci ochotně sdělili, že jejich krajané slaví Olympijské hry, a že to jim, Peršanům, spočítají, jen co se utrhnou od fandění. Což bylo dost urážlivé pro perského autokratického vládce milionů. Xerxes se zeptal jaké ceny se udělují vítězným atletům, a slyšel že vítězové dostávají olivový věnec. Xerxův strýc se neudržel, a zvolal: "Proti jakým lidem nás to vedeš, králi, kteří si váží více cti, než zlata!"Což mu vysloužilo Xerxovo pohrdání, asi až do chvíle, kdy Xerxes zděšeně zíral na porážku svého mocného loďstva u Salamis spojenými řeckými flotilami.

Olympijské hry ve starověku ovšem také neunikly skandálním historkám. V roce 420 př.n.l. bylo Sparťanům zakázáno se her zúčastnit. Bylo to v době Peloponéské války, zničující a bratrovražedné, mezi Aténským námořním spolkem a Peloponéskou Ligou vedenou militaristickou Spartou. Sparťané totiž porušili olympijský mír, protože poslali své těžkooděnce obsadit pevnost blízko Elis - poté co byl vyhlášen olympijský mír. Rozhořčili tím nejen nepřátele, ale i spojence, ač se vehementně bránili, že dostali zprávu o začátku míru o den později. Diovi kněží v Olympii jim udělili obrovskou pokutu, 2000 min stříbra, 2 miny za každého těžkooděnce podle zákona. Dělalo to 33 talentů, a je třeba si uvědomit, že v té době se za dva stříbrné talenty dala postavit válečná loď triréma, i s několikaměsíční výplatou pro veslaře. Sparťané kvíleli že tolik peněz nemají, a prosili, aby aspoň mohli obětovat u Diova oltáře, kde také odpřísáhnou, že pokutu zaplatí na splátky.
Známý je skandál z roku 338 př.n.l., kdy jistý Eupolus z Thesálie podplatil své tři protivníky v boxu, aby prohráli a všichni byli s hanbou vyhnáni.

Protože Olympijské hry trvaly přes tisíc let, jejich charakter se pomalu měnil, v našem letopočtu tam už také byli profesionální atleti, podporovaní různými patrony; když se Řecko stalo římskou provincií, v roce 143 př.n.l., tak omezení účastníků jen na Řeky padlo; Neronova exhibice v roce 67 n.l. na Olympijských hrách mu neudělala žádné přátele, ani mezi Řeky - protože posunutím Olympijských her o rok dříve zcela zvrtal kalendář - kteří ho prohlásili za vítěze i když spadl z vozu při vozatajských závodech, ani mezi Římany, kteří se za něj styděli a hned příští rok ho prohlásili za nepřítele státu. Poslední vítěz byl arménský princ ve vozatajských závodech. Theodosius, císař Byzantské říše, který vyhlásil křesťanství jako jediné náboženství, zrušil olympijské hry v roce 393 n.l., neb to byla "pohanská slavnost". Také zavřel Akademii u Atén, původně založenou filozofem Platónem, jako pohanské učiliště. O 33 let později, císař Theodosius II. nechal zbořit chrámy v Olympii, až i místo kde se po 1169 let scházeli mladí muži (a odděleně mladé dívky) aby soutěžili o čest a slávu, bylo zapomenuto.
Dnes ráno jsem viděla dvě mladé kanadské atletky, které slzely na obrazovce televize a naříkaly, že se kvůli zranění nemohou zúčastnit zimní Olympiády.
Ale děvčata, řekl reportér, vždyť máte 18 let, a máte před sebou ještě možná 3 příležitosti soutěžit na olympijském kolbišti.
Ale kdež, vzlykla Cathy, krásná blondýnka, kdo mi bude financovat trénink, když vláda šetří?
Ach jo, to jsou věci. Asi ji ten sport tak moc nezajíma.

Filmoví kandidáti na Oscara

Rosťa Firla

Bylo mi důrazně připomenuto, že jsem před pár týdny slíbil ohodnocení filmových kandidátů na Oscara.
Eva filmy zaopatřila, mne nakrmila a usadila před velkou obrazovku a ráno si nechala vyprávět co sama nemá trpělivost vidět a zkoumat; inu tomu se říká týmová spolupráce v naší rodině.
Tohoroční 86tá oscarovska show a oficiální vyhodnocení a udělování Oscarů za filmotvorbu roku 2013 bude až 2.března v Los Angeles; posun data je o týden, aby přenos nekolidoval s přenosy zimní olympiády, takže mám dost času provést své privátní hodnocení pro srandu kamarádům.

Z nominovaných filmu jsem už viděl a strávil desítku filmu, z čehož polovina nestala ani za shlédnutí ani za řeč - když film nemá v dostatku trojici ukazatelů kvality filmu po-po-po (pobavit+poučit+positivně zakončit), tak  nenalézám důvod, abych se o filmu zmiňoval.
Abecedně dle seznamu nominovaných filmu mne zaujal:

American Hustle, nešikovně přeložen do češtiny jako Špinavý trik, je dobré dívání do intrikování dvou podvodníků, kteří tahají prosťáčkům peníze z kapsy. Leč nikdo nemůže podvádět věčně a podvodníčci jsou vtaženi do většího podvodu při rekonstrukci gamblingové slávy Atlantic City v New Jersey, kde se už nejedná o švindlování s tisíci, ale s milióny - což 'smrdí krchovem'. Podvodníci Christian Bale s partnerkou Amy Adams jsou prozíraví a ve svém strachu, že jim jde o kejkak. hrají přesvědčivý tanec na vysokém laně nad hučící řekou ambiciózní politiky a chamtivé mafie. Film je definitivně zajímavý pohled do finančních machinací a podvodů.

Film August: Osage County je parádní rodinné drama spletené na pozadí pohřbu otce, sebevražda, v kruhu trojlístku dcer ve středním věku a vytýkajících matce a vdově dávné prohřešky a křivdy; matriarchu rodiny hraje Meryl Streep, 64 let, a tyranizuje dcery i další členy rodiny svou nemoci, rakovinou, a drogovou závislostí; rodina se rozpadá a prchá z rodinného domu a není to ztracený čas přihlížet rodinné kolizi.

Další výtečný film Blue Jasmine, dabován do češtiny pod názvem Jasmíniny slzy. napsal a režíroval osvědčený filmař Woody Allen a nezklamal moje očekávání filmové lahůdky; film pojednává o pokrouceném vztahů dvou sester, které k sobě lnou na bázi pokrevní příbuznosti a mentální závisti; atraktivní blondýna Jasmine (Kate Blanchett) se z krachu jalového manželství s Haroldem (Alec Baldwin) přemístila k sestře Ginger (Sally Hawkins) do mnohem nuznějších poměrů, než čemu je Jasmine uvyklá z New Yorku, do San Franciska. Od počátku je zjevné, že Jasmine je krůček od nervového zhroucení, zatímco Ginger žije sic nuzně, ale spokojeně s nekomplikovaným přítelem; Jasmine však hledá vyšší úroveň a prochází sérií zpackaných známosti, což dává filmu říz i šmak podle úsloví 'Lze oblbovat některé lidi a někdy a nikoliv všecky lidi a furt'.

Saving Mr. Banks je komorní lahůdka, jakési intelektuální střetnutí mezi britskou spisovatelkou Pamela Travers (vynikajici Emma Thompson) a mistrem showbyznysu Walt Disneyem (Tom Hanks); Pamela letí do Los Angeles spolupracovat na filmové adaptaci své knížky Mary Poppins; upjatá Britka s nelibostí vnímá

bezprostřednost pracovníků ve filmovém podniku Walta Disneyho, jejich žoviálnost se jí příčí, vyžaduje být oslovovaná nikoliv Pamela, ale Ms. Travers a spolupráce nepokračuje dobře, když Pamela žárlivě střeží každou větu v knížce a nerozumí práci na filmovém scénáři; Banks je scenárista v neustálém konfliktu s Pamelou, až kolize vrcholí v kanceláři Walt Disneyho, který má ve svého scenáristu totální důvěru, a s nelibosti sleduje obstrukce Pamely. Pamela střeží své dílo psané později, ale prožité v Austrálii, zatímco Disney chce podepsaný kontrakt na zpracování filmu Mary Poppins. Toto od počátku konfliktní jiskření mezi tvůrkyní knížky a tvůrcem nesmírně úspěšného filmu podle knihy je báječně zahraná studie uvzatosti a je zahraná ve filmu přesvědčivým a zajímavým způsobem.

Abecedně poslední, ale pravděpodobně první v soutěži o udělení Oscara za nejlepší film roku je tříhodinový velkofilm z dílny velmistra Martina Scorcese Thé Wolf of Wall Street; kdo zná starší filmy Scorceseho jako bylo Kasino a Mafiáni, ten zná techniku jak přiblížit velepadouchy a jejich osudy do střídmého života prostého člověka jako jsem já a většina diváků. Leonardo diCaprio hraje finančního padoucha s gustem a virtuozitou; na počátku filmu Jordan Belfort pracuje akciích, aby zbohatl, což se nedaří, když burza krachuje a Jordan je vymeten z burzy na ulici. Jordan hledá novou příležitost a objeví obchodování s tak zvanými penny akciemi, což je způsob jak se podnikatelé snaží získat kapitál k uskutečnění svého podniku; pravděpodobnost zbohatnutí tímto způsobem je o málo vyšší než sázet do loterie neuskutečnitelných snů po zbohatnutí, ale milióny lidí to dělají a Jordan se chopí této příležitosti a vloží do podniku prodávání celou svou agresivní osobnost; zároveň dokáže motivovat desítky spolupracovníků a postupně roste firma do kolosální velikosti a zakládající partneři shrabují milióny, které ukládají do švýcarských bank a zároveň zijou stratosférický rozpustilý životní styl. Kdo chce nahlídnout pod pokličku burzovních manýru a machinací, asi nebude 3 hodiny dýchat a nad koncem filmu si povzdechne, kdy bude zfilmován druhý díl autentické postavy Jordana Belforda alias Leonarda di Caprio.

Tak a to je všecko a teď jsem napjatý, kdo mi to rozmluví a nebude čekat, až to rozhodně velectěná filmová Akademie v Los Angeles 2.března.