Koho by kdy napadlo, že se ztratí letadlo?

Rosťa Firla

Katastrofická zpráva o zřícení dopravního letadla z Malajsie nám způsobila bušení srdce, protože v Kuala Lumpur sídlí náš syn diplomat s rodinou a velice často lítají; Eva zaostřila svou pozornost na příčiny a následky a týdny po první zprávě nevíme více faktů, ale známe daleko více spekulací. 

Kuala Lumpur

V přítomnosti, kdy mnozí tvrdí, že 'soukromí přestalo existovat' a žijeme pod konstantním dohledem nesčetných bezpečnostních kamer, telefonické hovory jsou odposlouchávány a byrokrati nás mají podchycené, se zda zhola neuvěřitelně, že velkoletadlo zmizí a nikdo neví jak a kam.
Pro ilustraci je vhodné připomenout, že Boeing 777 má rozpětí křídel 60 metrů a délku trupu 63 metrů; každý má znalost velikosti fotbalového hřiště, které je 60 metrů široké a 125 metrů dlouhé; tedy na zelený trávník by se daly posadit 2 letouny těsně k sobě a trochu našikmo.
Letoun 777 se vyrábí od roku 1995 a na dálkových trasách jich lítá přes tisíc s doletem kolem půlky Zeměkoule, skoro 20.000 kilometrů; je nazýván nejspolehlivějším letounem. Letoun váží 150 tun, a má nádrže na 100 tun benzínu, kromě 400 pasažérů se zavazadly.

Boeing 777

Máme dost nalítáno; jen v minulém roce 2013 jsme letěli v dubnu takovým velkoletadlem z Toronta do Vancouveru a v srpnu z Toronta do Říma a nasedáme s pocitem absolutní důvěry v leteckou dopravu.
Leč týdny poslouchání mediálních dohadů a spekulací o osudu malajského letadla 777 poněkud otřásl naší důvěrou i chutí do dálkového létání.
Totiž mysleli jsme, že letoun je pod dohledem radarů a satelitů jako pod mikroskopem a cokoliv odchylného je okamžitě zaregistrováno.
Kolik je na světě radarových stanic prohmatávajících prostor nad obzorem jsme se nedozvěděli, tedy je jich velice mnoho; ale dozvěděli jsme se snadno, že vysoko nad zemí krouží víc jak tisíc satelitu, určených ke sledování mnoha pozemských aktivit, které je potřebné vědět.
Teprve šestý den marného hledání zmizelého 777 jsme zaslechli, že motor letounů vysílal signály, že funguje, ještě 5 hodin po zmizení letadla z dohledu radarů a znalci letecké dopravy spočítali, že rozluštění osudu letadla může být vzdáleno 2000 námořních mil od původní domnělé oblasti zřícení.
Zahromoval jsem před televizi a šel hledat do slovníku jak je dlouhá námořní míle. Když jsme vypátrali, že námořní míle je 1852 metrů, a proklel jsem znalce, že zamotávají co je už tak zamotané jako záhada, že letadlo možná přistálo v Indii, nebo Ceylonu či na nějakých ostrovech.
Naše osobní malá úzkost se rozšířila o soucit se stovkami truchlících, kteří oplakávají 239 mrtvých z letadla a náhle se dověděli, že průběh katastrofy by mohla být nějaká neslýchaná a ďábelská intrika.
Nemáme žádných pochyb o technické vyspělosti 21.století, ale mám rostoucí pochybnosti o těch, kteří tu techniku manažerují k jinému prospěchu než k veřejnému blahu a bezpečnosti; a jako občan této úžasné globální vesnice se těmto pochybnostem bráním.

Paní Firlová mi připomněla, že blahobyt nás učí pramálo a jen kalamita pozvedává člověka i společnost k vyššímu úsilí o lepší zítra; v duchu této poučky doufám, že kalamita malajského letounu a fiasko pátrání po osudu 777 pozdvihne konstruktéry i provozovatele letecké dopravy.
P.S. Tuto zprávu jsem zapsal v půli března a šest týdnů hlídal rozuzlení záhady; záhada na konci dubna je záhada, akorát zmizela z mediálního popředí a politováníhodná událost trápí pozůstalé těch 239 zmizelých.
Dnes resignovala jihokorejská vláda na konto potopení výletní lodi před týdnem jako výraz odpovědnosti a hanby za smrt 300 studentů zabitých neschopností kapitána a posádky ztroskotané lodi. 

Jižní Korea ferry

Je nabíledni, že demokratický zvolena vláda jihokorejská se propadla studem, zatímco malajská vláda nepociťuje ani ostudu ani odpovědnost za fiasko státních malajských aerolinií. Resignace zhanobené vlády nevrátí život nikomu, ale dává naději, že politici se poučí, že vládnutí je především odpovědnost za blaho národa - jinak táhněte od válu vy zvolenci a dejte příležitost slušnějším. A to se týká vskutku všech. 

Velabro

Eva Firlová

Obama vypadá jako nerozhodný hráč, teroristi pořád něco piklují, a někdy to vypadá, že svět se v bažinu obrací. Tak jsme se od této bažiny odpoutali a šli se podívat na jinou, která má skoro 3 tisíce let historie, protože není nad historickou perspektivu nad lidskými bažinami.

Sv. Jiří a Jánův oblouk

Přešli jsme s Rostou jedny z nejstarších mostu v Římě, Cestiuv a Fabriciuv, které spojují tiberský ostrov, ale nepokračovali jsme k Marcellovu divadlu. Šli jsme na Fórum Boarium a Fórum Holitorium, což zní vznešené, ale jinak to je obyčejný Volský a Zeleninový trh. Tyto fóra jsou ve Velabru, což je slovo o kterém se neví, jestli je z etruštiny, nebo staré latiny. Etymologické dohady jsou pouhým důvodem k lingvistickým konferencím.
Došli jsme pod Palatin a podívali se zpět na terén, svazující se k Tiberu.. Řím je město, které se přetvářelo během tisíciletí. Ale i v tomto městě, tak prolezlém historii, Velabro je pojem. Na místě kde jsme stali měla přistát v košíku pohozená dvojčata, Romulus a Remus při povodní. Aspoň to tvrdili římští průvodci turistům i ve starověku. Kromě toho také ukazovali chýši na Palatinu, kde byla dvojčata vychování pastýřem Faustulem, a olivový strom, pod kterým si hráli. Je zjevně, že průvodci turistů v 1. století našeho letopočtu se moc nelišili od těch současných. Ovšem, s přístupem na internet si musejí dávat pozor na vyložené báchorky.
Při pohledu od Palatinu, je vidět nános skoro tři tisíciletí na jednom nevelkém plácku. Po právě straně je kostel sv. Jiří. 27.července 1993 vybuchla před tímto kostelerm automobilová bomba. Současné také vybuchla bomba před Sv. Janem Lateránským. Od těchto teroristických výbuchu uplynulo v době naší návštěvy přesně 20 let. Pachatelé nebyli dopadení a vlastně se neví, co tím chtěli terorističtí básníci říct. U Lateránu moc škody nenadělali, zato sv. Jiří ve Velabru to schytal. Celá předsunutá veranda kostela, podepřena antickými sloupy a kus přední stěny byly rozmetány.
Na tomto místě stával soukromý dům, který byl předělaný na svatyni v 5. století, ale tehdy to byl svatý Sebastian.

Sv. Jiří uvnitř

Svaty Jiří je uvnitř stejný jako po přestavbě v 8. století n.l. 16 recyklovaných antických sloupu různé výšky rozděluje chrám na tři lodě. Nestejná výška nevadí, kratší sloup má podstavec z recyklovaného travertinu. Baldachýn nad oltářem je podepřený nějakými velmi novými sloupy, a to proto, že ty 4 starověké někdo v 18. století prodal do zahraničí. Celý půdorys chrámu je nepravidelný, protože původní budova byl v řádové městské zástavbě a kostelní budovatelé se nemohli rozmáchnout jak by chtěli.
Na Sv.Jiří je zvonice z 12. století a z boku je přilepený Bankéřský oblouk. Římští bankéři se spojili a postavili tento oblouk na počest císaře Septimia Severa začátkem 3. st.n.l. Pak se tam scházeli a vyměňovali si vědomosti, kdo je hodný půjčky a komu peníze nepůjčit. Na oblouku jsou krásné reliéfy, kterým dominuje Herkules s kyjem a lví kůži přes rameno. Buď to bylo proto, že celé Velabro bylo od před gramotných času zasvěceno Herkulovi, nebo proto, že si bankéři mysleli, že když se hodí na oblouk reliéf Herkula se Severovou tváří, tak se nebudou muset držet zákonů o povolené výšce úroků na půjčky.

Bankéřský oblouk přilepený ke Sv. Jiří

Chrám Svatého Jiří vypadá jako skládačka mnoha stylů, ale přitom je krásný svou prostotou.
Kousek pod sv. Jiřím je Jánův oblouk ze 4. století. Je to mohutná Konstantinovská stavba, která má čtyři vchody a zvláštně rovnou střechu. Tento oblouk měl ještě jedno patro, zdobené, leč ve třicátých letech tohoto století měl Mussolini prudkou touhu se stát novým Césarem, takže nechal bourat vše středověké kolem Velabra (a jinde také). Dělníci neporozuměli dost dobře co mají dělat a zbourali také horní patro antického oblouku. Tato trapná historka se na turistické tabulce pomíjí. Vždy jsem tvrdila, že Mussoliniho popravili archeologové, převlečení za partyzány.

Jánův oblouk

Před Jánovým obloukem je parkoviště plně nejnovějších aut, vytvářejících zajímavý kontrast. Přejít ulici zde by byla sebevražda, tak jsme se dali doleva ke svaté Mařence Kosmedinske, která má ve své předsunuté verandě Ústa pravdy - antické víko kanálu zpopularizované filmem Prázdniny v Římě. Jako obvykle tam byla fronta, protože se každý chce vyfotit jako Gregory Peck s rukou v Ústech pravdy. Kdyby řekl lež, NĚCO mu tam ukousne prsty. Vnitřek svaté Mařenky je jako sv. Jiří. Tady je celá stavba recyklována z budovy senátní obilní komise. Komise zasedala vhodné u Volského trhu, kam po Tiberu přijížděly lodě z různých koutů impéria a hlásili senátorům jak bude asi úroda obilí po impériu vypadat. Komise měla za úkol podle těchto zpráv stanovit výkupní cenu obilí, což musela být pěkně nevděčná práce. Hlavně když se sekli, a stanovili cenu příliš vysoko za modius (9 litrů). Pak se snažili dostat peníze z populace, která žila na obilí. Což končilo házením kamenů na senátorské domy a obscénními nápisy na zdech, kde se jména senátorů komise prominentně vyskytovala.
V 7. století n.l. se ve Velabru usadili Řekové, kteří prchali z Konstantinopole, kde mezi sebou válčily dvě křesťanské sekty. Ortodoxní odnož těch, kteří ničili obrazy a umění, takzvaní ikonoklasté a druhá odnož, hlavně umělců. Umělci moc na válčení nejsou tak odešli do Říma a proto je v prastarých kostelech tolik byzantských mozaik a fresek. U Mařenky kosmedinske je světelný přechod, takže jsme si uchránili životy při návratu na Fórum Boarium. Tady původně končil první římský vadukt z roku 312 pr.n.l., ale dnes se neví kde vlastně vodojem akvaduktu Aqua Appia byl.

Portunův chrám

Na Fóru Boariu, se teď bílé skvějí, a to myslím doslova že skvějí, dva chrámky z republikánské doby. Trvalo to mnoho let, ale teď jsou oba očištěné, jak kruhový chrám Herkula, tak hranatý, iónský, Portuna, ochránce tiberského přístavu. Chrám Herkula se jmenoval Hercules Olivarius, ochránce obchodu s olivami a postavili ho obchodníci s olivami. Vzhledem k tomu, že se olivový olej používali Římané na vše, od vaření k osvětlování k umývání, obchod s olivami jen kvetl a obchodníci na chrám měli. Nánosy staletí a hlavně toho dvacátého s automobilovými výfuky jsou odstraněné. Tyto 2100 a 2200 let staré chrámky byly používané jako kostely, proto se udržely skoro neporušené do 21. století a teď jsou i čisté!

Hercules Olivarius

Lze doufat, že očištěné zdi nějaký ten rok vydrží, než zhnědnou provozem po Via di Teatro Marcello.
U blízkého kostela Sant'Omobono, který není nikdy otevřený, je odkryta vrstva z 6. století př.n.l. s velikým oltářem Herkulovi.A pod všemi těmito stavbami běží větev Velké stoky, Cloaca Maxima, která odvodnila tuto bažinu v 7. století př.n.l. Jinak není dost jasné jak odvodnit tu dnešní syrskou, egyptskou, ukrajinskou a jinou bažinu. To bude chtít víc, než inženýrský um starověkých Římanů. 

Zastavili v Rusku zas, zvučný Ameriky hlas

Rosťa Firla

My šedesátníci, co jsme Studenou válku znali a nezapomněli, jsme ve čtvrtek 10. dubna šířili mezi sebou zprávu z Lidovek:

'Rusko zablokovalo frekvenci na které v Moskvě a okolí vysílala americká rozhlasová stanice Hlas Ameriky. Rozhodnutí o zablokování vysílání oznámila ve středu ruská státní mediální společnost Rossija segodna, která vysílací rozhlasové frekvence spravuje.'

Toto pozoruhodné kazisvětské rozhodnutí nás svolalo ke stolku v kavárně Books&Beans a do vůně kávy Zdeněk řekl 'Už je to tady', protože ostnaté ploty a státní cenzura jsou Zdeňkovy symboly totality.
Abych popíchl své společníky Evu i Zdeňka, řekl jsem, že 'jedna vlaštovka jaro nedělá' a zadušení Hlasu Ameriky neznamená návrat totality, protože kdo chce Hlas slyšet určitě si způsob najde; a vzpomněl jsem svého dědečka v 50-tých letech jak sedí s uchem u rádia a vylaďuje Hlas Ameriky navzdory hlomozu rušičky kazící vysílání na severu mojí rodné Moravy. Co minutu dědeček volal Ticho! a jako dítko jsem nevěděl, jestli okřikuje babičku, která cosi míchala v hrnci na sporáku, anebo tu rušičku.

Můj otec chodil poslouchat Hlas Ameriky na půdu činžáku, kde jsme žili',řekla Eva. Měl tam anténu jako natažené dráty maskované co šňůry na prádlo a na rádio, které bylo v kuchyni na kredenci, otec přišrouboval rukojeť, aby mohl rádio nosit jako kufr po schodech na půdu, poslechnou si zprávy a zas rádio přinesl do kuchyně, aby maminka mohla poslouchat muziku.
Naši dělali totéž, řekl Zdeněk, nosili rádio do sklepa, táta připojil drát antény na vodovodní trubky, seděl na špalku na sekání dřeva a rádio choval na klíně jako hranaté batole. Všichni chtěli vědět do říká Hlas Ameriky.
A co říkal Hlas Ameriky, optal jsem se provokačně, jako bych nevěděl.
Akorát si pamatuju, řekla Eva, politického komentátora pod značkou ko-ko-ko, což znamenalo Kohout kokrhal komentář a představovala jsem si kohouta kokrhajícího do mikrofonu, ale co kokrhal nevím.

Já taky nevím, přiznal jsem, protože naší vždy mluvili šeptem co hlásila Amerika. Ale každopádně něco věděli, když dědeček koupil rodinný domek pár měsíců před krachem koruny v květnu 1953, a po krachu koruny řekl, že Hlas Ameriky zachránil úspory a přihrál nám rodinný dům.
Pili jsme kafe a Zdeněk si vzpomněl na druhou polovinu 60-tých let, když už nebyl dítě a koupil si vlastní rádio a poslouchal zprávy a hlavně západní hudbu namísto té uřvané dechovky co vysílal čs. rozhlas.
Eva, která jako slečna koncem 60-tých let uměla německy i anglicky, ne z přinucení, ale ze záliby a díky lingvistickému talentu, vzpomněla, že po srpnové okupaci poslouchala zpravodajství z Vídně a Londýna, když chtěla vědět víc než co režim dovoloval lidem v ulicích vědět. Režimu nějak nestačil dech na blokování zpráv z Vídně nebo Deutsche Welle v němčině.
Zavzpomínal jsem, že když vybuchla beatlemania, a moji rodiče tu hudbu nesnášeli, makal jsem o prázdninách co závozník a za výdělek jsem si koupil ruské rádio Riga, a po nocích jsem ladil Rádio Luxemburg a jiné stanice.
Nevzpomínám, že bych kdy hledal a ladil rádio Moskva, ještě tak rádio Jerevan, kdyby nějaké existovalo, kromě vtípků o rádiu Jerevan. Tyhle vtipy se nešířily éterem, ale mezi lidma.
Dotaz na Rádio Jerevan: Co bylo dříve slepice nebo vejce?
Odpověď: Inu, dříve bylo všecko.
Zazněl smích, až se lidí otáčeli, a Eva řekla vtip delikátní jaké má ona řada:
Časový signál z Rádia Jerevam: Píp, píp, píp je přesně 12 hodin, a hlasatel pokračuje: Upozorňujeme členy komunistické strany, aby se neznepojovali, že zmizela malá ručička na nástěnných hodinách. Ta je právě schovaná za velkou.
Zdeněk zařičel smíchem a přidal svoji oblíbenou:
Otázka na rádio Jerevan z Kyjeva: Slyšela jsem, že prý v Moskvě bylo vidět maso?
Odpověď: Taky ho uvidíte v Kyjevě; tato výstava úspěchů Sovětského Svazu je putovní.
Ale dost už legrace, řekl jsem, a vzpomínám si jak asi rok po pancéřovém srpnu 68 začalo rušení Hlasu Ameriky po neslavném dubnovém plénu, kdy husákovské vedení zahájilo normalizaci a začínaly opět nenormální poměry v Československu.

Eva pokývala hlavou a vzpomněla, že na úpatí Jeseníku, kde byl stín rušičky umístěné na Pradědu, zastavovaly auta a lidi poslouchali západní rozhlas; dokonce se říkalo, že tam parkují četné tatry 603 a funkcionáři strany tam chytají rozumy.
Božíčku, to byla ohyzdná doba, když se filtrovala pravda a lidi vyráběli zkazky a fámy, které se šířily v ústním podání...
Zkazky a fámy?, zaprotestovala Eva, a připomněla, když v Ostravě v 1976 vybuchl most přes Ostravici a zprávy o tomto neštěstí a četných mrtvých vysílaly jenom Vídeň, Londýn a Hlas Ameriky.
Přišla na mne mírná nevolnost a zpráva, že Rusové nebudou mít zprávy z Hlasu Ameriky byla protivná jako mokrá deka. Leč Eva, která přečetla sklíčenost na mě tváří, řekla, že Rusové se teď budou stěhovat z rodné země po desetitisich, protože ochutnali svobodu a dobré věci, že cenzura není znak Putinovy síly, ale hrozné slabosti, že povstání z Ukrajiny se přelije na východ do Moskvy a Putin nedovládne jako Ukrajinci smetli mocnáře Janukovyče.'
Chvilku jsme mlčeli, Eva se zvedla že židle a rozloučili jsme se. Venku svítilo jarní sluníčko, sníh už zmizel a cvrlikali ptáci. 

Emigraci k duševnímu zdraví

Eva Firlová

První, co mě napadlo, když jsem dostala žádost z jedné překladatelské agentury abych přeložila text z angličtiny do islandštiny bylo, že se jejich počítač pomátl. Maji tam přece zapsány mé jazykové dvojice, a zatím se nestalo, že by po mě chtěli třeba překlad z češtiny do čínštiny. Řekla jsem to Rosťoví, který se zachechtal a řekl, ať se naučím islandsky, že asi mají málo takových překladatelů. Přísně jsem se na něj podívala; můj zájem naučit se středověký odvar vikingské norštiny je minimální. Než jsem si přečetla článek v Globe and Mail, kde výhody dvojjazyčnosti už dokázali na skenu pacientů se stařeckou demencí. I lidé, kteří už měli značně pokročilé odumírání buněk, měli mentální schopnosti jako jednojazyční lidé s poloviční destrukci mozkových buněk.

Zda se, že frekvence spojení mezi mozkovými neurony dvojjazyčných lidí je daleko produktivnější než u lidí, kteří znají jen jeden jazyk.
Tedy mě napadlo, že Kanada si chytře přitahuje imigranty, kteří se musí naučit anglicky, nebo francouzsky a zatímco ve světě budou bojovat s nárůstem Alzheimerovy choroby a stařecké demence, v Kanadě, USA a Austrálii bude statistika mnohem lepší. Imigrace vypadá jako jedna že zbraní jak snížit výdaje na zdravotnictví.
Prý lidé musí používat oba jazyky často, přecházet z jednoho do druhého. Což je tedy hlavní jazykovou náplní imigrantů - z jednoho do druhého, z práce domů, z domů do práce, z jednoho jazyka do druhého...
Mnoho lidí je na světě zná dva i více jazyků. Ne vždy v kombinaci s angličtinou, ovšem.

Jako dítě jsem byla dvojjazyčná v češtině a němčině. Byl to obranný mechanismus. Moje matka byla Rakušanka a můj otec Čech, který měl německé školy. Když si chtěli něco říci soukromě, mluvili před námi dětmi německy. Nás německý neučili - považovali ten jazyk po válce spíše za přítěž, a matka, která se jako mladá dívka na Moravu po válce provdala, se hbitě naučila česky.

Pamatuju svého staršího bratra Ivana, kterak hopsá kolem rodičů a volá  "mluvte český, mluvte česky!" Standartni odpověď: "nauč se německy". Já jsem nehopsala, tiše to pozorovala, a přiměla jsem dědu ať mě učí německy a koupi mi učebnici pro malé děti a záludně jsem se učila u dědy, nikoliv doma.
Ruštinu, kterou jsem ráda neměla, si pořád pamatuju, alespoň tak, že ji můžu klidně číst a rozumět. V šesté třídě jsem si zvolila nepovinnou francouzštinu a dodnes si pamatuju co jsem se v nečetných hodinách naučila (zrušeno pro nedostatek zájmu). Jen angličtinu jsem se nechtěla. Což jen dokazuje, že přísloví "odříkaného chleba největší kus" má zcela pravdu.
Učení se jazykům v dospělosti je zatraceně těžká věc. Je to jedna z nejtěžších věci se naučit po dvacátém roce věku cizí jazyk, těžší než integrální počet. Možná proto, že integrální počet má logiku, jak tvrdí moji tři inženýři, manžel a oba synové; tady dám uctivě na jejich slova. Pokud se člověk nemusí naučit cizí jazyk (jako kvůli tomu aby se uživil), tak se tomu vyhýbá. Mám přítelkyně v Česku, které se "učí" anglicky posledních dvacet let. Ale jaksi jim to nejde. Proč? Protože nemusí!

Námitka mého může zněla, že já jsem se v reálném socialismu také nemusela učit jazyky. Mohla jsem klidně zůstat v češtině a slovenštině. Proč tedy? Možná dědovo ponoukání s citováním Masaryka "Kolik řeči umíš, tolikrát jsi člověkem". Nebo proto, když rušičky pilně pracovaly na slovenském a českém vysílání ze svobodné Evropy, mi to bylo jedno, protože jsem si pustila nerušenou Vídeň? Nebo mi lahodně zněla latina ? "Gallia est omnis divisa in partes tres.. Odi et amo...  Aere perennium monumentum... 

Caesar

Nebo fascinující evoluce latiny v italštině, španělštině a francouzštine? Nebo pokaždé jiný svět, jako když člověk vstoupil do učebnice romštiny, kde jedna písnička zněla : "nebyla bych těhotná, kdybych mu nedala.."?

Všichni gerontologove doporučují cvik mozku pro starší lidí. Manžel luští zapálené sudoku s názvy jako "pro šílence", nebo "neuvěřitelně těžké". Já překládám z různých jazyků do různých jazyků v neustále se měnících kombinacích.
Římský politik Cato Censor se začal učit řecky, když měl přes sedmdesát, ať si přečte v originále, co neustále kritizuje (ve 2. stol.př.n.l. měl Cato Censor za to, že Řekové mají velmi špatný vliv na římské ctnosti, a neváhal tento svůj názor neustále projevovat). Nepochybně to přispělo k jeho dlouhověkosti spojené s čilostí mozku, neb zemřel v plně duševní svěžesti v devadesátém roce svého věku po návštěvě Senátu. Po něm už latinsko-řecký bilingvalismus byl prakticky podmínkou aby to člověk někam ve veřejné správě a politice dotáhl; o století později se řečtina učila v základních školách. Caesar pronesl svou, nikdy nedokázanou, poslední větu "I ty, synu?" v řečtině, jako by potřeboval i v agónii dokázat, že je vzdělaný muž (kai su, teknon?).
Možná naší předkové tomu rozuměli, když se na univerzitách učilo latinsky, a studenti v latině byli jako doma, tak, že v ní klidně skládali pijácké písně, jako je Gaudeamus igitur ze 14. století. Asi bylo nutné, aby se tito studenti dožili co nejvyššího věku v plné duševní čilostí - kdo jinak by ten romantický středověk v pozadí spravoval, než duševně čilí, univerzitně vzdělaní lidé, kteří se šli podívat na rytířské klání ve šrancích, a na tabulky si zhnuseně zaznamenávali kolik to bude stát, všechny ty fábory, brnění a rozbitá kopí? Pak vyložili negramotnému baronovi, že jeho záměr naverbovat žoldnéře a jít si vyřídit čestný spor se sousedním baronem není možný, neb nejsou prachy. Touto cestou byl konečně zjednaný mír, ale chtělo to schopné bilingválni a trilingválni lidí v pozadí.
Vyložila jsem Rosťoví, že jestli se začnu zase učit nějaký jazyk, bude to muset být maďarština, neb mě k tomu ponouká naše maďarská snacha a nějakou islandštinu by mi neodpustila. Ještě že mě druhá snacha neponouká k učení se urdštiny. 

Hledali jsme v březnu spolu dobrý film o alkoholu

Rosťa Firla

Podhoubí korespondence je zvědavost dovídat se, co spřátelení lidí prožili a prožívají.
Na počátku března jsem dostal skličující příběh o manželství zničeném alkoholem a pak ještě další dvě; rozhodil jsem otázku mezi kinare, kolik viděli filmu o alkoholicích a přišel mi trs pozoruhodných doporučení.
Pokusil jsem se oddělit filmy, ve kterých konzumace alkoholu je pouhý příznak zdravého společenského života od těch filmu, ve kterých je alkohol podstata příběhu a zpravidla následujícího maléru.
Alkoholická, či lépe řečeno abstinentní klasika je film

Limonadový Joe

Limonádový Joe, ve kterém probíhá neustávající šarvátka mezi konzumenty Trigger whisky a Kolalokovy limonády: Joe tvrdí, že piják limonády má přesnou mušku, zatímco opilci střílejí špatně a nakonec limonáda vyhrává na celé čáře a pohádka končí..

Limonádový Joe

Opakem úsměvné podívané na Limonádníka je film Leaving Las Vegas, výtečně dabovaný do češtiny a taky vyzdobený skvostnou hudbou, příběh alkoholika, který jde do metropole zábavy 'upít se k smrti'. čemuž bezmocně přihlíží krásná a do alkoholika zamilovaná prostitutka.

Leaving Las Vegas

Navzdory národní zálibě v alkoholu, která vynesla Česko na jedno z prvních míst statistiky světové konzumace kvašených i pálených opojných nápojů, neznám více českých  filmů věnovaných alkoholu jako příčině těžkých maléru, ovšem s výjimkou veselic a hospodských legraci.
Zato američtí filmotvůrci kapku zatížení puritánským dědictvím osídlenců Ameriky, se důsledkům nezřízené konzumace alkoholu věnovali a věnují filmováním  démona alkoholu:
nezapomenutelná filmová dvojice Liz Taylorová a Richard Burton natočili před půlstoletím nezapomenutelnou alkoholickou serenádu zvanou Kdo se bojí Virginie Wolfové, ve které popíjení a frustrace nahrají dialogem a provedením jeden unikátní večer, začínající co společenská zábava a končící rodinnou kalamitou.

Bokovka

Novější film Bokovka (Sideways, 2004) veselým způsobem popisuje týdenní cestu po kalifornských vinných sklepech a znalecké popíjení vína spojené s proháněním sukní; jeden z kumpánů se má za týden ženit a míní si ještě zařádit, zatímco jeho partner se napájí vínem a ženskou společnost považuje za nevhodné vyrušování od ochutnávání vinných pochutin, ale milostné motanici se nevyhne a též na ní doplatí oba.
Další alkoholický film se jmenuje Faktotum (Factotum, 2005), ve kterém notoricky alkoholik ztrácí bitvu s normálním životním stylem - je vyhazován ze zaměstnání, díky nezodpovědnosti ožralce, je vyhazován z bytu, protože neplatí činži, střídá ženy přikloněné k popíjení; jedinou nitkou udržující alkoholika je neustálé psaní a touha být spisovatelem: zapisuje v alkoholické mlze své prožitky a pocity a rozesílá redakcím. Když už je na dně živoření, dochází na adresu, odkud byl vypuzen dopis, že povídka byla přijata a bytná obálku trhá, zatímco autor vyslovuje poučení, že člověk musí projít kalem a hnojem, aby vykvetlo něco co stojí za přečtení, rozuměj za zveřejnění.

Faktotum

Všechny vyjmenované filmy, a určitě je takových více a doufám, že budu na další upozorněn, stojí za shlédnutí, když bez alkoholu nelze oslavit narozeniny, křtiny či pohřeb a přízrak démona alkoholu číhá na člověka.
Nejen na člověka; měl jsem známého, který napájel svého psa pivem a měl z toho velikou srandu, když se psovi pletly nohy.
Tak to je pro dneska všecko a věřím, že téma alkoholu si zasluhuje rozvinout o další filmy a vlastní zážitky.

Politika skandálů

Eva Firlová

V současné době se to politickými skandály jen hemží. Na skandály doplatila česká pravice ve volbách, v Kanadě se rozhořívá senátní skandál. V Itálii jsem pobaveně sledovala, jak se skandální Berlusconi dovolával svého patriotismu s rukou na srdci a výrazem upřímného hošíka. Irský ministerský předseda odstoupil za šest týdnů, neb se provalilo, že jeho žena měla aféru, že se pokusila o sebevraždu a hlavně, že se jejímu milenci zaručil za půjčky na business. Šlo tady spíše o to, že si Irové mysleli, že mají za ministerského předsedu šaška, který si nedokáže uhlídat manželku, jak tedy může hlídat rozpočet?
Je pravda, že o skandálech slyšíme více, protože je více mediálních prostředků jak skandály prolátnou na veřejsnost k jejímu pobavení, nebo rozhořčení.
Vesměs se hovoří o starověkých státnících způsobem, který naznačuje, že se pohybovali jen velmi ztěžka, protože měli nohy I charakter z mramoru. Což tedy nebyla pravda.
Politické machinace se nevyhýbaly ani těm neslavnějším. Pomiňme teď olympské bohy, a skandál, jak se krásná bohyně lásky Afroditě chytila do zlaté sítě nastražené manželem, s milencem, bohem války Arem.Nebo intriky nejvyššího boha olympské Dia, jen aby se dostal k půvabným dívkám – tak, aby se to manželka Héra nedozvěděla.

Themistokles

Ve starověkých Aténách nebylo slavnějšího a populárnějšího generála než byl Themistokles, velitel aténského protiperskeho kontingentu. Od raného mladí jej poháněly ambice a “Miltiadova sláva mu nedávala spát”, jak napsal Plutarchos. Themistoklovo vedení zachránilo nejen Atény, ale vlastně celé Řecko v době perské invaze v letech 480-479 př.n.l. Themistoklův otec, výrobce vesel, se mu snažil bránit ve vstupu do politiky; ukazoval mu staré loďky vyplavené na břeh a říkal, že tak lid zachází s politiky, kteří se mu znelíbí.
Themistokles byl úspěšný, ale poháněly ho nejen ambice a touha po slávě, které získal hodně. Nebyl uzavřen podplácení, a hlavně způsobil velké problémy se spojenci; po perských válkách nařídil flotile plout od jednoho řeckého ostrova ke druhému a žádal od těch, kteří nebyli v protiperske alianci peníze. Nejvíc mu uškodilo, když se proslechlo, že vzal úplatky, aby umožnil návrat exilovaným lidem. Poslední kapkou byla stavba svatyně Artemis Dobré Porady, kterou nechal stavět blízko svého domu jako referenci ke své roli v záchraně Řecka. Jeho drazí spoluobčané ho exilovali za aroganci.

Perikles

Nejslavnější aténský politik 5. století př.n.l., Perikles, unikl skandálu jen proto, že se se svými činy nikdy neschovával. Nikdy nevzal úplatek a co řekl, nebo udělal, nikdy nebylo tajné. Proto když se v účtech za vojenskou výpravu objevila obrovská suma deseti talentů stříbra jako “nutná výloha”, Atéňané ji bez jakékoliv debaty schválili; věděli, že Perikles měl velmi dobrý důvod, proč utratil tolik peněz - cenu pěti válečných lodí. (Někteří tehdejší historikové tvrdili, že tyto peníze si našly cestu do Sparty, jinak známé svým pohrdáním bohatstvím - zjevně to pohrdání začalo mizet v záři stříbra, aby se oddálila válka s Aténami). Takže jeho rozvod a následně spolužití s Aspasií, původně slavnou kurtizánou, mu nezpůsobilo politický krach.
Ve starém Římě měli skandálníci horší podmínky. To bylo tím, že existoval úřad Censora. Censoři byli dva, voleni ze senátorů s co nejbezúhonnější pověstí a jejich úkolem bylo nejen zadávat státní zakázky (proto ten požadavek na bezúhonnost), ale také sledovat, jak se lidé chovají. Tedy hlavně lidé v Senátu.
Byla řada přečinů, kvůli kterým mohl senátor ztratit své místo v Senátu, od políbení manželky na veřejnosti po vydírání provinciálů. Nejpřísnější Censor byl prý Marcus Porcius Cato Censor, který nebyl nadšen přílivem řecké kultury do Říma, protože ji viděl jako změkčující a zeslabující. On a jeho přívrženci by nejraději nacpali své politické nepřátele Cornelie Scipiony do režných tóg tkaných vlastními manželkami a zakázali importovaní učitelů řečtiny. Censorské volby byly v roce 184 pr.n.l. velice urputné, ale Cato byl zvolen. Mám podezření, že to bylo že stejných důvodů jako když Češi volili hnutí ANO - potrestání tradičních stran za nesplnění očekávání.
Cato vyloučil že Senátu hned 7 senátorů, nejvýznačnější z nich byl Lucius Flaminius, bratr Tita Flaminia, vítěze nad Makedonií a prominentního helénofila.

Titus Flaminius

Skandál kvůli kterému byl Flaminius vyloučen byl velmi ohavný: když byl v Makedonii s bratrem, držel si milenku. Protože projevila zájem vidět popravu, nechal si do stanu přivést a  před ní popravit zločince odsouzeného k smrti. Poprava zločince nebyla pro Catona problémem, problém byl, že Lucius Flaminius, jako zástupce SPQR vykonával spravedlnost podle nálady své milenky.
Pozdní římská republika (133-44 pr.n.l.) se skandály jen hemžila. Jsou nám známy, protože Římané publikovali Acta Diurna, noviny, ve kterých byly důležité zprávy, jako kdo velí ve které válce, kolik peněz je určeno na restaurování Jupiterova chrámu, atd., ale také který prominent přišel domů a načapal manželku s milencem. Z Acta Diurna pak opisovali mnozí historikové, znavení výpočtem vojenských kampaní a výčtem a popisem schválených zákonů.
Lucius Sergius Catilina, proslulý svým spiknutím proti republice, se pokoušel třikrát o zvolení konzulem, než se rozhodl pro mimoústavní cestu. Jeho neúspěchy u voleb se daly přičíst na vrub několika skandálům: byl obviněný že svedl vestálskou pannu (osvobozen); byl obviněný, že jako guvernér provincie Africa vydíral provinciály (jak poznamenal Cicero: “odešel osvobozen od soudu stejně chudý, jako byli někteří porotci před zahájením procesu”) a nejhorší bylo něco, za co nebyl u soudu: poletovala pomluva, že zabil svého syna, protože ten se znelíbil jeho nové manželce.
Pro senzací chtivou veřejnost se nejzajímavější skandál udál v roce 62 př.n.l., kdy se na čistě ženskou slavnost k uctění Dobré Bohyně vloudil MUŽ. Tento muž byl známý skandálník,patricijský Publius Claudius, který si zpopularizoval jméno na plebejské Clodius. Skandál by možná vyšuměl, jako řada českých skandálů, ale bránilo tomu několik faktorů: 1. místo kam se Clodius vloudil převlečený za ženu byl Státní dům, příbytek nejvyššího velekněze a v té době obydlí Gaia Julia Caesara.

Gaius Julius Caesar

2. Ženy, které takto vyrušil z oslavování Dobré Bohyně byly manželky prominentních senátorů. 3. Clodius byl trnem v oku strany Optimátů. Výsledek? Caesar se rozvedl s manželkou Pompeiou. Clodius byl obžalován ze znesvěcení státního náboženství a potažmo z přivolávání katastrofy na Řím a mnoho známých Optimátů se hrnulo ho obžalovat. Soudní proces byl velmi hojně navštíven, neb svědkové provětrávající podrobně tuto aféru patřili a patřily k nejvznešenějším jménům na občanských seznamech. Caesar, Cicero, bratři Lucullove, služky ze Statního domu, Caesarova matka Aurelia - jenže podplacená porota osvobodila Clodia, 31 ku 25 hlasům.
Když senátor Metellus později potkal jednoho z porotců, ptal se
ho:”Na co jste chtěli stráže? Aby vám někdo nevybral kapsy?” Clodius se posmíval Ciceronovi:”Vidíš, porotcinedali kredit tvému svědectví!” Cicero suše odpověděl: “25 mi kredit dalo, 31 nedalo kredit tobě - chtěli peníze na dřevo!”

Marcus Tullius Cicero

Z předchozího antického politického mišmaše je zřejmě, že šťavnatý skandál je daleko zajímavější mediální potrava, nežli účetnické analýzy státního rozpočtu a ovlivňuje voliče daleko více, než diskuze o penzích.

Co mě jediné překvapuje je, že žurnalisté hovoří o těchto skandálech jakoby bez dechu, jakoby skandály v politice byly něčím novým a neslýchaným.

Budou Češi jako ovečky, nebo prchat za kopečky?

Rosťa Firla

Pouhý týden po ukončení nejdražší zimní olympiády v Soči a velkolepých slovech uznání Vladimíru Putinovi, se před ruským velvyslanectvím ukázali demonstranti proti okupaci Krymu s cedulemi Stop Adolf Putin, protože Čechové pamatuji a vědí o okupaci své země v srdci Evropy dost.

V roce 1938 Adolf Hitler vyjednal osvobození Němců v Sudetách a užíval úplně stejnou rétoriku k zdůvodnění této okupace jakou dnes chrlí Adolf Putin.
O třicet let později v srpnu 1958 okupovala Ruda armáda pražské jaro se stejnou brutalitou a s malým rozdílem, že obhajování této zhůvěřilosti prováděli čeští parchanti sami, aby uchránili vymoženosti socialismu před západním imperialismem. 
Pravda, málokdo tomu věřil, a statisíce lidí prchaly na západ než byly obnovené drátěné ploty kolem Československa.
O dalších dvacet plus jeden rok padla komunistická vláda a tím i padly ploty kolem hranice jako důkaz svobody pro lidi, kteří půlstoletí měli zůstat, kde se narodili.
Mediální znalci a mudrlanti straší obnovením studené války, ale dokud se nezačnou vztyčovat ostnaté dráty, tak jsou řeči o studené válce jen slova, slova slova.
Tedy nečekaná okupace Krymu uvedly nejednoho osvíceného Čecha do stavu paniky a zahnaly mého přítele Karla na prohlídku hranic a napsal mi o tomto výletu na 'západní hranici' výstižnou zprávu i s obrázkem pohraničního skansenu na paměť čtvrt tisícovky postřílených na hranici v časech komunistické izolace: 

U vás i u nás prilétají ptáci z teplých krajin a jarní počasí nám připravilo pěkné překvapení v podobě krásných teplých dnů. A když se nám naskytlo navíc volno , neváhali jsme ani den a vydali se potoulat po České Kanadě.
Česká Kanada je vžitý název pro území ležící na východě Jihočeského kraje na česko-moravsko-rakouském pomezí, zhruba mezi městečky Nová Bystřice, Slavonice a Kunžak (viz Wikipedie). Loni o prázdninách jsme měli v plánu tam dojet na kolech s dětmi, ale katastrofická předpověď počasí nás přinutila změnit plány a směr cesty a vydali jsme se místo toho na sever do Pomoraví. Teď jsme měli šanci si udělat reparát a trochu ten kraj poznat.

Památník železné opony

Byly to krásné tři dny na kolech a nebudu tě unavovat líčením cestování a přírodních scenérií, na to budou lepší fotky, ale na pár věcí, které jsou aktuální, přece jenom vzpomenu. Navštívili jsme Památník železné opony, malou ukázku toho, jak to na hranicích vypadalo za komunistů. Přijeli tam mladí lidé, fotografovali se za drátěnými zátarasy a nevěřícně si je prohlíželi. Z návrší výhrůžně shlíží strážní věž. Na vlastní hranici je to ještě skoro pět kilometrů, ale už tady hynuli lidé v plotech s vysokým napětím nebo kulkou ostražitého strážce hranic.
Majitel Secesního domů ve Slavonicích a náš ubytovatel, který se přestěhoval z paneláku poté, co v restituci dostal dům zpátky, nás zahrnoval spoustou informací o místních pamětihodnostech, o uchráněných i zpustošených židovských hřbitovech, rozkradených zámcích, vykradených božích mukách na naší straně a pečlivě udržovaných na straně rakouské, o zaniklých obcích. Kdybychom chtěli projet a poznat všechno, co nám doporučoval, týden by na to nestačil.

Česko/německa hranice dnes

Jeho babička se dožila vysokého věku, snad 95 let. Zažila Rakousko-Uhersko, vítala tatíčka Masaryka. V 39. na Václaváku hajlovala s davy, v roce 48 naslouchala Klémovi a plakala když umřel. Zúčastnila se sbírky na Stalinův pomník, který jí pak zbourali. V 89. už nevěděla, čí je a zpívala Zachovej nám Hospodine Císaře a naši zem...

Už za soumraku druhého dne jsme zcela volně a svobodně přejeli hranice v místě, kde kdysi na naší straně stávala vesnička Košťálkov už od 15.století, žilo tam přes 300 obyvatel, měli školu, obecní úřad, zdravotní středisko. Po r. 1950 ji komunistický režim srovnal se zemí, žádní lidé už nemohli žít v pásmu Železné opony. Dnes po šedesáti letech je tam už jen něco sotva znatelných základů, zarostlých křovinami a stromy, a dřevěný kříž tam, kde kdysi bývala kaple. Tísnivé místo... Ujedeš pár set metrů odsud a jsi v přívětivé vesničce Kleintaxen, která celou tu dobu žila hned za hranicemi svým klidným životem.
Dnes se komunisti tváří, jako by s tím neměli nic společného. Lidi by před volbami měli vždycky navštívit tahle místa. Ted mají komunisti svých 15% a jejich bafuňáři budou zase čtyři roky spokojeně chrochtat u korýtek ve sněmovně. Ale nevěřím, že se dostanou k faktické moci, právě tak, jako nevěřím, že tisíce mladých Čechů teď balí kufry a mizí že země. Kdyby takových bylo tolik, šli by k volbám a výsledky by vypadaly jinak.
A protože jsem přesvěcen, že mladým v Čechách pšenka pod levicovým načalstvem nepokvete a jako emigrant jsem pro odchod pro mladé, odepsal jsem Karlovi vzpomínku jak jsme plot kolem Československa vnímali zvenku, když to lidé uvnitř vlastně ani neznali:
Nazdar, hochu, a je hezké, že jste zavítali na památná místa, které jsou dnes památník či skansen, ale není to tak dávno, co to byla realita.
Znám dva filmy, které se zadrátovaným Československem a tedy i téma dratama zabývají; jeden se jmenuje Občanský průkaz, a je to dosti otřesný příběh rodiny, která se prchat chystala, ale nepodařilo se; mnou ten film zatřásl, protože jsme na odhalení nepomysleli.
Druhý je televizní seriál Konec velkých prázdnin podle Kohoutovy knihy a to je velice dobře vylíčení prchání přes Rakousko jak jsme to zažili.
Kupodivu tyto dva filmy nejsou v Češku moc známé a tím si leccos o těch posledních volbách vysvetluju - tedy zapomenuto. Ale teď mne napadlo, že Té na film nezlákám, tak snad naše vlastní ministory s hranici.
Přesně před 33-ti lety v uprchlickém táboře Nussforf na břehu jezera Attersee nás byla stovka uprchlíků a čekali jsme na vyřízení papírů do kterési svobodné země.
Koncem října si jeden Ostravák, jmenoval se Josef V., se svým bratrem žijícím v Ostravě vymysleli, že Josef zaveze svou škodovku na hraniční přechod na České Budějovice, požádá kohosi z rakouské strany cestujícího do CSSR, aby auto převezli prez území nikoho a na druhé straně bude čekat bratr a přepis auta na sebe si vyřídí a zařídí.
Tento plán byl diskutován v jídelně a málokdo se do takového podniku hrnul; emigranti tehdy mívali ten opakující se hrozný sen, že je člověk zpátky v CSSR a najednou si uvědomí, že rodina je v Rakousku a spáč se probouzí s řevem či pláčem, že nemůže zpátky, tedy na svobodu. Tento sen se opakoval skoro všem a hrůza z vlasti byla značná.

Železná opona ČSSR-Německo

Leč Josef byl výmluvný, potřeboval Evu Firlovou co překladatelku, mne co řidiče co by ho odvezl zpátky a pak se přidali ještě dva maníci, nějaký Ostravák Filip a Tesinak Ivo a bylo nás pět.
V listopadovém ranním šerosvitu, mrholilo, což náladě k tomuto podniku - přibližovat se k hranici - vůbec nepřidalo, jsme vyjeli; jel jsem v závěsu modré mb1000 přes Salzburg na sever a z dálnice jsme odbočili na silnici vinoucí se lesem a stav vozovky se zhoršoval díky dírám a neobvyklé omšelosti, která v Rakousku není zvykem. Náhle modrá mb rozsvítila brzdové světla, zastavil jsem a že dvou aut vylezlo 5 dospělých lidí a zacli jsme špitat, zdali jsme náhodou nevjeli po této zdrbané silnici do Češka, protože Rakušané na ochranu hranice kašlali, a tak jsme hodnou chvíli mudrovali pobledlí představou, že bychom do CSSR vjeli a pak už nevyjeli. Leč Eva čistou logikou toto mudrování ukončila, že Rakušané na to kašlou, ale čeští pohraničníci jsou ostražití a kapku jsme se zklidnili, ale neuklidnili.
Jeli jsme dál čtyřicítkou a velice opatrně; hlavní poplasnik byl Filip v jehož autě ve kterém přejížděl hranici z Jugosky do Rakouska byly 4 díry po kulkách které ostražití Slovinci po nich vypálili než přerazili závoru a ujeli.
V takovém rozpoložení jsme vyjeli z lesa a před námi byl domeček rakouské celnice, pak pásmo nikoho a výhled na strážní věže na české straně. Doploužili jsme se k hranici a Eva šla vyjednávat a líčit rakouskému strejcovi v uniformě co máme v úmyslu a on se chechtal, že když nějaký cestovatel auto převeze, tak jemu je to úplně putna a nabídl Evě triedr, aby se podívala do vlasti na vlastní pohraničníky, což jsme všichni udělali a čekali na nějaké rakouské cestovatele mířící do socialistického nebíčka. Také ji povídal, proč jsme takoví roztřesení, snad se nebojíte svých krajanů?
Vskutku se objevil ve Fordu Cortina mladý rakouský pár a Eva jim vylíčila za přítomnosti smějícího se celníka co má Josef V. v úmyslu a oni si vyzkoušeli pojíždět s mb1000 a když to zvládli, ona řídila Cortinu a on modré mb a přejeli zemí nikoho do Československa a všichni jsme si oddychli a dívali se dalekohledem jak je modrá mb odstavena bokem a bratr rozmlouvající s českými pohraničníky o této transakcí v překročení zadrátované hranice dovnitř do totalitního lágru.

Ještě dnes po 33 letech ta historka nevyhlíží komicky, ale velice tristní asi tak truchlivé jako těch 44 komunistických všiváku, kteří teď z vůle českých voličů zasedli do sněmovny.
A už se mi o tom nechce mluvit, protože historie je okno do minulosti a vrátka do budoucnosti a prchal bych teď zas.
Preju Ti hezky den a buď zdráv
Prchá se pořád, což mám ověřeno po měsíci v Itálii, která jede s kopce, kde je dnes národní nezaměstnanost 12.5% a roste, ale nezaměstnanost mladých je přes 40%; mladí z Itálie prchají kolem 60.000 každý rok posledních 10 let a jsou to veskrze vzdělání absolventi bez naděje získat v byrokratizované Itálii zaměstnání.

Hranice Rakousko/Italie
Takto vyhlíží slušná hranice

Únik pracovníků z třetí největší ekonomiky EU je podle ekonomů nezastavitelný a poroste prudčeji než v minulých letech. A když se exodus mladých děje před našima očima z Itálie, tak není k údivu, že mladí Češi se zachovají stejným způsobem a budou zasévat svoji pšenku tam, kde mají naději na lepší sklizeň za svou práci.
A zatím ani nemusí překonávat drátěné ploty jako to dělaly statisíce uprchlíků před mlrazivym větrem z Kremlu, který už zase fouká a rozfoukává další krušnou studenou válku.

Hranice Indie/Pákistán
Takto vyhlíží neslušná hranice