O stáří

Eva Firlová

"Jsem stařec a v soumraku svého života", hulákal na mě manžel, když jsme běželi do YMCA, abych se neopozdila do aikida, protože nás sensei nemá rád pozdní příchody a mohla bych trpět.
Rosta běžel v kraťasech, batoh na zádech, krátce poté, co odnesl velké trámy za garáž pro sousedku vdovu, to je proč jsme se opozdili. Namítla jsem, supíc, že mi jako stařec v soumraku života nepřipadá, ačkoliv je v důchodovém věku.
Přemýšlela jsem co je to vlastně stáří, zatímco sensei mnou třískal o žíněnky jen o něco méně tvrdé než chodník, protože jsem se přece jen o málo opozdila, a tedy jsem skončila jako putativní útočník pro předvádění technik obranného bojového umění aikido.

Stáří

V šeru dávných věku, popřípadě u primitvnich kmenů byly věci jasné - jestliže se někdo dožil vysokého věku, bylo to proto, že byl chytrý a obratný a měl specializované znalosti, a je tedy správné že bude členem "rady starších", nebo náčelníkem kmene.
Pozice starých lidí se staly méně jasné, jakmile vznikla civilizace a s ní například hygiena a filozofické eseje. Nemluvě třeba o racionální řecké medicíně. I lidé nepříliš chytří a obratní se dožívali vysokého věku. My víme o lidech slavných, například Sofokles žil 496- 405 pr.n.l., 91 let, což je i dnes záviděníhodný věk.

Sofokles

Když měl Sofokles 90 let, věnoval se pořád divadlu a jeho synové ho dali k soudu, aby jej prohlásili za nesvéprávného a získali správu rodinných financí. Sofokles se k soudu čile dostavil, a přečetl soudcům svou nejnovější tragédii "Oidipus na Kolonu",  na které zrovna pracoval. Pak se poptal soudců jestli si pořád ještě myslí, že je slabomyslný. Soudci jednohlasně prohlásili že nikoliv, a zařvali "ven" na jeho syny. Sofokles ten rok zvítězil s touto tragédii v soutěži divadelních her během slavnosti Dionýsií.
Zda se také, že rozjímání o smyslu života, nebo o přeponě pravoúhlého trojúhelníku může vést k dlouhému věku. Pythagoras žil 75 let podle legendy, a založil sektu, která prohlašovala matematiku za začátek a konec všeho, a členové sekty se živili hlavně fazolemi. K fazolím se snažili také přimět řecké občany města Kroton v jižní Itálii což na ně přivolalo velké nepřátelství. Proponent atomické teorie, Demokritos z Abdéry, žil do devadesáti a byl známý "abdérským smíchem", kterým se posmíval lidskému bláznovství. Pravděpodobně tím ilustroval verše římského básníka Caecilia, který napsal "Starobo, bylo by dobře, kdyby vysoký věk ssebou přinesl jen jedno zlo: že člověk vidí mnoho věci, které vidět nechce!"
K tomu verši poznamenává Cicero ústy osmdesátníka Marca Porcia Catona Censora: "Ale také vidí věci, které se mu líbí".

Marcus Tullius Cicero

Poté co Caesar vyhrál v občanské válce nad Senátem a stal se doživotním diktátorem koncem 45 pr.n.l., Marcus Tullius Cicero se stáhl do ústraní a psal eseje a pamflety, které Caesara leckdy rozzlobily - jako eulogii "Cato" o smrti republikánského vůdce Catona. Zvláště nepříjemné knihy - které měly obrovský vliv na následující dva tisíce let - byly tři O povinnostech. Z těchto pochází také věta "vražda tyrana není zločinem", která je známá generacím českých školních děti po shlédnutí filmu Vyšší princip.
V tomto diktátorském roce ale také napsal hravou esej O stáří,  kterou věnoval svému nejlepšímu příteli a vydavatel Atticovi.
V ní se dozvídáme, že stáří se dožili nejen filozofové, ale také "pošetilí starci". Ale Cicero tvrdí, že se nejedná o chybu stáří; jestliže je někdo hloupý a nepořádný jako mladý, nebo středního věku, není možné očekávat, že věkem zmoudří. Naopak, stane se nedbalý, pomalý a ospalý. Cicero dal také návod, jak bojovat proti stáří, a jeho rady jsou mimořádně podobně radám, které je možno slyšet od kteréhokoli gerontologa - cvičit tělo i mozek a ponechat si co nejdéle vládu nad vlastním životem.
Ciceronova poznámka o pošetilých starých lidech, kteří si neustále stěžují že jsou unaveni stářím, že na ne stáří přišlo rychleji než čekali, mi připomnělo slavnostní večeři k sedmdesátinám jedno známého. Ještě nikdy jsem neviděla tolik pošetilých a nezajímavých starých lidí pohromadě. Jejich věk nebyl důležitý - jakoby se nic za svůj život nenaučili, ani být zajímaví.

Marcus Antonius

Když Cicero psal svou esej, měl 62 let. Jeho přítel Atticus měl 65. Cicero se nedožil vysokého stáří, nikoliv proto, že by se neřídil vlastními radami, ale proto, že se vrhl do víru událostí po smrti Caesara a udělal si nepřítele z Marca Antonia, který měl nádherné svaly oceňované Kleopatrou, ale nedovedl vtipně odpovědět na Ciceronovy bodavé urážky. A tak Cicero zemřel podle Antoniova příkazu mečem v 63tím roce svého věku. Atticus "přítel všech" přežil občanskou válku a žil do 77 let v plné bankéřské a vydavatelské činnosti. Pak onemocněl, a sdělil rodině, že než trpět nemocí, raději zemře a odmítl jist a pít, a do týdne zemřel.
Když trénuju na zkoušky v aikido, tak si připomínám Ciceronovu větu "všichni se chtějí dožít vysokého věku, ale když přijde, tak si všichni stěžují!" 

Přečti tuto úvahu - pohřbíváme odvahu

Rosťa Firla

K pohřbu izraelského Ariela Sharona jsem mudroval, že též pohřbívají odvahu.
Po shlédnutí Roberta Redforda v ubohém filmu All is lost, Ztracený, ve kterém se obstarožní Robert potácí v Indickém oceánu v nabourané jachtě jsem znova psal o smrti odvahy - poprat se s realitou.
A do třetice v měsíci lednu pohaním Toma Hankse jak pateticky se chová ve filmu Kapitán Philips; nepsal bych o tom, protože kdo píše o strastech a mizérii infikuje sám sebe virusem tichého zoufání, ale neuvěřitelná televizní kampaň na nejlepší film roku mne povzbuzuje se vzepřít mediálnímu průjmu chvály na tuto pirátskou story.
Story filmu je vcelku prostá založena na skutečné události, kdy somálští piráti obsadili obrovitou americkou dopravní loď Maersk Alabama v blízkosti afrického Rohu, aby vymáhali výkupné deset miliónů dolarů výměnou za loď a posádku.

Capitan Philips alias Tom Hanks sleduje na radaru přibližování motorových člunů, informuje do éteru co se děje, ti somálští chudáci při sledování lodi ztratí jeden člun a druhý člun, člun s dvěma motory a s posádkou čtyř odhodlaných zoufalců, pardon, pirátů odpadne při soumraku.
Kapitán a dvacetičlenná posádka dopravní lodi považují indicent za skončený a odeberou se k odpočinku.
Leč piráti nemají co ztratit, leda svou bídu, a stíhání Alabamy pokračuje; teď už jen jedna motorová loď sleduje velkou loď a přibližuje se k masivnímu trupu vysokému jako pětipatrový činžák. Alabama je vybavena mocnými stříkačkami, které podél celé lodi vytvoří neprostupnou vodní clonu tryskající vody; posádka Alabamy je ve viditelně panice, když piráti střílejí ze samopalů směrem nahoru s nulovou pravdepodobností trefy a posádka se hrne do úkrytu do podpalubí.
Piráti si vezou žebřík, který nějakým zázrakem zahákujou na zábradlí lodi a první pirát leze nahoru na Alabamu.
Fígl jakým piráti z houpajícího se člunu zavěsili dvacetimetrový žebřík na bok lodi kamera neukazuje; tedy ani neukazuje, že nikdo z posádky se nepokusil zahákovany žebřík odhákovat a shodit do vody, čímž by akce přepadení skončila; dokonce nikdo z posádky se nepokusil lezoucího piráta polít vařící vodou či hodit mu kladivo na hlavu, což člověk i bez vojenského výcviku chápe, že nikdo nemůže pálit ze samopalů, když leze nahoru po vertikálním žebříku.

Tato minutová scéna jak piráti vylezli na palubu a teď palbou tyranizovali posádku, která se ani nepokusila nijak bránit a tedy dostali co zbabělci zasluhují.
Zbývající dvě třetiny filmu graficky popisují jak se chovají piráti, kteří nemají co ztratit (leda své okovy a bídu!) zatímco dobře živená a placená posádka se krčí v labyrintu podpalubí a čeká, že to někdo za ně vyřeší.

Nevím, zda tvůrce a režisér filmu Paul Zelenáč, pardon, Greengrass domyslel, jak bezmocně ubohé je chování posádky vůči polonahým pirátům, ale jestli slavná oscarovska Akademie udělí cenu nejlepšího filmu této oslavě zbabělství, tak odvaha je pohřbena a můžeme začít oplakávat trudnou budoucnost západní civilizace na hrobě odvahy a mužnosti.

Zdravotnictví bylo vždy drahé

Eva Firlová

Napsala nám kamarádka Lenka z Česka, že jede do lázní. Její choroby bývají nespecifikované, spíše něco jako že lékaři jsou bezradní a píšou jí lázně. Mám dojem, že se jedna spíše o to, že v lázních bývá zajímavá společnost opačného pohlaví a Jana je momentálně volná. Jinak si pamatuju, že byla vždy zdravá jako ta příslovečná řípa.

Řekla jsem o tom manželu Rosťoví s tím, že je zajímavé, že se lázní jako instituce nechytilo severoamerické zdravotnictví, vždyť v Česku se lázně přímo předepisují. Rosta si odfrkl, že je to módní záležitost jen v některých částech Evropy.
Tak jsem připomněla asklepiony.
To si vymysleli stáří Řekové před více než 25 stoletími, a lidé se tam sjížděli zblízka zdáli a v zahradách, koupelích, u pramenů si vylepšovali zdraví. Na místech byly chrámy bohu lékařství Asklepiovi, a lidé, kteří přišli se zdravotními problémy spali v chrámu a ve snu k nim přišel Asklepios, nebo bohyně zdraví Hygia, a radili jim jak na tu svou chorobu vyzrát.
Různé řecké městské státy měly různé metody jak se starat o zdraví obyvatelstva. Veřejné zdravotnictví je pradávné a zahrnovalo také veřejné lékaře, placené z městských peněz. Každý veřejný rozpočet v Kanadě - federální nebo provinční - je provázený kvílením, kolik stojí zdravotnictví.
Hmm... tak si vezměme příklad jistého Democeda. Koncem 6 st. př. n.l. žil v řeckém městském státě Kroton v jižní Itálii, kde se také stal lékařem. Za účelem studií se vydal do mateřského Řecka a stal se eventuálně lékařem na ostrově Samos, kde se mu ale znelíbilo politické ovzduší navozené tyranem Polykratem. Democedes tedy odešel provozovat medicínu na ostrově Aigina, blízko Attiky. Během roku Aigineťané zjistili, že je skvělým lékařem, jmenovali ho hlavním lékařem ostrova a dali mu plat jeden talent ročně ze státní pokladny. Aby bylo jasné, co je jeden talent, tak za stříbrný talent, to je 26 kilo stříbra, se dala postavit triréma. Triréma byla v té době nejnovější model válečné lodi a měla osazenstvo 168 mužů.
Nechci přepočítávat, kolik by stal takový lékař dnes, kdybychom ho platili třeba jen jako za minolovku, a to nemyslím na letadlovou loď.
Democedes ale na Aigine nezůstal, neb byl zlanařen do Atén za plat 100 min stříbra, což je asi 1 a půl talentu. (Atény a Aigina měli starý spor, který se točil kolem soch ukradených Aigineťany v šeru ještě dávnějších věku než bylo 6 stol.př.n.l.). Democedes v Aténách nezůstal, neb jej po roce navštívil vyslanec Polykrata, a nabídl mu 2 talenty. Za ekvivalent dvou válečných lodi Democedes zapomněl na politickou nelibost; a také u Polykrata nebyl veřejným lékařem, jako na Aigine, nebo v Aténách, ale osobním lékařem tyrana. Nakonec skončil Democedes u krále králů perského Daria, kde jej platili zlatými talenty.
Za časů rané římské republiky,  tedy v dobách, kdy se muži nerozváděli, ženy seděly doma a tkaly tógy pro manžely, otce a bratry a Cincinnatus složil úřad diktátora po pouhých 16 dnech,  bylo lékařství provozované po domacku, ženy pripravaly lektvary a léčily jimi celou domácnost.

Isola Tiberina

V roce 293 pr.n.l. vypukla nějaká neznámá epidemie v Římě a věštba žádala, aby Římané postavili chrám Aeskulapovi, bohů lékařství. Římská delegace se vydala do Epidauru v Malé Azii, kde byl nejslavnější asklepion, pro sochu boha lékařství. Znak Asklepia byl had obtočený kolem tyrsu, hole. V Epidauru se na palubu římské lodi připlazil had, obtočil se kolem stěžně a zůstal tam po celou cestu domů. Já bych asi s ječením prchla na pevnou zem, ale římští vyslanci byli z pevnějšího fládru a považovali to za šťastné znamení. Když loď připlula k Fóru Boariu v Římě, had sklouzl z lodi a přistál na ostrově v Tiberu, což se považovalo za znamení, že chrám Aeskulapovi má být postavený právě tam. Což dávalo smysl, neb ostrov byl spojený s pevninou mosty a v časech epidemií mohl být izolován.
Ve městě se usadili řečtí lékaři, kteří léčili v duchu racionální hipokraticke medicíny a Aeskulapův chrám se stal nemocnicí. Římané byli první, kteří uznali, že lidé, zotavující se z nemoci, nebo operace, potřebují odborný dohled a reconvalescenci v nemocnici. Ostrov byl tak silné identifikován s legendou o vzniku lékařského cechu v Římě, že byl vydlážděn travertinem tak, že připomínal loď.
Na ostrově, 270 metrů dlouhém a 67 metrů širokém, byly další chrámy, vždy nějak spojené s léčením, jako například starobylému božstvu Vejovovi. Na druhé straně tam taky stal chrám bohyně války, Bellony. To bylo ovšem proto, že Římané si nemysleli, že bohyně války má mít rezidenci přímo ve měst, byla vykázána za hradby.

Piazza na Isole

Římská města měla veřejné zdravotnictví až do pádu západořímské říše a znovu se objevilo v 18. - 19. století, kdy se prudce snížila úmrtnost ne kvůli nějakým radikálním objevům v medicíně, ale proto, že se města vyčistila, zavedla kanalizaci a přívod čisté vody a nastala všeobecná propagace čistoty.
Stejně ve starořímských městech, kanalizace, přívod čisté pitné vody a lázně byly základem veřejného zdravotnictví. Kromě toho mělo každé město určitý počet veřejných lékařů spojených s nemocnicí, podle počtu obyvatel. Mediolanum (dnešní Milan) měl 5, Lugdunum (dnešní Lyons ve Francii) 4, Řím samotný jich měl 14, a v Římě měli také šéflékaře, který byl většinou také lékařem císaře,  jako například slavný Galén, který byl lékařem císaře Marka Aurelia ve 2. st.n.l.
Na římském pahorku Esquilinu byla lékařská škola, ale lékaři také studovali v Alexandrii a v jiných řeckých městech (Alexandrie byla řecké město,  i když na egyptském břehu).
Po pádu západořímské říše tradice lékařství na ostrově pokračovala. Na troskách Asklepiova chrámu byl postaven kostel, který má spojení s Českém - původně byl zasvěcený sv. Vojtěchovi. Teprve později se k němu přidal sv. Bartoloměj, neb jeho kosti tam byly po dlouhém putování po různých zemích pohřbeny. Kromě části lebky, která je ve frankfurtské katedrále, a jedna paže je v katedrále v Canterbury.
Nemocnice byla založena na antických troskách (a z nich vybudována) pokračovala ve středověku, a byla svěřena mnichům se zajímavým jménem Fatebenefratelli -  čiňte dobře, bratři. Nemocnice se eventuálně rozrostla tak, že pokrývá skoro celý ostrov. Aby mohly po Cestiove mostě, postaveném v 1. st. př.n.l. jezdit auta do nemocnice, byl most renovován a zpevněn. Most z levého břehu, Fabriciův z roku 62 př.n.l. je jen pro pěší.

Chrám Sv. Bartoloměje

Veřejné zdravotnictví není tedy jen nápad 20. století, má v Evropě dlouhou tradici. Nemocnice na římské Isole má pravděpodobně nejstarší lékařskou tradici v Evropě.
Veřejné moderní besedy o zdravotnictví jsou kratochvíli zdravých - člověk v bolestech se na cenu neptá. Lékaři buou vždy dobře placení. V kolika filmech se objeví na palubě letadla letuška a volá "je na palubě lékař?" Nikdy jsem nezachytila zoufalou letušku, která volá "Je na palubě účetní?"

Do kina jdu za bůra, film je také kultura

Rosťa Firla

Všichni víme, že březen je měsíc knihy.

Méně je zažito, že leden je měsíc filmu - tradičně, už 85tá nominace nejlepších filmů byla zveřejněná 16.ledna v Los Angeles. Trs nejlepších filmu vybraných Oscar akademií, tento rok je jich 9, způsobil nemalé vzrušení kinematografů i obecenstva. Stejný den se nechal slyšet Robert Redford, že jeho film All is lost nebyl nominován a Robert to označil za holywoodske machinace a spiknutí proti jeho osobě; o filmu All is lost jsem už napsal, že je to film chudobný a nominaci si nezasluhuje ani v tísni.

Přiznávám, že jsem ještě žádný z oscarovských kandidátů neviděl, ale paní Firlová už filmy stahuje a dnes večer započne velké dívání a pak psaní o filmech, pokud mi ovšem za psaní budou stát, protože nevábné filmy zpravidla ignoruju, abych psaním o nich nekazil filmový prostor. Včera jsem se vrcholně potěšil výtečným životopisným filmem První dáma country music, z roku 1980; film je báječně dabován do češtiny, i když překlad názvu filmu Coal Miner’s daughter by asi bylo lepší přeložit jako Havířova dcera a první dáma coutry music, aby se zvýraznilo z jakých skromných počátků superstar hvězda Loretta Lynn pocházela.

Lorettu zahrála skvostná Sissy Spacek a dostala za tento herecký výkon Oscara. Lorettin manžel a manažer Tommy Lee Jones sice Oscara nedostal, ale oscarovský výkon podal od momentu, kdy se zamiloval do 14-ti leté havířovy dcery až po nejvyšší úspěchy své manželky a zároveň matky 6-ti dětí.
Způsob jak manžel Tommy poznal Lorettin talent a jak vetil a zvládl úlohu agenta je fascinující pohled do show byznysu; detail vstup do nejvyšší scény country&western na prknech Grand Ol’ Opry v Nashville, Tennessee a překrásná ukázka Patsy Cline a vzácného přátelství s Lorettou, než Patsy tragicky zahynula v zříceném letadle rozšiřuje umělecký vzestup Loretty na kompletní story amerického hudebního průmyslu a zábavy. Film je absolutní hudební lahůdka, prošpikovaný největšími hity, které si Loretta skládala sama, a film má dynamiku děje i trampot jaké první dáma prožila.

Srovnávám nesrovnatelné, ale film První dáma je pro mě v jedné vrcholové skupině jako Formanův Amadeus; oba filmy poučují diváka, že hudba patří na vrchol lidského tvoření a požitkářství. Tak, a teď se budu věnovat oscarovske cukrárně; vzpomínáš si, když Petr Bajza s Tondou Bejvalem toužili být přes noc zamčeni v cukrářství pana Svobody? 'Všecko bych ochutnal, řekl Tonda. a já se cítím podobně, protože Eva mi řekla, že všecky oscarovske filmy mám uložené na externím disku a teď jen ochutnávat. 

Evropská budoucnost zahynula v Osvětimi

Sebastian Vilar Rodriguez

Dostal jsem tento článek od přítele Mervyna, a nemohu odolat, abych jej nepřeložil. Rosťa Firla

"Šel jsem barcelonskou ulicí, a náhle jsem objevil hroznou pravdu - Evropa zahynula v Osvětimi... Zabili jsme šest miliónů Židů a nahradili jsme je 20 milióny muslimů. V Osvětimi jsme spálili kulturu, ideje, tvořivost a talent. Zničili jsme vyvolený lid, opravdu vyvolený, protože z něj vyšli velcí a skvělí lidé, kteří vskutku změnili svět.

Příspěvek těchto lidí je cítit ve všech oblastech života: vědě, umění, mezinárodním obchodě a především jako svědomí světa. To jsou lidé, které jsme spálili.

Pod rouškou tolerance a protože jsme chtěli dokázat sami sobě, že jsme vyléčeni z nemoci rasismu, otevřeli jsme brány 20 miliónům muslimů, kteří nám přinesli hloupost a nevědomost, náboženský extrémismus a nedostatek tolerance, zločin a chudobu, diky neochotě pracovat a podporovat své rodiny s hrdostí.

Explodovali naše vlaky a změnili naše krásná španělská města na města třetího světa, topící se ve špíně a zločinu. Uzavřeni v bytech, které dostávají od vlády zdarma, plánují vraždu a zničení svých naivních hostitelů. 

A tak, v naší mizerii jsme vyměnili kulturu za fanatickou nenávist, tvořivé schopnosti za ničivé, inteligenci za zaostalost a pověry. Vymenili jsme snahu o mír evropských Židů a jejich talent tvořit lepší budoucnost pro své děti, jejich rozhodné lpění na životě, protože život je posvátný, za ty kteří usilují o smrt, za lidi, kteří jsou stravováni touhou po smrti pro sebe a pro jiné, pro naše děti i jejich.

Jakou hroznou chybu ta mizerná Evropa udělala.

Hodně Američanů se stalo tak izolovaných od reality, že si představují, že Amerika může být poražena bez jakýchkoli potíží pro ně samé. Nedávno byla ve Velké Británii debata, zda se nema Holocaust odstranit ze školních osnov, protože to uráží muslimy, kteří nevěří, že se odehrál. Ještě odstraněn není. Ale je to odstrašující znamení strachu, který vládne světem, a jak snadno se jím nechají země ovlivnít.

Je to už více než šedesát let, co skončila 2. světová válka v Evropě. Tento e-mail je poslaný jako pamětní řetěz, na paměť těch šesti miliónů Židů, dvaceti miliónů Rusů, deseti miliónů křesťanů, a devatenácti set katolických kněží, kteří byli zavražděni, znásilněni, spáleni,  bití, byly na nich dělány pokusy a byli poníženi. Nyní, více než jindy, s Íránem mezi jinými, kteří tvrdí, že holocaust je "výmysl", je nezbytné zajistit, aby svět nezapomněl.

Jak dlouho to bude trvat, než se útok na Dvojčata v USA "NIKDY NESTAL", protože by to mohlo urazit nějakého amerického muslima?

Pokud naše judeo-křesťanské dědictvi je pro muslimy urážlivé, mohou se sebrat a odstěhovat do Íránu, Iráku, nebo jiné muslimské země. 
http://www.youtube.com/embed/RtgbvotqVFE?rel=0

Dejiny snů a skutečnosti

Eva Firlová

 V neděli jsem se neprozřetelně podívala na pár dilů nejnovejšího historického seriálu Spartacus. Ráda bych si zařečnila hlasem silným a rozhořčeným. Nechci byt didaktická, nebo netolerantní, ale…

V dějinach jsou místa a děje, které mají velký vliv na budoucnost. Jedním z nich je Římská říše, jejíž existence je přitomná v Evropě všude. A nejen v Evropě, protože románské jazyky byly exportovány do Latinské Ameriky, a angličtina, jejíž jazyk pochází ze šedesáti procent z latiny, je světová lingua franca. Což je také latinský název. Většina Evropy píše upravenou latinskou abecedou, verzí řecké abecedy, která se diky existenci Římské říše rozšířila na východ Evropy.

Jako taková, je Římská říše tedy vděčným námětem pro beletrii, televizi a filmové plátno. Jednu věc nechápu – s těmi penězmi, které se vydávají na historické velkofilmy – nezbylo by tam aspoň trochu peněz na konzultanty?

Prvni takový velkofilm, který jsem videla se jmenoval Dákove. Na šedesátá léta vůbec to byl velký výkon.

Sen: Ukazuje, kterak se hrdinný dácký národ brání uzurpujícím Římanům. Dácký král Decebalus je dodnes rumunskym hrdinou (stejne jako treba Čingischán je mongolským hrdinou, jakkoli je pro ostatni azijské národy masový vrah). Decebalus sjednotil dácké kmeny a vytvořil dácké království v 86. n.l a pak se jen dramaticky branil proti římskym agresorům.

Skutečnost: Sjednocení Dáků bylo zajiste chvályhodné, neb se mezi sebou aspoň nervali jako dřív. Leč vytvoření jednotného království neznamenalo nějaký pokrok v občanských ctnostech, nebo v budování civilizace – jako první čin po sjednocení se Decebalus vydal s dáckým vojskem na loupeživou výpravu do římské provincie Moesia, která byla prakticky nechráněna legiemi, a během normálního pálení a loupení se jim podařilo zabít guvernéra Moesie.

Císař Domitian v roce 87 n.l. nebyl příliš schopný, ani nevybral schopného generala, a tak došlo k porážce římských vojsk. Od té doby až do nástupu Trajána v 98.n.l. bylo obtížné hlídat hranice s Dácií na východě a současně severní hranice s Germanií.

Po první porážce Trajánovými legiemi ve 103 n.l. byla uzavřena mírová smlouva, kde Decebalus svatosvatě slíbil, že už nebude loupit, pálit a vraždit v původne ospalé provincii Moesia (přibližně dnešní Srbsko). Dohodu dodržel asi dva roky, než se vrátil k původnímu loupeživému povolání.

Po další porážce od Římanů spáchal Decebalus sebevraždu a část Rumunska se stala provincie Dacia a dodnes tam lide mluvi latinou po dvoutisíciletém vývoji.

Je to jako schizofrenie – jak Rumunsko tak třeba Francie předvádějí své antické památky jako úžasný výdobytek své ranné civilizace, mluvi latinsky a přitom považují loupeživé (Dák Decebalus) a proradné (Gal Vercingetorix) vůdce za narodní hrdiny.

To mi připomnělo jeden oslavovaný a známý film. Film Ben Hur lze vzít na milost v jedné věci: dlouhá scéna vozatajských závodů. Hollywood, cvičený v automobilových honičkách, se tady opravdu dobře předvedl. Jinak je celá premisa úplně nesmyslná.

Sen: Děj se má odehrávat ve třicátých letech 1. st. n.l. Motorem děje je fakt, že Ben Hur z Judeje, nespravedlivě odsouzený, se octne jako otrok u vesel lodi na Středozemním moři ve válečném loďstvu. Chudáka mlátí dozorci, trpí v okovech.  Dojde k bitvě s nepřítelem (neříká se kdo to je), všichni zahynou, jen Ben Hur se zachrání a zachrání také velitele loďstva, který ho z vděčnosti adoptuje a Ben Hur se tak stane římským občanem a synem senátora. Posléze bídní zahynou a dobří zvítězí. Zní to dobře, že?

Skutečnost: Bylo by daleko přijatelnější pro film, kdyby se aspoň NĚCO z toho zakládalo na nějakém faktu. Například otroci u vesel. Ani Řekové, ani Římané nepoužívali otroky při pohánění lodí. Obchodních, vojenských, jakýchkoliv. Veslaři se najimali, jako námornici, nebo zedníci. Ale dejme tomu, že to byl pilotní projekt válečné flotily, jako jestli by se otrocká práce u vesel vyplatila. Jenže v té době a místě jsou další problémy se skutečností.

Ve filmu se objeví “nepřátelé”. Není jisté kdo jsou, je to celá flotila . Jenže…v 1. století n.l. všechny země okolo Středozemního moře byly římskými provinciemi. Středozemnímu moři říkali Římané “Mare nostrum”, naše moře. Nepřátel na moři nebylo, a proto se také na stovky let zastavil vývoj válečných lodí. Nebylo jich třeba. Coz by tedy opravdu hodilo na Ben Hura a složitý děj mokrou deku.

 Další fikce, která je k zbláznění jsou gladiátoři.  Jak odstranit tuhle fikci to nevím, i když se o to statečně pokoušel televizní pořad o gladiátorech na kanálu History. Ale zjevně, podle toho co jsem viděla v tom  příšerném seriálu Spartacus, pořád nezanechal viditelné stopy. Tak jsem uvažovala proč tomu tak je.

Je to proto, že lidé chtějí věřit tomu, že byli lidé nuceni bojovat jeden s druhým v aréně a vždy jeden zemřel a druhý žil? Nebo je to touha mluvit o těch krvežíznivých Římanech a mít gladiátory jako vizuální pomůcku k tomuto tvrzení?

Film Spartacus je zajimavý ne proto, že by odrážel skutečnost, ale hereckými výkony Oliviera, Kirka Douglase i Tony Curtisse a tématem touhy po svobodě, a tedy jako děj mimo čas a místo je zajímavý i když se tam muži nerealisticky prohánějí na koních s třmeny, které se do Evropy dostaly až o 500 let později. (to není drobnost – třmeny změnily celý způsob válčení na 1500 let dopředu až do vynálezu spalovacích motorů).

Sen:  Spartacus se stane otrokem a gladiatorem pro sve svaly. Je trenovan v gladiatorske skole v Capui, kde vyvola vzpouru, a od te doby se k nemu pridavaji jini uprchli otroci a porazi hladce vsechny rimske voje poslane proti nemu. Nakonec se veci chopi Crassus (Olivier) a otrocke vojsko porazi. Crassus krome toho pikluje s mladym Caesarem coup d’etat, a rika veci jako “vezeni se plni politickymi odpurci”, zvlaste roztomile, protoze Rim nemel vezeni.

Skutečnost: Od nepaměti se v Římě pořádaly gladiátorské souboje dvou nerovných protivníků. Byly to zádušní souboje pořádané a placené příbuznými k uctění zesnulého, a Římané je převzali od Etrusků. Nerovnost protivníků symbolizovala nerovnost člověka bojujícího s osudem. Gladiátoři byli dobrovolníci z řad svobodných i otroků, kteří měli šanci dostat ve svých 30 letech svobodu. O gládiatory bylo dobře pečováno, měli své lékaře, maséry, dietáře a trenéry. Cílem nebylo zabít protivníka, ale porazit ho v souboji, kdy žádal o milost a udělat show. Protože se souboje konaly ostrými zbraněmi, docházelo ke zraněním a někdy k usmrcení, což nebylo cílem. Cílem byla podívaná. Gladiátorské školy pronajímaly gladiátory na pohřební hry, a majitelé si rozhodně nepřáli, aby přišli o své investice do tréninku.

Byl ještě jeden typ gladiátorských škol: trestné. Například desertér z legií měl na vybranou- být odsouzený k práci v lomu, nebo do gladiátorské školy. Lom – gladiátorská škola. Hmm…těžký výběr. Předpokládá se, že Spartacus byl jedním z těchto dezertérů a že jeho škola byla trestná (podle popisu v Plutarchovi) a že tedy uspořádal normální vězeňskou vzpouru. Pak se k němu přidali otroci z velkofarem a některi Italikove, kteří se ještě nepřenesli přes porážku ve válce se Spojenci.

Poražen byl a zajatci byli ukřižovaní podél via Appia, protože zavraždili mnoho občanů během pochodu po Itálii a hlavně, z právního hlediska propadli trestu smrti, když Spartacus nechal veřejně obětovat 300 římských občanů. Na lidské oběti se Římané divali jako na horší než vražda a byly přísně zakázané.

Od tvorby těchto tří filmů uplynulo 50 let. Nedostatek všeobecného vzdělání v antické historii je pro Hollywood přímo požehnáním.

Jsou některé tyto historické filmy dobré? Jsou, ale o tom někdy jindy – jak jsem předeslala, tak si tady ulevuju, anglicky “ranting”.

Jedno slovo - erotika, ihned mysl zájmem bliká

Rosťa Firla

Co bychom si nalhávali, erotika a sex zasluhují nejvyšší pozornost mediálního publika, a kdo to popírá, je pokrytec. Neznám ve svém širokém okolí člověka, kterého by zdobilo panenství, nebo panictví a to je důvod, že se kdekdo v erotice vyzna a považuje se za znalce sexu. 

A tedy není důvod k podivu, že úterní tiskovka francouzského prezidenta Hollanda způsobila velký zájem médií a ještě větší zklamání po jejím ukončení. Čtyři dny před tiskovkou v pátek, bulvár vytroubil, že prezident má novou milenku a první dáma Francie se zhroutila s nervy a dosud dlí v nemocnici.

Prezident Holland se nikdy neoženil, i když jeho život zdobí řádka prvotřídních partnerek, mezi jinými politička Segolene Royal, která sdílela život s Hollandem dlouhá léta a zplodili spolu 4 děti, než se rozešli kvůli politice! ve zlém nad tím, kdo povede francouzské socialisty do Elysejského paláce.

Po úspěchu Hollanda ve volebním klání se nastěhoval do paláce s jinou dámou, Valerií Trierweiler, a tato zdobí po jeho boku francouzský cirkus, pardon, politickou scénu. Hollande se za jednoroční pobyt u kormidla stal nejméně populárním prezidentem.

V úterý na tiskové konferenci mínil Hollande vysvětlit jak bude točit kormidlem vládnutí ve Francii, ale britská média si žádaly detaily o nejnovější prezidentově milostné aférce s herečkou Gayet. Hollande briskně odmítl vysvětlovat svůj soukromý život, s čímž se francouzští novináři smířili. Tím si vysloužili v britských médiích přezdívku Hollandovi lokajové. České Lidovky se k této kontroverzi o Hollandově milostném životě valně nevyjádřily a já si jen dovolím přejmenovat Hollanda (vyslovuj Olánd) na příhodnější lulan.

Anglosasové, tedy Britové a Američani kvůli svému systémovému rovnostářství nemaji k prohřeškům vrcholových politiků valné ohledy a pomyslnou hranici mezi veřejným a soukromým životem  soustavně rozhlodávaji. Lidé s pamětí nezapomněli, že prezident Clinton kvůli aféře s Lewinskou unikl jen o fous vykovnutí z Bilého domu, protože lhal vyšetřovatelům pod přísahou, že s ní neměl sex,(měl jen orální kratochvíli, což za sex nepovažoval). 

Zajisté Hollandovi odložení a vyjasnění, čili nalití čistého vína mu neprospěje politicky a jen dokazuje, že socialisti byli a jsou větší pokrytci, než konzervativní puritáni.

Vzpomněl jsem si na skvostný film z britské produkce, zvaný Královna, natočný v roce 2006, ve kterém režisér Stephen Frears vykreslil průsečík zvolení nejmladšího premiéra v dějinách Británie, Tony Blaira a tragické smrti princezny Diany. Blaira hrál ohromně Michael Sheen a královnu Alžbětu Helen Mirren. Královská rodina chtěla pophřbít Dianu v soukromí. Blair naopak pod vlivem lidového smutku požaduje, aby Diana, která přinesla dost hanby královské rodině, byla pohřbena jako matka budoucího krále s veškerou pompou jí přináležející.

Ale skutečnou páteří filmu jsou erotické eskapády prince Charlese s Camillou Parker Bowles a erotické výstřelky Diany, která si po rozvodu s Charlesem začala "užívat" v ohnisku pozornosti fotografů a bulvárních tiskovin, což tragicky vrcholí v pařížském tunelu.

Je možné, že prezident Hollande a jeho ženy takovému osudu uniknou? Nebo už někdo z francouzských kinematografů připravuje scénář a vyčkává jak to s prezidentem Hollandem dopadne?

A když to nenatočí Francouzi, může to zkusit britský, nebo americký filmový průmysl, neb filmy s erotikou slavných vždy přitáhnou obecenstvo a naplní kasu kinosálu.

Redfordovi nesluší, když ho moře zadusí

Rosťa Firla

Napsal mi přítel Standa z Jindřichova, anebo to byl Jindřich ze Santiaga?,že shlédnul nejnovější film Roberta  Redforda All is lost, volně přeloženo Ztracený,což ho naplnilo rozpaky.Obratem jsem se optal Co znamená být naplněn rozpaky?a dostal jsem upřesnění,že story to nemá, režie je nudná a Redford ve fimu,který má být vzrušující o troskotání s plachetnicí,vyhlíží jako omšelá mumie.Ten nedostatek soudnosti velikého herce Redforda, který se zapsal divákům do paměti v tandemu s Paulem Newmanem dvěma filmy,překvapuje:první byl Butch Cassidy a Sundance Kid natočený v 1969,kdy se už zdálo, že westernovým filmům je odzvoněno a film patří do trojice nejlepších westernů.

Druhý, o 4 roky později, se jmenuju Podraz a pojednává o podvodnících,kteří šijou boudu na padoucha.


Oba filmy jsou skvostně ozvučněny nezapomenutelnou hudbou a oba patří do stovky nejlepších filmů natočených za 100 let kinematografie.Ale zpět k Redfordovi v nešťastné úloze  osamělého trosečníka na  plachetnici v Indickém oceánu: poté, když se Redford po  neobratných pokusech pokouší udržet neúspěšně plachetnici nad vodou,a ta se potopí pod nohama,je Redford v gumovém záchranném člunu; a když se dostane do blízkosti oceánské lodi, snaží se tak horlivě připoutat pozornost tím, že podpálí gumový člun a sám mizí pod vodou.
Kéž by ten film utopili v archívu nepodařených filmů, anebo nechali shořet, tak jak si to zasluhuje devět z deseti natočených filmu v průměru, anebo přísněji, devadesát devět že sta.Poslední výtečný Redfordův film byl natočen před 20-ti lety, jmenuje se Neslušný návrh a Redford hraje vedle výtečného manželského páru (Harrelson+Moorová) ďábelského pokušitele, že zaplatí milión dolarů za sex s Moorovou.
Tam ovšem hraje Redford vedlejší roli důstojného miliardáře, což je mu role slušivá a to byl padesátník.Pokud film Neslušný návrh neznáš, tak si ho sežeň, protože je to výtečně koukání a velice moudrá story.Film Neslušný návrh byl z velké části natočený v hříšném Las Vegas,kam lidé jdou za snadnou výhrou a odcházejí s prázdnou kapsou,což mne přivádí ke trojici výtečných filmu o Las Vegas:
první je výtečná stóry Bugsy natočená 1991, ve které Warren Beatty s Anette 
Bening líčí  vznik  Las Vegas od nápadů po dokončení a otevření kasina Flamingo.
Druhý filmový skvost na téma fungování Las Vegas ve státě Nevada se jmenuje  
Kasino, natočený v 1995; mistrovské herecké trio Roberd de Niro co manažer 
kasina a vedle něho Sharon Stone v úloze chobotnice a doplňování prvotřídním 
padouchem Joe Pesci.Tito tři a houf podpůrných rolí ukazují a vysvětlují jak 
hříšné město Las Vegas funguje podle receptu Bugsyho: přilákat lidí, obrat je o 
peníze a poslat je domů.
Třetí film se jmenuje Leaving Las Vegas- překladatelé českého dabingu mohli 
zvolit lepší název pro tento film natočený v v 1995 - mohli zvolit jméno Lesk a 
bída Las Vegas. Příběh alkoholika Nicolase Cage, který míří do Las Vegas,aby 
se upil k smrti co mu vystačí peníze, asi 30 dní, se potká s prostitutkou hranou Elisabeth Shue a vznikne mezi těmito zkrachovanci co se nazývá láska na první pohled; pověsí se na sebe ve svém tichém zoufalství a Cage se upíjí k smrti a Shue přehodnocuje svůj mizerný život a bídu na pozadí lesku Las Vegas. 


Film proslavila exotická story, ale stojí za zmínku skvostná režie i hudba od nepříliš známého Brita Mike Figgise, který vdechl do patetické story dojemnou romantiku
Tak jsem se dostal od ztroskotaného Redforda k rozmanitým ztroskotancům,které by měl člověk ve filmu okouknout,aby věděl, čemu se má vyhýbat na sto honů.A připomínám,že se zpravidla nevyhneme pokušení a nebezpečí, které ani teoreticky z filmu neznáme.
 
.

To je trudná úvaha, pohřbena je odvaha

Rosťa Firla

Zemřel poslední z trojice politiků, kteří  mě zachránili před politickým cynismem,který jsem si přivezl do Kanady z rodné země.Zemřel Ariel Sharon ve věku 85 let, i když posledních 8 let žil v polozapomenut v kómatu; vodopád zádušních slov plyne z televize z úst trulantů, kteří neříkají co Sharon říkal, a čím nás zaujal. Sharon je z obrazovky nazýván největším izraelským generálem; sám řekl, že bojoval ve všech válkách na udržení existence Izraele, a že nenávidí válku, protože viděl příliš mnoho lidí umírat a udělá cokoliv pro mír, pokud to neohrozí bezpečnost státnosti Izraele.Je teď nazýván rozporuplným politikem, protože jasně řekl, že nikdy nepřipustí rozdělení Jeruzaléma.
Sharonův pohřeb

Sharonovi je přisuzována agresivita k uhájení nezávislosti Izraele, zatímco 

Ariel řekl, že je farmářský synek a své politické přesvědčení nasál z půdy, kterou míní hájit.V dnešních časech politiku pružných jako guma ční Ariel Sharon svými slovy: Je mi 73 let a viděl všecko co chlap může vidět a udělám cokoliv, abych uhájil Izrael.

V březnu 1981 jsme zakotvili v Sudbury a koupili první televizi; obrněn skepsí k politikům jsem zíral na presidenta Reagana, když definoval co mi předtím nedošlo: na otázku kdo je komunista Reagan odpověděl, že komunista je ten,kdo 

čte Marxe a Lenina.A kdo je antikomunista, dotíral tazatel, a Reagan bez váhání řekl: Antikomunista je ten, kdo marxismu-leninismu porozuměl.Protože jsem vyrůstalv prostředí politiků tak chudobných jako byli alkoholik Gottwald, a po něm Zápotocký dobroděj, a po něm Novotný alias Sličný,vyvíjel se politický cynismus zákonitě a vetšinou jsme takoví byli všichni po pancéřovém srpnu a v normalizaci povolného Husáka vyzrálého v kriminálu kam ho uvrhli soudruzi.Kdo by se divil, když jsemjá,odpůrce státního hospodářství,slyšel z úst Reagana slova: Nevěřím navládu, která nás má ochraňovat před námi samými, že mi Reagan mi hovořil z duše či srdce,když řekl: Politika je druhá nejstarší profese a po zralé úvaze se velicepodoba té první (profesi).

Reaganův pohřeb

A třetí můj politický gigant byl Mandela, který svým soudcům řekl: Nesoudítemne, ale soudíte prohnilý  jihoafrickýsystém apartheidu.Necítí snad totéž všichni emigranti, kteří byli jako já odsouzení pro ilegální opuštění republiky na 3 roky žaláře? Každý musel obdivovat Nelsona Mandelu, když jako president jihoafrické republiky řekl: Být svobodný nestačí rozbít své řetězy, ale žít způsobem, který pomáhá svobodě bližních.

Netrvalo dlouho a došlo mi, že Reagan bojoval proti posránkovskému liberalismu a úpadku, že Mandela obrátil systém, kde člověk byl méněcenný za barvu kůže v 

systém stejné příležitosti pro každého; Ariel Sharon mne poučil, že svoboda 

není zadarmo, a že člověk svobodný nese odpovědnost za uhájení svobody.
Mandelův pohřeb

Tito moji tři politikové titánské velikosti odešli na věčnost a nevidím za ně 

náhradníky; copak lze 'bojovat' za lepší vzdělávání, lepší  zdravotnictví a vyšší penze' bez uzardění? A rozvažuju jak se stalo, že klauni se dostali do centra pozornosti zatímco na budově cirkusu hoří střecha. 

Palestina-Izrael rozdil

Byl to snadný krok, začít písat blog

Rosťa Firla




Otázka proč píšeme blog FirlaOaza má několikerou a snadnou odpověď:


1. Z houfu vánočních blahopřání od přátel a kamarádů z Česka vyplynulo, že jsme rádi čteni, ale ne každý odpovídá, jak se na korespondenci patří. Ale ten zájem o naše psani těší.


2. Eva a já, plus většina profesionálů ve věci duševního zdraví považujeme psaní za první linii obrany proti demenci a senilitě. 

3. Pohasínání selského rozumu ve způsobu zpravodajství o věcech okolních je dostatečně pohoršlivé, aby člověk, vážící si selského rozumu nad všechny výstřelky a propagandu se pokusil uvést věci na pravou míru.

Včera jsme dostali od Haničky z Moravy poplašenou zprávu, že četla, že jsou Niagarské vodopády zamrzlé. Hanička u nás byla a vodopády viděla a žádala si naše svědectvi, že je s Niagarou vše v pořádku. 





Niagarské vodopády jsou zajisté prvotřídní symbol severoamerického kontinentu. Kdokoli nás v Ontariu navštívil, vždy žádal vidět tento přírodní monument na řece, která je hranicí mezi Kanadou a USA. Vzpomínám jak jsme přivezli mé rodiče k vodopádu a jak tam oni starouškové stáli a zpívali spolu slavnou "Na břehu Niagary, stojí tulák starý..."

Pohled na masivní množství vody padající 65 metrů dolů s ohlušujícím rachotem je monumentální, ale pohled z výšky na podkovovitý tvar vodopádu je ještě zajímavější, i když ne všem dostupný. http://www.youtube.com/embed/cfoLYTKObiU

Řeka Niagara spojuje dvě Velká jezera, Erie a Ontario, a protože teče měkkým vápencem, voda ukusuje z přepadu každý rok kousek a za nějakých 5 000 let vodopád zanikne a nebude více. Vodopád každoročně zamrzá na okrajích, kde vodní páry tvoří nádherné rampouchy a ledové kameny nevídaných tvarů.



 Našli jsme fotky řeky a vodopádů kompletně zamrzlých a lidé se procházeli po řece nad vodopády. 

Z toho by mohl člověk usoudit, že už byla doba ledová, ale těžko posuzovat kosmický pořádek naší Zeměkuličky, o což se pokoušejí klimatologové, ale s nevalným výsledkem. 

Kamarádka Lída z Beskyd k úsilí klimatologů píše šikovný názor: Tvůj pohled, Rostislave, je veskrze bych mínila konzervativní, Eva je více přístupná změnám a tak nějak variabilnější. Máme společné názory na globální oteplování, já asi z jiného důvodu, neb doba  ledová ještě neskončila a tak po době ledové, zákonitě musí přijít doba teplá, či teplejší! Toto mi potvrzuje letošní zima, teploty pořád kolem +10, paradoxně i vaše zima s mínusovýma teplotama potvrzuje tvé stanovisko ke globálnímu oteplování. Pravda bude, pokud nějaká je, někde uprostřed. Jak jsme se v mládí učili zákon o zachování hmoty a tedy i energie, neb to je také hmota, tak pokud je někde na zemi teplota hodněpod bodem mrazu, tak jinde na zemi je teplota hodně nad bodem mrazu! Pokud jsou někde extrémní sucha, tak jinde jsou extrémní záplavy! Stejně se to dá aplikovat i na politické dění. Prostě opět jeden z mých oblíbených zákonů : O akci a reakci! S naší politickou scénou to je taky tak. Není možné si myslet, ževěci co se dějí v Africe, Indii a Číně se nás netykájí! Bohužel týkají a to mnohem více než si připouštíme. Čína dnes vlastní ropné pole v bývalém Rusku, naleziště nerostů v Africe a taky už i v jižní Americe! Prvním jim došlo, že peníze mají hodnotu pouze imaginární a jediné za co stojí bojovat, jsou zdroje. A pokud je lepší si je koupit, za imaginární peníze, tak tím líp. Bojovat už netřeba! Stejně to je s ideologií, nejlíp se šíří přes lidí, co nemají co ztratit. Samozřejmě, že mají. Mají svůj život a pro nás je to to nejcenější. Takže ideologie sníží hodnotu života na míň než nic a rázem má spoustu bojovníků, neb hodnotu života přiznává až smrt.

Když má někdo korespondenty jako máme my, pak rozšiřování drobtů selského rozumu formou blogu je docela snadné a přímo nabíledni.

Trója

Eva Firlová

Zeptala se mě přítelkyně Mary, co říkám filmu Troy, který si ona zrovna vypůjčila a shlédla. Odpovědí jí bylo temné zavrčení. Moje, nikoliv jednoho z jejich dvou nevychovaných jezevčíků. Mary mě upozornila, že se mi prakticky žádný film z antických časů nelíbí a že se ze mne stane nos ohrnující intelektuál nad lidovými zábavami a že nemám narušovat její potěšení z koukání na polonahého Brada Pitta. Pokorně jsem přijala její nařčení, ba jsem s ním souhlasila zvláště proto, že jsem si nedávno půjčila v místní univerzitní knihovně několik čísel Studia Troica o nejnovějších zprávách z archeologie Tróje a přilehlých oblastí včetně rozboru Iliady, a četla jsem si je za deštivého odpoledne v čítárně knihovny, a člověk už nemůže být světu vzdálenější intelektuál.

Tedy jsem se mohla s Mary pohádat na téma, jak neobyčejně polopaticky byl film Trója podaný, jak se černobílý děj liší od Iliady plné nuancí a rozporuplností lidí a proč se její oblíbenost Brada Pitta a jeho svalů má promítnout do tvrzení, že je to dobrý film?

Mary, aby zahladila dojem z toho, že Bruce - větší jezevčík, se vrhl na můj kožený sandál a žvýká přezku, se ptala, co je o Tróji nového v archeologii. (Ona fakt ví, jak odpoutat moji pozornost od sandálove reality).

Vykopávky v Tróji v severním rohu Malé Azie probíhají od 19. století, od doby Heinricha Schliemana, který měl velkou víru v Iliadu a její geografický popis a potvrdil jej svými vykopávkami. Ale soustředil se na špatnou vrstvu a hledal hlavně poklady – v Tróji i v Mykénách „proslulých zlatem“.

Kolem roku 2004 bylo konečně objeveno dolní město Tróje. Do té doby se vykopávky soustřeďovaly jen na mnohovrstevnou historii pevnosti, nebo horního paláce – jak kdy sloužila vyvýšenina Hissarlik v dějinách města. Ale to bylo vlastně malé místo. Jenže nejnovější pomocí magnetometru, přístroje, který ukazuje podzemni struktury bez kopání sond,  objevily rozlehlé dolní město, které bylo významné v době 1700 – 1200 př. n. l., tedy v relevantní době pro průběh trojské války, a rázem se zkoumaná plocha rozšířila 15krát oproti předešlým vykopávkám.

Samozřejmě, nejlepší by bylo, kdybychom měli něco písemného, a to nejlépe z doby kolem Trojské války 1200 - 1180 př. n. l. Na to mají odpověď pilní učenci, kteří se konečně dobrali a překládají hliněné tabulky z Chattušaše, hlavního města Chetitů. Ty hliněné tabulky nejsou nějaký nový nález, ale jsou jich ze Středního východu i z chetitského archivu desetitisíce až statisíce a přeložena je jich jen malá část. Důvodem je fakt, že klínové písmo není nejsnadnější číst, že chetitský jazyk je sice indoevropský (jak ukázal Čech Bedřich Hrozný), ale je protkaný přejatými neindoevropskými slovy a pouhým okem nelze rozeznat, jestli se v tabulce jedná o seznam pasáků královských stád, nebo o trpké stížnosti na rozpínavost Ahhijawa (Achájců).

Stejný problém existuje s archivy z Ninive i Babylonu. V královském archivu korespondence krále Chetitů se našla zajímavá historie míst jménem Wilusa ((W)ilios v mykénské řečtině), Truwisa (Troie), Millawanda (Miletos), Abasa (Ephesos) a dobrodruzích se jmény jako Piyamarada (Puramos/Priamos) a Etewokleweios (Eteoklés) a králi Wilusy, Alaksandu (Alexander), který žádá chetitského krále o pomoc proti těmto dobrodruhům.

Přemíra dvojitého wé ve jménech je zbytek mykénské řečtiny, která ještě měla w (tedy zvuk mezi w a u), a kterému se říkalo digamma a vypadá asi jako F. V klasické řečtině toto písmeno zmizelo a tak je z mykénského Achaiwoi v Iliadě Achaioi (Achajové), z Wilia je Ilios,  a to znamená, že Homérovi kulhá básnický metr, protože Iliada i Odyssea byly sepsané v 8. století, tedy 400 let po bouřlivých událostech  na Trojské pláni na přelomu 13. a 12. stol. př. n. l. Leč právě ten „kulhavý“ hexametr potvrzuje, že báseň pochází z oněch dob o 400 let dříve. Básnický metr a standardní přívlastky udržovaly báseň ve formě. Jako např.‘vínově rudé moře”, nebo „brilantní Odysseus“, „Hektor, krotitel koní“, apod. Samozřejmě, moře bylo vínově rudé jen při východu nebo západu slunce, Hektor měl jako trojský válečný vůdce řadu jiných povinností než jen krotit koně - Odysseus ovšem byl pořád brilantní. Byly to paměťové berličky pro pěvce a vypravěče epických básní.

Wilusa měla podle chetitských tabulek vždy nějaký vztah s Chetitskou říší. První zmínka je asi z poloviny 15. stol. př. n. l., kdy jsou Wilusija a Truwisa vazalem království Assuwa na západ od Chetitu. Jméno Wilusija znamená v luwijském jazyce země Wiluská. To tedy znamená, že se ve Wiluse mluvilo luwijsky, což byl indoevropský jazyk, příbuzný chetitštině. Potvrzuje to i spona s luwijským nápisem nalezená v Tróji. Assuwa mizí ze záznamů hned po vojenské kampani chetitského krále směrem na západ, místo toho jsou zmínky o třech oblastech. Seha – údolí řek Caicu a Hermu, Haballa – vnitrozemská oblast, a Mira – údolí řeky Meander. Vypadá to, že se Wilusa stala nezávislá a jako shoda náhod to vypadá, že po roce 1400 př. n. l. bylo město velkolepě přestavěno včetně deset metrů vysokých hradeb (Troja VIh) o kterých pověsti tvrdily, že je stavěl sám bůh Apollo, který je v Íliadě na straně Trójanů.

Asi v roce 1290 př. n. l. se pokusil arzawský dobrodruh Piyamaradu stát králem Miry. Jako podporu mel krále Ahhijawa (Achájců), výše zmíněného Eteokla. V té době už byla Millawanda (Miletos) řecké město a odtamtud Eteokles podporoval Piyamaradu (Priama). Zjevně byl Piyamaradu úspěšný v Miře, protože odtamtud napadl oblast a město Wilusa, a jeho král Alaksandu požádal o pomoc chetitského krále. Chetiský král Mutawalli II. poručil dalšímu vazalovi, králi Sehy, aby pomohl Alaksandovi. Leč Piyamaradu jej hbitě porazil, a to byla chvíle, kdy se chetitské armády daly na pochod na západ. Zdá se, že Alaksandu (Alexander) pomoc dostal – ale za drahou cenu. Od té doby byla Wilusa vazalem Chetitů. Vzájemná smlouva byla odpřísáhnuta jménem boha Apaliunaše – později zvaného Apollon.

Z různých jiných tabulek vyplývá, že Ahhijawa - Achájci,  byli Chetitům trnem v oku, a existuje rozzuřený dopis chetitského krále do země Ugaritské, že uvaluje obchodní embargo na tu Ahhijawa bandu.

V dekádě 1250 – 1240 př. n. l. byl ve Wiluse palácový převrat a chetitský král žádá jiného vazala o pomoc pro chudáka nějakého Walmu vyhnaného z Wilusy.

Před rokem 1400 př. n. l. není v archivech zmínka o Ahhijawa, Achajcích. Po této době se to jen hemží řeckými jmény, což odpovídá řeckému osídlení západní Malé Ázie v historické době.

V roce 1200 př. n. l. byla Wilusa dobyta a vyloupena. Není jasné kým, ale zde je pravděpodobně jádro trojského básnického cyklu.

Trója ovšem nezanikla, další vrstva ale ukazuje na úplně jiný lid, domy i hospodaření. Skočila doba bronzová a začala doba železná s přesunem pravděpodobně Frýgů z Balkánu. V archaické době, od 10. do 8. stol. př. n. l., byla Trója svatyně se dvěma chrámy, kam přicházeli poutníci. Blízké řecké město Sigeion mělo jurisdikci, Trója už nebyla samostatný městský stát.

Když se Xerxes vydal na svou výpravu do Řecka na začatku 5. stol. př.n.l., obětoval v trojském chrámu, také Alexandr Veliký v něm obětoval v roce 334 př. n. l. Helénistická doba přinesla další rozkvět Tróje – stalo se z ní zase město s asi 8000 obyvateli, s radnicí a divadlem a také s mincovnou. Trojské hradby byly renovované v roce asi 250 př. n. l., a to byla chvíle, kdy Tróju začali navštěvovat římští turisté, neboť legenda o původu Římanů z trojských uprchlíků a rodiny Juliů zvláště, byla rozšířená v Římě už od 4. stol. př. n. l.

Když se Pergamonské království stalo římskou provincií Asia ve 2. stol. př.n.l., Římané vzali sentimentální vztah k Tróji od podlahy. Zplanýrovali, co se dalo a trosky z předešlých trojských vrstev použili k postavení řádného římského města s kanalizací, vodovodem, renovovaným divadlem i amfiteátrem. Je docela možné, že trojský archiv vypálených tabulek je zabudovaný do divadelních sedadel, nebo do základů radnice. Město prosperovalo až do roku 500 n. l., kdy bylo zničeno silným zemetřesením.

Místo bylo ještě několikrát obydleno a opuštěno až do konce byzantské doby v roce asi v roce 1350 a pak se na něj zapomnělo – a to tak, že se dokonce pochybovalo o jeho existenci.

Mary řekla, že jestli mělo město podle nejnovějších vykopávek 10 000 lidí ve 13. století př.n.l., tak to bylo na ty velké bitvy popisované v Íliadě, stejně málo, a to mě přivedlo k normálnímu přehánění v legendách. A nejen v nich, např. Hérodotos popisuje výpravu Peršanů vedených králem králů Xerxem do Řecka, které se prý zúčastnilo celkem 5 miliónů lidí. To jsou bojující i nebojující. Persie byla veliká a bohatá, ale ve starověké ekonomii, založené na zemědělské výrobě, nebylo možné shromáždit a uživit tolik lidí. A to psal o událostech v paměti živých lidí! Vesměs je třeba podělit množství vojska deseti. Jestliže Iliada píše o sto tisících bojovníků, deset tisíc lidí je daleko pravděpodobnější – i to bylo úctyhodné množství na dobu bronzovou. 

Způsob valčení pomocí valečných vozů odešel s dobou bronzovou – takto bojovali Egypťané, Chetité a mykénští Řekové až do zchudnutí Řecka, kdy se způsob boje proměnil na „západní způsob vedení války“ - organizovaný boj pěších hoplitů.

Caesar byl v 1. století př.n.l. velmi potěšen, když viděl britské Kelty na válečných vozech, neb nedoufal, že takový archaický způsob boje někdy uvidí, jen se o něm učil ve škole.

Mary se rozhodla, že to je příliš mnoho vědomostí – a kromě toho mi Bruce rozžvýkal svršek sandálu, takže mě musela odvézt domů a celou cestu jsem nadávala na její malé a nevychované jezevčíky. Mary mi řekla, že jsem měla položit sandály na dřez. Dobře mi tak, že jsem chtěla být slušná návštěva.

Co se stalo s počasím, nikdo neví, co teď s tím

Rosťa Firla

Korespondence vyžaduje dva účastníky, tak jako tenis i sex, aby   to fungovalo a nevznikla parodie zvaná monolog.
A s gustem oznamuju, že mudrování o 'rekordní ontarijské zimě
vzápětí přineslo půvabnou odpověď od Marcelky z Toronta, viz   zde:
Díky za vaše zimní fotky. S chutí jsem si přečetla Evičky Firla Oáza. Já Evu nesmírně obdivuji, jak dokáže obsáhnout tak širokou škálu jejich zájmu a najde čas o tom napsat. A moc dobře.  Souhlasím, že z jakékoliv změny byť i  počasí hlavně těží reportéři. Sledují jejich reportáže. Hlavně holky reportérky, aby si udržely job. Když je jen trošku nějaká výchylka z  normálu, nějakou blbinku dokáží tak zdramatisovat,  že mám dojem , že hlásí konec světa. Maji vykulené oči, zrychlený dramatický hlas a dramatickou gestikulací.  Mám dojem, že to své hlášení   nervově nemohou přežít. A co se týká výzkumníků počasí, oni si také musí nějak zasloužit svůj chleba, dokonce i politici.
Já pamatuji jednu zimu, již nevím v kterém roce to bylo, ale  hodně dávno. Přes noc napadlo strašlivě sněhu a já jsem musela ráno do špitálu,  měla jsem rozdělanou nějakou práci a musela jsem pokračovat. Nic nejelo a sněhu doslova po kolena, menším lidem jako já to sahalo daleko výše. Tak jsem se krok za krokem probojovala až na subway, která naštěstí fungovala. Na rohu College a University Ave jsem sama vylezla ven a připadala jsem si jako na nějaké jiné planetě. Nikde ani človíčka, celá University až kam jsem dohlédla, prázdná. Zvládla jsem to až do špitálu, nikde nikdo, emergency department bylo až strašidelně    prázdný, snad se všichni lidé jako zázrakem uzdravili a nepotřebovali žádnou pomoc. Všechny chodby, místnosti bez lidí, připadala jsem jak     jediný člověk na této planetě. co přežil nějakou katastrofu. K večeru již to bylo lepší, částečně pročištěno.    Tentokrate    ten ledový déšť byl opravdu  špatný, zvláště žít bez proudu bylo dosti těžké, velké mrazy, žádné teplo, světlo, vaření, nic.

 U mne to nebylo na dlouho, ale nesmírně jsem litovala lidí, kteří žili bez proudu asi 12 dní a velké mrazy.Takže tohle k tomu oteplování. Moc zdraví  Marcela.Evičko, Rosťo, pokračujte ve Firla Oáza!

Odpoledne přišly fotky o Jarmily z  Moravy, kde   teď není žádná zima. ale   jaro v rozpuku, což doložila fotkama z prvního dne nového roku 2014 a použil jsem je na ozdobu zimního textu. 



A do do třetice napsal Jirka z Ostravy svou vzpomínku na zimy, které Moraváci s paměti nikdy nezapomenou, viz zde: 

Ahoj Rosťo, k tématu námi prožitých zim je nutné začít už v letech 1962-3,1964-5, kdy jsme všichni v našem Československu měli  kvůli zimě uhelné prázdniny (ve školách se všude topilo uhlím,či koksem), komunistická vláda jako obvykle měla s tím problémy. Jinak jsme v našich dalších letech jsme prožívali úměrně  zimy se   sněhem či bez něho. 

Vždyť i my jsme prožili nezapomenutelný zimní tábor v Pochni. Za další zmínku    stojí zima u nás v letech 1984-5, kdy u nás na  Moravě klesala pod   minus 30 °C,což se opakovalo částečně i v zimě 1985-6.I v zimě 2005-6, bylo sněhu dost celou zimu i v Ostravě a následně v příští zimě 2006-7 zas    prakticky neklesla teplota pod nulu! Máš úplnou   pravdu, že v našem přetechnizovaném mediálním světě chybí zdravý selský rozum ! Lidi nechtějí už ani sami přemýšlet natož si vzpomenout co měli např. včera k obědu...


Jsem proto rád, že spolu s Tebou, Kájou patříme k  Těm, kteří nemají problém si to ověřit ve svých pamětech,životních zkušenostech a nenechat se oblbovat všemi těmito žvásty okolo nás ! Počasí u nás je teď úplně opačné, jsme zatím bez sněhu či mrazu, meteorologové nám slibují snad po víkendu. Jinak mě to celkem vyhovuje a můžu chodit stále v polobotkách a můžu s mojími mazánkami chodit venku s kočárkem! Zdravím Tě a přeji Ti mnoho sil při ručním odházování sněhu(nás to snad ještě čeká). 

Počasí je pradávný a procvičovány pilíř konverzace; leč jakékoliv množství slov na téma počasí ani nezmění teplotu ani tlakovou výši či níží; a to hlavní je,  že počasí otevírá komunikaci mezi lidmi - zatímco civění na televizní obrazovku konverzaci umrtvuje a tvoří nelidské  ticho.