Trója

Eva Firlová

Zeptala se mě přítelkyně Mary, co říkám filmu Troy, který si ona zrovna vypůjčila a shlédla. Odpovědí jí bylo temné zavrčení. Moje, nikoliv jednoho z jejich dvou nevychovaných jezevčíků. Mary mě upozornila, že se mi prakticky žádný film z antických časů nelíbí a že se ze mne stane nos ohrnující intelektuál nad lidovými zábavami a že nemám narušovat její potěšení z koukání na polonahého Brada Pitta. Pokorně jsem přijala její nařčení, ba jsem s ním souhlasila zvláště proto, že jsem si nedávno půjčila v místní univerzitní knihovně několik čísel Studia Troica o nejnovějších zprávách z archeologie Tróje a přilehlých oblastí včetně rozboru Iliady, a četla jsem si je za deštivého odpoledne v čítárně knihovny, a člověk už nemůže být světu vzdálenější intelektuál.

Tedy jsem se mohla s Mary pohádat na téma, jak neobyčejně polopaticky byl film Trója podaný, jak se černobílý děj liší od Iliady plné nuancí a rozporuplností lidí a proč se její oblíbenost Brada Pitta a jeho svalů má promítnout do tvrzení, že je to dobrý film?

Mary, aby zahladila dojem z toho, že Bruce - větší jezevčík, se vrhl na můj kožený sandál a žvýká přezku, se ptala, co je o Tróji nového v archeologii. (Ona fakt ví, jak odpoutat moji pozornost od sandálove reality).

Vykopávky v Tróji v severním rohu Malé Azie probíhají od 19. století, od doby Heinricha Schliemana, který měl velkou víru v Iliadu a její geografický popis a potvrdil jej svými vykopávkami. Ale soustředil se na špatnou vrstvu a hledal hlavně poklady – v Tróji i v Mykénách „proslulých zlatem“.

Kolem roku 2004 bylo konečně objeveno dolní město Tróje. Do té doby se vykopávky soustřeďovaly jen na mnohovrstevnou historii pevnosti, nebo horního paláce – jak kdy sloužila vyvýšenina Hissarlik v dějinách města. Ale to bylo vlastně malé místo. Jenže nejnovější pomocí magnetometru, přístroje, který ukazuje podzemni struktury bez kopání sond,  objevily rozlehlé dolní město, které bylo významné v době 1700 – 1200 př. n. l., tedy v relevantní době pro průběh trojské války, a rázem se zkoumaná plocha rozšířila 15krát oproti předešlým vykopávkám.

Samozřejmě, nejlepší by bylo, kdybychom měli něco písemného, a to nejlépe z doby kolem Trojské války 1200 - 1180 př. n. l. Na to mají odpověď pilní učenci, kteří se konečně dobrali a překládají hliněné tabulky z Chattušaše, hlavního města Chetitů. Ty hliněné tabulky nejsou nějaký nový nález, ale jsou jich ze Středního východu i z chetitského archivu desetitisíce až statisíce a přeložena je jich jen malá část. Důvodem je fakt, že klínové písmo není nejsnadnější číst, že chetitský jazyk je sice indoevropský (jak ukázal Čech Bedřich Hrozný), ale je protkaný přejatými neindoevropskými slovy a pouhým okem nelze rozeznat, jestli se v tabulce jedná o seznam pasáků královských stád, nebo o trpké stížnosti na rozpínavost Ahhijawa (Achájců).

Stejný problém existuje s archivy z Ninive i Babylonu. V královském archivu korespondence krále Chetitů se našla zajímavá historie míst jménem Wilusa ((W)ilios v mykénské řečtině), Truwisa (Troie), Millawanda (Miletos), Abasa (Ephesos) a dobrodruzích se jmény jako Piyamarada (Puramos/Priamos) a Etewokleweios (Eteoklés) a králi Wilusy, Alaksandu (Alexander), který žádá chetitského krále o pomoc proti těmto dobrodruhům.

Přemíra dvojitého wé ve jménech je zbytek mykénské řečtiny, která ještě měla w (tedy zvuk mezi w a u), a kterému se říkalo digamma a vypadá asi jako F. V klasické řečtině toto písmeno zmizelo a tak je z mykénského Achaiwoi v Iliadě Achaioi (Achajové), z Wilia je Ilios,  a to znamená, že Homérovi kulhá básnický metr, protože Iliada i Odyssea byly sepsané v 8. století, tedy 400 let po bouřlivých událostech  na Trojské pláni na přelomu 13. a 12. stol. př. n. l. Leč právě ten „kulhavý“ hexametr potvrzuje, že báseň pochází z oněch dob o 400 let dříve. Básnický metr a standardní přívlastky udržovaly báseň ve formě. Jako např.‘vínově rudé moře”, nebo „brilantní Odysseus“, „Hektor, krotitel koní“, apod. Samozřejmě, moře bylo vínově rudé jen při východu nebo západu slunce, Hektor měl jako trojský válečný vůdce řadu jiných povinností než jen krotit koně - Odysseus ovšem byl pořád brilantní. Byly to paměťové berličky pro pěvce a vypravěče epických básní.

Wilusa měla podle chetitských tabulek vždy nějaký vztah s Chetitskou říší. První zmínka je asi z poloviny 15. stol. př. n. l., kdy jsou Wilusija a Truwisa vazalem království Assuwa na západ od Chetitu. Jméno Wilusija znamená v luwijském jazyce země Wiluská. To tedy znamená, že se ve Wiluse mluvilo luwijsky, což byl indoevropský jazyk, příbuzný chetitštině. Potvrzuje to i spona s luwijským nápisem nalezená v Tróji. Assuwa mizí ze záznamů hned po vojenské kampani chetitského krále směrem na západ, místo toho jsou zmínky o třech oblastech. Seha – údolí řek Caicu a Hermu, Haballa – vnitrozemská oblast, a Mira – údolí řeky Meander. Vypadá to, že se Wilusa stala nezávislá a jako shoda náhod to vypadá, že po roce 1400 př. n. l. bylo město velkolepě přestavěno včetně deset metrů vysokých hradeb (Troja VIh) o kterých pověsti tvrdily, že je stavěl sám bůh Apollo, který je v Íliadě na straně Trójanů.

Asi v roce 1290 př. n. l. se pokusil arzawský dobrodruh Piyamaradu stát králem Miry. Jako podporu mel krále Ahhijawa (Achájců), výše zmíněného Eteokla. V té době už byla Millawanda (Miletos) řecké město a odtamtud Eteokles podporoval Piyamaradu (Priama). Zjevně byl Piyamaradu úspěšný v Miře, protože odtamtud napadl oblast a město Wilusa, a jeho král Alaksandu požádal o pomoc chetitského krále. Chetiský král Mutawalli II. poručil dalšímu vazalovi, králi Sehy, aby pomohl Alaksandovi. Leč Piyamaradu jej hbitě porazil, a to byla chvíle, kdy se chetitské armády daly na pochod na západ. Zdá se, že Alaksandu (Alexander) pomoc dostal – ale za drahou cenu. Od té doby byla Wilusa vazalem Chetitů. Vzájemná smlouva byla odpřísáhnuta jménem boha Apaliunaše – později zvaného Apollon.

Z různých jiných tabulek vyplývá, že Ahhijawa - Achájci,  byli Chetitům trnem v oku, a existuje rozzuřený dopis chetitského krále do země Ugaritské, že uvaluje obchodní embargo na tu Ahhijawa bandu.

V dekádě 1250 – 1240 př. n. l. byl ve Wiluse palácový převrat a chetitský král žádá jiného vazala o pomoc pro chudáka nějakého Walmu vyhnaného z Wilusy.

Před rokem 1400 př. n. l. není v archivech zmínka o Ahhijawa, Achajcích. Po této době se to jen hemží řeckými jmény, což odpovídá řeckému osídlení západní Malé Ázie v historické době.

V roce 1200 př. n. l. byla Wilusa dobyta a vyloupena. Není jasné kým, ale zde je pravděpodobně jádro trojského básnického cyklu.

Trója ovšem nezanikla, další vrstva ale ukazuje na úplně jiný lid, domy i hospodaření. Skočila doba bronzová a začala doba železná s přesunem pravděpodobně Frýgů z Balkánu. V archaické době, od 10. do 8. stol. př. n. l., byla Trója svatyně se dvěma chrámy, kam přicházeli poutníci. Blízké řecké město Sigeion mělo jurisdikci, Trója už nebyla samostatný městský stát.

Když se Xerxes vydal na svou výpravu do Řecka na začatku 5. stol. př.n.l., obětoval v trojském chrámu, také Alexandr Veliký v něm obětoval v roce 334 př. n. l. Helénistická doba přinesla další rozkvět Tróje – stalo se z ní zase město s asi 8000 obyvateli, s radnicí a divadlem a také s mincovnou. Trojské hradby byly renovované v roce asi 250 př. n. l., a to byla chvíle, kdy Tróju začali navštěvovat římští turisté, neboť legenda o původu Římanů z trojských uprchlíků a rodiny Juliů zvláště, byla rozšířená v Římě už od 4. stol. př. n. l.

Když se Pergamonské království stalo římskou provincií Asia ve 2. stol. př.n.l., Římané vzali sentimentální vztah k Tróji od podlahy. Zplanýrovali, co se dalo a trosky z předešlých trojských vrstev použili k postavení řádného římského města s kanalizací, vodovodem, renovovaným divadlem i amfiteátrem. Je docela možné, že trojský archiv vypálených tabulek je zabudovaný do divadelních sedadel, nebo do základů radnice. Město prosperovalo až do roku 500 n. l., kdy bylo zničeno silným zemetřesením.

Místo bylo ještě několikrát obydleno a opuštěno až do konce byzantské doby v roce asi v roce 1350 a pak se na něj zapomnělo – a to tak, že se dokonce pochybovalo o jeho existenci.

Mary řekla, že jestli mělo město podle nejnovějších vykopávek 10 000 lidí ve 13. století př.n.l., tak to bylo na ty velké bitvy popisované v Íliadě, stejně málo, a to mě přivedlo k normálnímu přehánění v legendách. A nejen v nich, např. Hérodotos popisuje výpravu Peršanů vedených králem králů Xerxem do Řecka, které se prý zúčastnilo celkem 5 miliónů lidí. To jsou bojující i nebojující. Persie byla veliká a bohatá, ale ve starověké ekonomii, založené na zemědělské výrobě, nebylo možné shromáždit a uživit tolik lidí. A to psal o událostech v paměti živých lidí! Vesměs je třeba podělit množství vojska deseti. Jestliže Iliada píše o sto tisících bojovníků, deset tisíc lidí je daleko pravděpodobnější – i to bylo úctyhodné množství na dobu bronzovou. 

Způsob valčení pomocí valečných vozů odešel s dobou bronzovou – takto bojovali Egypťané, Chetité a mykénští Řekové až do zchudnutí Řecka, kdy se způsob boje proměnil na „západní způsob vedení války“ - organizovaný boj pěších hoplitů.

Caesar byl v 1. století př.n.l. velmi potěšen, když viděl britské Kelty na válečných vozech, neb nedoufal, že takový archaický způsob boje někdy uvidí, jen se o něm učil ve škole.

Mary se rozhodla, že to je příliš mnoho vědomostí – a kromě toho mi Bruce rozžvýkal svršek sandálu, takže mě musela odvézt domů a celou cestu jsem nadávala na její malé a nevychované jezevčíky. Mary mi řekla, že jsem měla položit sandály na dřez. Dobře mi tak, že jsem chtěla být slušná návštěva.