Olympiáda

Eva Firlová

Četla jsem, že olympijská medaile je jistá cesta k mnoha miliónovým ročním příjmům (stříbrná polovic a bronzová čtvrtinu) a to se mi příčí.
Kolem puberty jsem dělala závodně sportovní gymnastiku, hrála jsem tenis, ale nikdy jsem na to nemyslela jako na výdělečnou činnost. Národní sláva - to chápu, ale milióny za sport mi připadají jako parodie sportu.
Olympijské hry byly založený podle tradice v roce 776 pr.n.l. v Olympii, což paradoxně není blízko Olympu, ale na poloostrově Peloponnesu, v Elis. Napřed to byla jen jednodenní událost, ale už roce 472 př.n.l. trvaly pět dní; závody vozatajů, koňské dostihy, pentathlon, házení diskem a oštěpem, zápasení, běhy na různé vzdálenosti.

Řekové byli roztříštění do množství kmenů, městských státu a státečků, které mezi sebou nelítostně soutěžily a válčily v duchu soutěživosti, jakou si ani nedovedeme představit. Byl to duch "agon", z čehož máme slovo agónie.
Řekové byli rozdělení, ale jak píše historik Herodotos, spojovaly je tři věci: Společný způsob života a jazyk, delfská věštírna a olympijské hry. Podle Olympijských her počítali svůj kalendář (napr. třetí rok 70té olympiády je 563 př.n.l.). Což bylo výhodné, neb každý stát a státeček měl vlastní kalendář, a nejspíš by se dva Řekové z různých státu nikdy nesešli bez olympijského kalendáře. Každý čtvrtý rok se na začátku roku rozběhli poslové z Elidy do všech koutů Středozemního, Egejského a Černého moře, aby oznámili olympijské příměří, ve všech řeckých koloniích, městských státech a přístavech, aby atleti i diváci mohli cestovat bez obav, že se stanou oběťmi endemického řeckého válčení. Protože nejvíce škody si nadělali Řekové mezi sebou, všichni olympijský mír dodržovali jako čas oddychu.

Kolem stadiónu vyrostlo stanové město, kde sídlili návštěvníci, a také stovky obchodníků, kteří měli žně. Vítězové byli ctění ve svých městských státech, jejich návrat byl slaven veselicí, děvčata jim házela květiny pod nohy, a leckdy se vítězové dali na politiku, neb věděli, že svým vítězstvím přispěli k prominenci své polis, svého městského státu a ke všeobecné znalosti svého jména. Také byli opěvání v 5. stol. př.n.l. nádhernými básněmi básníka Pindara a jestliže zvítězili vícekrát, jejich socha mohla být umístěna v Alejí vítězů v Olympii. Řekové neměli druhé a třetí místo. Byl jeden vítěz, ostatní byli poražení a basta. Poražení se vraceli do svých států tiše a nenápadně a dávali přednost nočnímu vstupu, jak poznamenal Pindaros.
V roce 480 pr.n.l., v kritické době pro budoucnost západní civilizace, kdy se statisícová perská vojska hrnula na Řecko, bylo na konferenci o společné řecké obraně v Korintu také naneseno, že se letos zruší Olympijské hry, neb jest značně nepravděpodobné, že by perský král králů Xerxes uznával olympijský mír. Ale zvítězil názor, že hry jsou k poctě nejvyššího boha Dia, a že jeho podstatné božské pomoci bude nejspíš třeba, aby se Řecko ubránilo, takže hry být musí. K soutěsce Thermopyly byl tedy poslán jen předvoj řeckého vojska s tím, že zbytek armády přijde až skončí olympiáda.
Když dorazili Peršané k Thermopylám, zajali nějaké Řeky a ptali se jich jak se připravují Řekové na válku. Zajatci ochotně sdělili, že jejich krajané slaví Olympijské hry, a že to jim, Peršanům, spočítají, jen co se utrhnou od fandění. Což bylo dost urážlivé pro perského autokratického vládce milionů. Xerxes se zeptal jaké ceny se udělují vítězným atletům, a slyšel že vítězové dostávají olivový věnec. Xerxův strýc se neudržel, a zvolal: "Proti jakým lidem nás to vedeš, králi, kteří si váží více cti, než zlata!"Což mu vysloužilo Xerxovo pohrdání, asi až do chvíle, kdy Xerxes zděšeně zíral na porážku svého mocného loďstva u Salamis spojenými řeckými flotilami.

Olympijské hry ve starověku ovšem také neunikly skandálním historkám. V roce 420 př.n.l. bylo Sparťanům zakázáno se her zúčastnit. Bylo to v době Peloponéské války, zničující a bratrovražedné, mezi Aténským námořním spolkem a Peloponéskou Ligou vedenou militaristickou Spartou. Sparťané totiž porušili olympijský mír, protože poslali své těžkooděnce obsadit pevnost blízko Elis - poté co byl vyhlášen olympijský mír. Rozhořčili tím nejen nepřátele, ale i spojence, ač se vehementně bránili, že dostali zprávu o začátku míru o den později. Diovi kněží v Olympii jim udělili obrovskou pokutu, 2000 min stříbra, 2 miny za každého těžkooděnce podle zákona. Dělalo to 33 talentů, a je třeba si uvědomit, že v té době se za dva stříbrné talenty dala postavit válečná loď triréma, i s několikaměsíční výplatou pro veslaře. Sparťané kvíleli že tolik peněz nemají, a prosili, aby aspoň mohli obětovat u Diova oltáře, kde také odpřísáhnou, že pokutu zaplatí na splátky.
Známý je skandál z roku 338 př.n.l., kdy jistý Eupolus z Thesálie podplatil své tři protivníky v boxu, aby prohráli a všichni byli s hanbou vyhnáni.

Protože Olympijské hry trvaly přes tisíc let, jejich charakter se pomalu měnil, v našem letopočtu tam už také byli profesionální atleti, podporovaní různými patrony; když se Řecko stalo římskou provincií, v roce 143 př.n.l., tak omezení účastníků jen na Řeky padlo; Neronova exhibice v roce 67 n.l. na Olympijských hrách mu neudělala žádné přátele, ani mezi Řeky - protože posunutím Olympijských her o rok dříve zcela zvrtal kalendář - kteří ho prohlásili za vítěze i když spadl z vozu při vozatajských závodech, ani mezi Římany, kteří se za něj styděli a hned příští rok ho prohlásili za nepřítele státu. Poslední vítěz byl arménský princ ve vozatajských závodech. Theodosius, císař Byzantské říše, který vyhlásil křesťanství jako jediné náboženství, zrušil olympijské hry v roce 393 n.l., neb to byla "pohanská slavnost". Také zavřel Akademii u Atén, původně založenou filozofem Platónem, jako pohanské učiliště. O 33 let později, císař Theodosius II. nechal zbořit chrámy v Olympii, až i místo kde se po 1169 let scházeli mladí muži (a odděleně mladé dívky) aby soutěžili o čest a slávu, bylo zapomenuto.
Dnes ráno jsem viděla dvě mladé kanadské atletky, které slzely na obrazovce televize a naříkaly, že se kvůli zranění nemohou zúčastnit zimní Olympiády.
Ale děvčata, řekl reportér, vždyť máte 18 let, a máte před sebou ještě možná 3 příležitosti soutěžit na olympijském kolbišti.
Ale kdež, vzlykla Cathy, krásná blondýnka, kdo mi bude financovat trénink, když vláda šetří?
Ach jo, to jsou věci. Asi ji ten sport tak moc nezajíma.