Evropa mi hýbe žlučí, z USA se nepoučí.
Rosťa Firla
Tajemství úspěchu demokracie nespočívá v tom, že lid sobě zvolí nejlepší z nejlepších, ale v tom, že zvolenci v určeném termínu z kapitánského můstku odcházejí.USA, dodnes bezpochyby nejúspěšnější systém uspokojování lidských potřeb, má neoblomné presidentské pravidlo 'Osm let a dost', aby presidentu moc nezachutnala až příliš.
Tragikomedie italského premiéra Berlusconiho, v politice 20 a na vrcholu vlády 17 let, budiž exkurzí do vládnutí a jak přivézt zemí tak hezkou na buben.Odbočím na jeden paragraf do moderních dějin svého rodného národa českého, kde je ilustrace dlouhověkého kormidelníka ještě výraznější než Berlusconi; ten příklad je císař Fratisek Josef, narozen 1830, žil 86 let z toho 68 letpředsedal veliké říši Rakousko-Uhersko, a s jeho úmrtím vzápětí zanikla i celá a slavná říše Habsburků.Když se František-Josef stal císařem v 1848, byla počtem obyvatel i průmyslovou výrobou Františkova říše srovnatelná s mladým a demokratickým USA. Za 68 let vlády Františka Josefa se v USA vystřídalo u kormidla v Bílém Domě 17 presidentů' kteří postupně vybudovali z USA největší průmyslovou velmoc, zdvojnasobili populaci USA na 120 miliónů; když František Josef hasnul a Rakousko-Uherska říše s ním, byly mladé USA schopné postavit půlmiliónovou armádu, přepravit z Ameriky do Evropy, ukončit nekonečnou válku tři bratranců zvanou první světová a president USA Woodrow Willson přerozdělil Evropu po ukončení války.
Tento příklad užívám k ilustraci bezvýchodnosti autokracie a úspěchu demokracie.
Berlusconi za 17 let nevytvořil, ale umožnil, aby se Itálie stala zemí penzistů, kterým vládnou penzisti zcela soustředění na blahobyt penzistů.
Italské ženy mají nejnižší počet děti, 1.2 dítěte na jednu ženu. Výchovu jedináčků Italové dovedli k takové dokonalost, že 80% třicetiletých žije doma s rodiči.
Ti mladí, kteří odmítají žít pod rodičovským a státním deštníkem, odcházejí se svými nápady do zahraničí, aby ukázali co dokážou. Italové mají nejnižší produktivitu práce v Evropě a nejvyšší počet regulací podnikání.
Znalci nazývají dnešní Itálii petrifikovanou, čili zkamenělou, a jiní zase gerontologickou, čili přestárlou za hranici oživení.
Jestliže si dnes evropští finančníci gratuluji, že Itálii zachraňují před bankrotem, a že dokázali starého Berlusconiho odstavit od zteřelého kormidla, toliko odkládají agónii finančního krachu, protože Itálie není Řecko, a není dost peněz na její záchranu.
Nemalá naděje pro novou, úřednickou či technokratickou vládu spočívá v tom, že svedou na Berlusconiho ukvapené přijetí eura a promptně se vrátí k národní měně lira.
Ještě v roce 1999, když jsme prvně jeli s Evou na pobyt v Římě, jsme platili lirou; pravda, bankovky byly větší než kapesník a mnoho nul za číslem na bankovkách - leč vláda si mohla dělat s lirou co chtěla a inflaci kompenzovat nepoměr mezi prací a mzdou státních zaměstnanců.
Dopuštění eura ubralo nuly z cen i platů, ale nezvýšilo počet pracovišť a produktivitu. Pohled na římské zedníky a remeslníky mi tolik připomínal skomírání ekonomiky v
čase normalizace 70-tých let, a jak to dopadlo jsme viděli o 10, 15 let později. Z italské tragikomedie je mi zvláště úzko: v Římě jsme byli 6x, celkem skoro půl roku a mám k té zemi emocionální vztah jako s rodné Moravě: rádi tam zajedeme, pobudeme, ale žít bych tam nemohl, protože státní a byrokratický dohled na občana mi připadá horší než v základní škole na nezbedné žáky.
Zdětinštěli ti Italové výměnou za státní příplatky a penze a regulace na ochranu před globalní konkurencí volí ty, kteří jim to vše dají a nevím, jestli vezmou rozum do ruky a začnou pracovat, anebo budou dělat rotyku v ulicich a vymáhat, aby dostali co vláda nemá.
Pamatuji na shromáždění kolem velebného Pantheonu, kde mladí Italové nosili transparenty s nápisy, které vyjadřovaly pohoršení nad tím, že by se měly reformovat penze. Pohled na dvacetileté deroucí se o penze byl dost hnusný.
A zajisté příští rok nepojedeme do Říma, abychom se na ten úpadek dívali zblízka.
Tragikomedie italského premiéra Berlusconiho, v politice 20 a na vrcholu vlády 17 let, budiž exkurzí do vládnutí a jak přivézt zemí tak hezkou na buben.Odbočím na jeden paragraf do moderních dějin svého rodného národa českého, kde je ilustrace dlouhověkého kormidelníka ještě výraznější než Berlusconi; ten příklad je císař Fratisek Josef, narozen 1830, žil 86 let z toho 68 letpředsedal veliké říši Rakousko-Uhersko, a s jeho úmrtím vzápětí zanikla i celá a slavná říše Habsburků.Když se František-Josef stal císařem v 1848, byla počtem obyvatel i průmyslovou výrobou Františkova říše srovnatelná s mladým a demokratickým USA. Za 68 let vlády Františka Josefa se v USA vystřídalo u kormidla v Bílém Domě 17 presidentů' kteří postupně vybudovali z USA největší průmyslovou velmoc, zdvojnasobili populaci USA na 120 miliónů; když František Josef hasnul a Rakousko-Uherska říše s ním, byly mladé USA schopné postavit půlmiliónovou armádu, přepravit z Ameriky do Evropy, ukončit nekonečnou válku tři bratranců zvanou první světová a president USA Woodrow Willson přerozdělil Evropu po ukončení války.
Tento příklad užívám k ilustraci bezvýchodnosti autokracie a úspěchu demokracie.
Berlusconi za 17 let nevytvořil, ale umožnil, aby se Itálie stala zemí penzistů, kterým vládnou penzisti zcela soustředění na blahobyt penzistů.
Italské ženy mají nejnižší počet děti, 1.2 dítěte na jednu ženu. Výchovu jedináčků Italové dovedli k takové dokonalost, že 80% třicetiletých žije doma s rodiči.
Ti mladí, kteří odmítají žít pod rodičovským a státním deštníkem, odcházejí se svými nápady do zahraničí, aby ukázali co dokážou. Italové mají nejnižší produktivitu práce v Evropě a nejvyšší počet regulací podnikání.
Znalci nazývají dnešní Itálii petrifikovanou, čili zkamenělou, a jiní zase gerontologickou, čili přestárlou za hranici oživení.
Jestliže si dnes evropští finančníci gratuluji, že Itálii zachraňují před bankrotem, a že dokázali starého Berlusconiho odstavit od zteřelého kormidla, toliko odkládají agónii finančního krachu, protože Itálie není Řecko, a není dost peněz na její záchranu.
Nemalá naděje pro novou, úřednickou či technokratickou vládu spočívá v tom, že svedou na Berlusconiho ukvapené přijetí eura a promptně se vrátí k národní měně lira.
Ještě v roce 1999, když jsme prvně jeli s Evou na pobyt v Římě, jsme platili lirou; pravda, bankovky byly větší než kapesník a mnoho nul za číslem na bankovkách - leč vláda si mohla dělat s lirou co chtěla a inflaci kompenzovat nepoměr mezi prací a mzdou státních zaměstnanců.
Dopuštění eura ubralo nuly z cen i platů, ale nezvýšilo počet pracovišť a produktivitu. Pohled na římské zedníky a remeslníky mi tolik připomínal skomírání ekonomiky v
čase normalizace 70-tých let, a jak to dopadlo jsme viděli o 10, 15 let později. Z italské tragikomedie je mi zvláště úzko: v Římě jsme byli 6x, celkem skoro půl roku a mám k té zemi emocionální vztah jako s rodné Moravě: rádi tam zajedeme, pobudeme, ale žít bych tam nemohl, protože státní a byrokratický dohled na občana mi připadá horší než v základní škole na nezbedné žáky.
Žádné komentáře:
Okomentovat