Prajazykové
teorie
Eva Firlová
Náš vnuk Milánek
se ve svých čtyřech měsících přesunul do jazykového stadia “ladění” Vyráží ze
sebe všechny možné slabiky a zvuky, jakých je jen lidstvo celkově schopno - a
teď bude nějakou dobu vybírat ty, které slyší kolem sebe. Což bude dosti
složité. Jeho maminka je Pakistánka, babička a děda Češi, a tatínek mluví sice
česky, ale hlavně anglicky. Jako každé dítě, Milánek zmatený nebude. Pomalu se
do rastru v jeho mozku zasouvají ty správné slabiky, a už před jedním rokem
věku bude rozumět mnoha slovům, i když je nebude umět říct.

Je docela možné,
že to ladění mateřského jazyka, které probíhá u miminek, představuje vývojové
stadium řeči lidského druhu. Podle genetického mapování je téměř jisté, že Homo
Sapiens Sapiens, tedy náš druh, se vyvinul v Africe někdy před 150-200 tisíci
lety a odtamtud putoval do všech světadílů. Vzal s sebou tento tvor z Afriky
také jazyk? Spor byl, že těch migrací bylo několik a že jazyk se vyvinul na
několika místech. To bylo předtím, než bylo zjištěno, že někdy před 70 tisíci
lety došlo k tzv. “efektu genetického hrdla láhve” lidského druhu. Něco se stalo
před asi 70 tisíci lety, nějaká katastrofa, po které zůstalo naživu možná 10
tisíc jednotlivců Homo Sapiens Sapiens, možná jen tisíc.
A teprve jejich
potomci zalidnili svět přes Blízký východ. Byl to výbuch sopky Toba na Sumatře,
která vychrlila do ovzduší 2-3000 km3 prachu a způsobila až desetiletou
vulkanickou zimu? Nikdo neví. Jisté je, že v té dobře prošly genetickým „hrdlem
láhve“ všichni velcí savci - lidé, orangutani, šimpanzi, gorily, tygři, atd., a
tedy to asi nebyla epidemie. Otázka je, zda mluvili tito přeživší lidé všichni
jedním prajazykem? Čím méně toho víme o originálním prajazyku, jestli takový
existoval, tím více prudkých sporů existuje mezi historickými lingvisty, jestli
je možno vypátrat, jak asi vypadal. Někteří odvážlivci dokonce publikují
slovníky základních slov. Historičtí lingvisté, kteří jsou střízlivější v
ohodnocení možnosti historické lingvistiky, poukazují na problémy třeba jen
glottochronologie.
Že toto slovo neznáte? Je to pokus zachytit statisticky, jak
se jazyky během času mění. Jistý pan Swades v padesátých letech minulého
století vymyslel, že se během jednoho tisíciletí v jazyce vymění 14 slov ze sta
základních. U sousedního nářečí proběhne totéž, a najednou se jazyky liší o 28
%. Swades kalibroval svoji metodu na vývoji románských jazyků, který je jasně
zaznamenaný. Což by bylo vše v pořádku; problém ovšem nastal, když se lingvisté
nemohli shodnout, která slova jsou základní.

Nejznámější je seznam
globálně-společných slov Bengtsona a Ruhlena, publikovaný roku 1994, kde je
identifikováno 27 globálních slov. Jsou ovšem jiná, než od jiných lingvistů. Co
je problém? Problémem je velká proměnlivost jazyka. Naše generace mluví jinak
než naši rodiče a ti zas mluvili jinak, než jejich rodiče. Psaná čeština je
jiná, než byla psaná čeština před třeba jen 60 lety. Čeština je součást
indoevropské jazykové rodiny. Má základní slova, která mají příbuzné ve všech
ostatních indoevropských jazycích, ale bez etymologických znalosti a srovnávací
lingvistiky to jaksi není na první pohled patrné.Vezměme si třeba slovo srdce.
Hmm, velmi české. Prakticky žádná samohláska , ta je nahrazena likvidou “r”.
Ovšem, jen letmým pohledem zjistíme, že zjevně příbuzná slova existují v jiných
slovanských jazycích, a ve staroslověnštině. Serdce, serce, sardce. Co příbuzná
litevština? Ah, širdís. Jen potvrzení existence baltoslovanštiny před asi 2500
lety. Srovnávací lingvistika dospěla k rekonstruovanému indoevropskému slovu
pro srdce “kerd” v 1. pádě a “krd-“ v pádech dalších. Původní slovo, společné
všem indoevropským jazykům, se vyvíjelo z tohoto shluku hlásek. Slova, která
začínala v indoevropském jazyce na “k”, začínala na “h” ve starogermánštině,
když se germánské jazyky vynořily z hlubin negramotnosti ve 4. století n. l.
Jako anglické heart, nebo německé herz. V latině zůstalo počáteční k “ cord-“.
V řečtině také - kárdia. Indické a íránské jazyky jsou nerozhodné v začáteční
hlásce, ale avestská íránština má dost blízko ke slovanským jazykům - srdce je
hrdah a zrdaya. I indoevropský bratranec chetitština má příbuzné slovo -
kardíš. Z výše uvedeného je zřejmé, že slova srdce a heart jsou příbuzné, i
když to na první pohled zjevné není. Indoevropské jazyky se začaly rozdělovat
před asi 5 tisíci lety. Demonstrace uvedena výše ukazuje, jak za těch pět tisíc
let by dotyčné slovo vlastní matka nepoznala.
Pilné hledání
jednotného prajazyka z dob před 70 tisíci lety tedy nevypadá na úspěch.
Jestliže se tak základní slovo jako srdce změnilo za 5 tisíc let k nepoznání v
příbuzných jazycích, jak se asi změnilo za 70 tisíc let? Těch 27 globálních
slov má hlavní fanoušky v autorech Bengtsonovi a Ruhlenovi, a řadu
vzdoroseznamů. Největší lingvističtí odvážlivci také publikují, jak asi
vypadala syntax v prajazyku; hlavní slovo má SOV systém - větný pořádek Podmět
Předmět Sloveso. S tímto větným pořádkem jsou vždy spojena další pravidla, jako
že přídavné jméno je před podstatným a předložky jsou spíše záložky
(postpozice). Například věta “Muž jde k široké řece” by zněla v prajazyku “Muž
široké řece ke jde”. Zní to zvláštně v češtině, ale SOV syntax je
rekonstruovaný pro řadu prajazyků včetně indoevropského. Zbytky se vyskytují v
latině, kdy je třeba lovit sloveso na konci věty, a také, kdo zná němčinu ví,
že ve vedlejších větách jakkoliv dlouhých je sloveso na konci. Simultánní
tlumočníci němčiny jsou pobledlí a pijí hodně kafe a jedí ginkgo biloba dobrou
na paměť, neb než řečník dojde na konec věty, a tedy se dozví oč ve větě jde,
bez drog zapomenou, oč šlo na začátku.
Větší naději na
úspěch má definování jazykových univerzálů. Co je vlastní každému jazyku?
Například každý jazyk má zájmena. V každém jazyce stoupá tón na konci věty při
otázce. Každý jazyk má svůj zvláštní způsob, jak se kladou otázky. Každý jazyk
se vyvíjí pomaleji než způsob života; tohle je složitější pochopit, ale znamená
to, že pomoci rekonstrukce slov můžeme nahlédnout do minulosti lidí, kteří
mluví jistým jazykem, a je to také důvod, proč
bojujeme s
nepravidelnými slovesy.
Nepravidelná
slovesa v románských jazycích byla nepravidelná už v latině, a pravděpodobně už
v šerem dávnověku latiny, protože byla nepravidelná už v indoevropském
prajazyce, a příčinou je, že byla nepravidelná už v tom jazyce, ze kterého se
indoevropský jazyk oddělil, ať to byl jazyk nostratický, nebo jiný... Zůstávají
nepravidelná, protože se hodně používají a nepravidelné tvary jsou
zakonzervované.
Podle pana Chomského, který je skvělý teoretik-lingvista, ale jinak to
má v hlavě popletené, je schopnost naučit se mateřský jazyk vrozená. Proto, ač
se lidský druh nazývá Homo Sapiens Sapiens (Člověk moudrý na druhou), bylo by
asi líp, aby se nazýval Homo Loquens (Člověk mluvící), protože lidé mají řeč
všude, na rozdíl od daleko skrovněji vyskytující se moudrosti