Dejiny snů a skutečnosti

Eva Firlová

 V neděli jsem se neprozřetelně podívala na pár dilů nejnovejšího historického seriálu Spartacus. Ráda bych si zařečnila hlasem silným a rozhořčeným. Nechci byt didaktická, nebo netolerantní, ale…

V dějinach jsou místa a děje, které mají velký vliv na budoucnost. Jedním z nich je Římská říše, jejíž existence je přitomná v Evropě všude. A nejen v Evropě, protože románské jazyky byly exportovány do Latinské Ameriky, a angličtina, jejíž jazyk pochází ze šedesáti procent z latiny, je světová lingua franca. Což je také latinský název. Většina Evropy píše upravenou latinskou abecedou, verzí řecké abecedy, která se diky existenci Římské říše rozšířila na východ Evropy.

Jako taková, je Římská říše tedy vděčným námětem pro beletrii, televizi a filmové plátno. Jednu věc nechápu – s těmi penězmi, které se vydávají na historické velkofilmy – nezbylo by tam aspoň trochu peněz na konzultanty?

Prvni takový velkofilm, který jsem videla se jmenoval Dákove. Na šedesátá léta vůbec to byl velký výkon.

Sen: Ukazuje, kterak se hrdinný dácký národ brání uzurpujícím Římanům. Dácký král Decebalus je dodnes rumunskym hrdinou (stejne jako treba Čingischán je mongolským hrdinou, jakkoli je pro ostatni azijské národy masový vrah). Decebalus sjednotil dácké kmeny a vytvořil dácké království v 86. n.l a pak se jen dramaticky branil proti římskym agresorům.

Skutečnost: Sjednocení Dáků bylo zajiste chvályhodné, neb se mezi sebou aspoň nervali jako dřív. Leč vytvoření jednotného království neznamenalo nějaký pokrok v občanských ctnostech, nebo v budování civilizace – jako první čin po sjednocení se Decebalus vydal s dáckým vojskem na loupeživou výpravu do římské provincie Moesia, která byla prakticky nechráněna legiemi, a během normálního pálení a loupení se jim podařilo zabít guvernéra Moesie.

Císař Domitian v roce 87 n.l. nebyl příliš schopný, ani nevybral schopného generala, a tak došlo k porážce římských vojsk. Od té doby až do nástupu Trajána v 98.n.l. bylo obtížné hlídat hranice s Dácií na východě a současně severní hranice s Germanií.

Po první porážce Trajánovými legiemi ve 103 n.l. byla uzavřena mírová smlouva, kde Decebalus svatosvatě slíbil, že už nebude loupit, pálit a vraždit v původne ospalé provincii Moesia (přibližně dnešní Srbsko). Dohodu dodržel asi dva roky, než se vrátil k původnímu loupeživému povolání.

Po další porážce od Římanů spáchal Decebalus sebevraždu a část Rumunska se stala provincie Dacia a dodnes tam lide mluvi latinou po dvoutisíciletém vývoji.

Je to jako schizofrenie – jak Rumunsko tak třeba Francie předvádějí své antické památky jako úžasný výdobytek své ranné civilizace, mluvi latinsky a přitom považují loupeživé (Dák Decebalus) a proradné (Gal Vercingetorix) vůdce za narodní hrdiny.

To mi připomnělo jeden oslavovaný a známý film. Film Ben Hur lze vzít na milost v jedné věci: dlouhá scéna vozatajských závodů. Hollywood, cvičený v automobilových honičkách, se tady opravdu dobře předvedl. Jinak je celá premisa úplně nesmyslná.

Sen: Děj se má odehrávat ve třicátých letech 1. st. n.l. Motorem děje je fakt, že Ben Hur z Judeje, nespravedlivě odsouzený, se octne jako otrok u vesel lodi na Středozemním moři ve válečném loďstvu. Chudáka mlátí dozorci, trpí v okovech.  Dojde k bitvě s nepřítelem (neříká se kdo to je), všichni zahynou, jen Ben Hur se zachrání a zachrání také velitele loďstva, který ho z vděčnosti adoptuje a Ben Hur se tak stane římským občanem a synem senátora. Posléze bídní zahynou a dobří zvítězí. Zní to dobře, že?

Skutečnost: Bylo by daleko přijatelnější pro film, kdyby se aspoň NĚCO z toho zakládalo na nějakém faktu. Například otroci u vesel. Ani Řekové, ani Římané nepoužívali otroky při pohánění lodí. Obchodních, vojenských, jakýchkoliv. Veslaři se najimali, jako námornici, nebo zedníci. Ale dejme tomu, že to byl pilotní projekt válečné flotily, jako jestli by se otrocká práce u vesel vyplatila. Jenže v té době a místě jsou další problémy se skutečností.

Ve filmu se objeví “nepřátelé”. Není jisté kdo jsou, je to celá flotila . Jenže…v 1. století n.l. všechny země okolo Středozemního moře byly římskými provinciemi. Středozemnímu moři říkali Římané “Mare nostrum”, naše moře. Nepřátel na moři nebylo, a proto se také na stovky let zastavil vývoj válečných lodí. Nebylo jich třeba. Coz by tedy opravdu hodilo na Ben Hura a složitý děj mokrou deku.

 Další fikce, která je k zbláznění jsou gladiátoři.  Jak odstranit tuhle fikci to nevím, i když se o to statečně pokoušel televizní pořad o gladiátorech na kanálu History. Ale zjevně, podle toho co jsem viděla v tom  příšerném seriálu Spartacus, pořád nezanechal viditelné stopy. Tak jsem uvažovala proč tomu tak je.

Je to proto, že lidé chtějí věřit tomu, že byli lidé nuceni bojovat jeden s druhým v aréně a vždy jeden zemřel a druhý žil? Nebo je to touha mluvit o těch krvežíznivých Římanech a mít gladiátory jako vizuální pomůcku k tomuto tvrzení?

Film Spartacus je zajimavý ne proto, že by odrážel skutečnost, ale hereckými výkony Oliviera, Kirka Douglase i Tony Curtisse a tématem touhy po svobodě, a tedy jako děj mimo čas a místo je zajímavý i když se tam muži nerealisticky prohánějí na koních s třmeny, které se do Evropy dostaly až o 500 let později. (to není drobnost – třmeny změnily celý způsob válčení na 1500 let dopředu až do vynálezu spalovacích motorů).

Sen:  Spartacus se stane otrokem a gladiatorem pro sve svaly. Je trenovan v gladiatorske skole v Capui, kde vyvola vzpouru, a od te doby se k nemu pridavaji jini uprchli otroci a porazi hladce vsechny rimske voje poslane proti nemu. Nakonec se veci chopi Crassus (Olivier) a otrocke vojsko porazi. Crassus krome toho pikluje s mladym Caesarem coup d’etat, a rika veci jako “vezeni se plni politickymi odpurci”, zvlaste roztomile, protoze Rim nemel vezeni.

Skutečnost: Od nepaměti se v Římě pořádaly gladiátorské souboje dvou nerovných protivníků. Byly to zádušní souboje pořádané a placené příbuznými k uctění zesnulého, a Římané je převzali od Etrusků. Nerovnost protivníků symbolizovala nerovnost člověka bojujícího s osudem. Gladiátoři byli dobrovolníci z řad svobodných i otroků, kteří měli šanci dostat ve svých 30 letech svobodu. O gládiatory bylo dobře pečováno, měli své lékaře, maséry, dietáře a trenéry. Cílem nebylo zabít protivníka, ale porazit ho v souboji, kdy žádal o milost a udělat show. Protože se souboje konaly ostrými zbraněmi, docházelo ke zraněním a někdy k usmrcení, což nebylo cílem. Cílem byla podívaná. Gladiátorské školy pronajímaly gladiátory na pohřební hry, a majitelé si rozhodně nepřáli, aby přišli o své investice do tréninku.

Byl ještě jeden typ gladiátorských škol: trestné. Například desertér z legií měl na vybranou- být odsouzený k práci v lomu, nebo do gladiátorské školy. Lom – gladiátorská škola. Hmm…těžký výběr. Předpokládá se, že Spartacus byl jedním z těchto dezertérů a že jeho škola byla trestná (podle popisu v Plutarchovi) a že tedy uspořádal normální vězeňskou vzpouru. Pak se k němu přidali otroci z velkofarem a některi Italikove, kteří se ještě nepřenesli přes porážku ve válce se Spojenci.

Poražen byl a zajatci byli ukřižovaní podél via Appia, protože zavraždili mnoho občanů během pochodu po Itálii a hlavně, z právního hlediska propadli trestu smrti, když Spartacus nechal veřejně obětovat 300 římských občanů. Na lidské oběti se Římané divali jako na horší než vražda a byly přísně zakázané.

Od tvorby těchto tří filmů uplynulo 50 let. Nedostatek všeobecného vzdělání v antické historii je pro Hollywood přímo požehnáním.

Jsou některé tyto historické filmy dobré? Jsou, ale o tom někdy jindy – jak jsem předeslala, tak si tady ulevuju, anglicky “ranting”.