Sv. Petr

Eva Firlová

Můj manžel tvrdí, že jsem citlivá, jako drátěný kartáč. Tím naznačuje, že se mě nedotýkají filmy, písně, básně, nebo vánoční, či velikonoční výzdoba. Má asi pravdu, neb mě sleduje tzv. zvenčí. Můj ústupek vánocům, když děti a vnoučata jsou daleko, bylo sledování půlnoční mše v bazilice Sv. Petra v Římě.

Hlavně jsem si všímala, kterak papež sloužil mši u hlavního oltáře. Jen on má na to právo, jak se sluší na zástupce sv. Petra, sloužit mši nad Petrovými ostatky. Tyto ostatky mají být uloženy skoro dva tisíce let 10 -12 metrů hluboko pod hlavním oltářem, a také je možnost vidět hrobku tohoto prince apoštolů, když člověk sejde pod baziliku na úroveň Konstantinovy baziliky ze 4. století.

Hlavní oltář Sv. Petra s Berniniho
 baldachýnem

Otázka byla: Jsou to Petrovy ostatky? Konstantin Veliký věřil, že ano. Petr měl zemřít buď v roce 64 n.l. během pronásledování křesťanů po velkém římském požáru, nebo v roce 68, obě data za vlády císaře Nerona.

Konstantin Veliký vládl mezi 306-337 n.l. a legitimizoval křesťanství v roce 313. Mezi těmito dvěma daty, smrtí Petra a legitimizací křesťanství uplynulo skoro čtvrt tisíciletí. Během této doby kvůli sporadickému pronásledování křesťanů, byla církev vesměs tajná, a tehdy bylo těžké vztyčit nějaký památník nad Petrovým hrobem, kam by se věrní chodili pomodlit. Otázka jsou/nejsou...? zaměstnávala dlouho tajně a od 18. století veřejně mnohé učence, ba i prostý lid.

Ranní křesťanští historikové, jako např. Eusebius (260 - 339 n.l.), nejsou žádná pomoc. Nejenže jsou tendenční - veškeré dějiny vykládány z ideologické perspektivy - ale také všichni, nejen Eusebius, mluví o Petrové smrti všeobecně a nezmiňují se o tom, kde je pohřben. Ba ani Nový zákon se nezmiňuje o Petrově konci, kromě Ježíšova proroctví, že Petr zemře v pozdním věku ukřižováním.

V biblické knize Činy apoštolů jsou také značně lakonické zmínky o Petrovi. Utekl z vězení ve 43 n.l., navštívil evangelistu Marka v jeho domě a pak mizí ze stránek bible se záhadnou větou „Pak odešel a odebral se na jiné místo“.

Rok 1968 je pevně zaklížený v české paměti ruskou invazí; je tedy jisté, že Češi i Slováci měli jiné starosti na mysli, než aby sledovali, že papež Pavel VI oznámil, že se našly ostatky sv. Petra. Tomuto oznámení předcházela celá desetiletí úporných bádání a hádání, kopání a luštění v bazilice Sv. Petra; a pokud by se neobjevila na scéně paní profesorka Margherita Guarducci, kdoví, jak by to s ostatky sv. Petra dopadlo.

Při pozemních úpravách ve svatých jeskyních, což vůbec nejsou jeskyně, ale původní podlaha Konstantinovy baziliky stržené v 16. století, pod současnou bazilikou, našli v třicátých letech pod podlahou dělníci pohanské hrobky.

Nekropole pod bazilikou Sv. Petra

Nikoho to nepřekvapilo, protože poté, co se ukázalo v 1. stoleti n.l., že Neronovo koňské závodiště na úpatí Vatikánského pahorku není příliš stabilní díky bažinaté půdě, byl pahorek ponechán hrobkám.

Vatikánští archeologové dostali povolení od nového papeže, Pia XII., který nastoupil v roce 1939, a vykopávali jednu pohanskou i křesťanskou hrobku za druhou. Měli jen zákaz kopat pod hlavním oltářem.

Ale v roce 1941, jakoby si papež řekl, že křesťanský svět snad potřebuje nějaké povzbuzení, se nechal přemluvit k povolení vykopávek pod hlavním oltářem. Možná že ve všeobecném šílenství II. světové války také papež potřeboval utvrzení své víry.

Vykopávky měly své problémy. Totiž, když inženýři císaře Konstantina ve 4. st.n.l. měli postavit velkou baziliku s oltářem nad místem, kde byl podle tradice Petrův hrob, rozhodli se vyřešit takové problematické místo jako byl Vatikánský pahorek, který se tyčil asi 45 metrů nad tiberskou nivou na pravém břehu řeky značně radikálně. Zplanýrovali pahorek, postavili podél staveniště 10 metrů vysoké opěrné zdi a všechny hrobky, které se v této nekropoli nacházely, zasypali materiálem vytěženým z pahorku. Nad touto výplní instalovali podlahu původní baziliky Sv. Petra.

V moderním týmu archeologů byli dva jezuitští kněží, dále vatikánský architekt a také ředitel úřadu dohlížitelů nad hrobkami. Nominálně vedl celý projekt Monsignor Kaas, který se po nástupu Hitlera musel vytratit z Německa a ve Vatikánu byl hlavou administrace. Kopáči byli Sanpietrini - dělníci, jejichž povolání se dědí z otce na syna, kteří po staletí udržují v pořádku baziliku Sv. Petra. Jejich neúnavná práce zabraňuje, aby se na obrovské bazilice uchytily semínka, aby byl čistý exteriér, starají se o osvětlení a jakékoliv jiné manuální práce, které taková obrovská stavba vyžaduje.

Od roku 1939 opatrně vyklízeli hliněnou výplň pohanských i křesťanských hrobek pod bazilikou. Od roku 1941 se tedy pomaličku blížili k místům pod hlavním oltářem.  Jejich práce byla komplikovaná faktem, že raní křesťané chtěli být pohřbení co nejblíže mučedníkům a lidem považovaným za svaté a tak hrobů s křesťanskými nápisy přibývalo blíže k oblasti hlavního oltáře, ale pořád to nebyl Petrův hrob.

Pod hlavním oltářem se skrýval oltář a podlaha že 7. století, pod ním podlaha a oltář Konstantinovy baziliky ze 4. stoleti, a pod ním našli zvláštní náhrobek, tropaion, neurčitého vzezření. Od současné podlahy až dolů do panenské země stojí červená cihlová zeď. Po dlouhém a opatrném oškrabávání a čištění, dělníci narazili na hrob v panenské půdě. Otec Kirschbaum do otvoru zasvítil a viděl kosti... okamžitě zpravili Pia XII, který přiběhl s nepapežských chvatem, poručil si židli a seděl u otvoru, z kterého Otec Kirschbaum uctivě a pečlivě vytahoval jednu kost za druhou a ukládal do dřevěné skříňky vyložené olovem. Po vytažení všech kostí papež poručil, aby skříňky byly uloženy v jeho bytě.

Blahoslavený. Pius XII

Ve světě zuřila 2. světová válka; celé okolností nálezu byly vágní; a nebyly odkopáno okolí hrobu a jeho souvislosti a tak zatím všichni zachovávali mlčení.

Archeologové odkryli predkonstantinovský komplex malé svatyně, včetně fontány pro rituální očištění a snad křtění jehož součástí byla ona vysoká červená zeď, která končí pod podlahou současné baziliky.

Vypadalo to, že po Petrové popravě bylo jeho tělo rychle pohřbeno nedaleko popravčího místa do země. Kolem vyroslo několik zdi a nenápadná svatyňka.

Vykopávky pokračovaly po válce v 50tých letech. Monsignor Kaas, administrátor, se prošel každý večer po skončení prací po místě vykopávek s předákem dělníků, aby se podíval, že je vše v pořádku. Během posledních týdnu, v roce 1954, dělníci odkryli za červenou zdi jinou zeď s tlustou omítkou, plnou čar a nápisů, “graffiti”. V omítce byl otvor, kde baterka monsignora Kaase objevila dutinu a kosti. Předák a monsignor opatrně všechny kosti vytáhli a uložili do dřevěné bedničky. Označení bylo ossa- urna - graf (kosti, urna, graffiti).

Zeď s graffiti

Pohřbů se našlo mnoho, a všechny kosti byly velmi pečlivě označeny a s úctou uloženy po dobu vykopávek do depozitáře.

Domnělé Petrovy kosti z olověné skříňky uložené u papeže dostal do péče jeden slavný italský anatom a provedl zkoumání. Ale zjistil, že jsou to kosti více lidí, mužů a žen, a nikoliv jednoho staršího muže. Velké zklamání.

A zde přichází paní profesorka Guarducci, znalkyně řeckých a římských nápisů a to nejen těch, které jsou vyvedené tím nádherným, rovným latinským písmem, jako na Pantheonu, ale rukopisů i škrabopisů a graffiti. Chtěla věnovat zdi s graffiti jen několik týdnů; ale tak ji zaujala, svým překrýváním nápisů, jinotaji a kombinací řečtiny a latiny, že zdi věnovala léta a opatrne odvijela překrývající se zbožné nápisy a zkratky. Objevila ve změti čar řecko-latinský nápis, který naznačoval zasvěceným, že apoštol Petr je pohřbeny za zdi s graffiti. Zeptala se tedy, zda byly nalezené nějaké ostatky za zdí s graffiti. V depozitáři se našla dřevěná bednička, kam o deset let dříve Monsignor Kaas uložil kosti, pod domněnkou, že se jedna jen o jeden z mnoha pozdějších pohřbů.

"Petros eni"- Petr zde

Učený anatom provedl ohledání; na kostech ulpěla purpurová barva a zlaté nitky z královské látky, do které byly původně ostatky zabaleny. Lpěly na nich kousíčky hlíny, které se shodovaly s hlínou Vatikánského pahorku, což ukazovalo na to,  že  byly původně pohřbené v hlíně a později (pravděpodobně pod dojmem zpráv o zničení jiných ostatků během pronásledování křesťanů) uložené za zdí s graffiti. Anatom určil, že se jedna o kosti statného 60-70 letého muže, zvyklého manuální práci, a kostra postrádala byť i jedinou kůstku z chodidel. Tím se potvrdila tradice, že apoštol Petr byl ukřižován na vlastní žádost hlavou dolů, tedy zavěšený za chodidla, která byla čistě useknutá, když bylo tělo vydáno k pohřbu.

Po ohledání a dokumentaci každé jedné kůstky, fotografiích a článcích byl apoštol Petr pohřben ve schránce z průhledné, tvrdé umělé hmoty zpět pod hlavním oltářem baziliky sv. Petra a nález oznámen Urbis et Orbis (Městu a světu). Petrovu hrobku je možné vidět v kryptě baziliky, je opatřena bronzovou mříží. A mnoha květinami.

Hrobka Sv. Petera dnes

Když jsem ukazovala hrobku apoštola Petra svému synu Petrovi během jeho návštěvy v Římě ve 2007, zmocnil se mě hluboký pocit, že stojím u jednoho z kořenů naší západní civilizace a nemohla jsem se od bronzových mříží odtrhnout. I Petra se zmocnilo dojetí při pohledu na hrob toho prvního Petra, podle kterého byl pojmenován. Možná má manžel pravdu; ale stejně jsem ochotná se nechat dojmout opravdovou velebností. 

Všichni víme, zlostná pěst vyhraje, když zhyne čest

Rosťa Firla

V čase kratším než měsíc Putin sklidil světové díky za organizaci zimní olympiády, vzápětí vojensky okupoval Krym, pak vyhrál krymské referendum a medle vztyčil ruskou vlajku nad krymskými parlamentem i vojenskými pevnostmi, které Ukrajinci bez boje vyklidili.

Na první jarní den napadlo v Sudbury pár centimetrů sněhu a vítr od východu zmrazil Ontario na -12C a k tomu mediální mluvkové souhlasí, že Krym teď patří Rusku a Ukrajina utřela nos.

Kanadský premiér Harper odletěl do Kyjeva utvrdit prozatímní vládu, že dělají správnou politiku a zajisté zaráží Putinovi trn do sebevědomí; premiér i většina Kanaďanů mají dlouhodobý odpor k takovému expresnímu trhání států a důvod této alergie objasním: za našich 33 let v této nejlepší zemi na zeměkouli se periodicky debatuje, vymáhá a plánuje odtržení Quebeku do podoby samostatného státu uvnitř Kanady.

Quebec City

Prapůvodní příčina je osídlování tzv. dolní Kanady podél řeky St.Lawrence usedlíky z Francie v 17-18. století, dnešní provincie Quebek a usídlování britských vystěhovalců na západ od Quebeku v tzv. horní Kanadě, dnešním Ontariu. Zda se také, že v Quebeku nemohou prekousnot fakt, že Anglie vyhrála nad Francouzi na Abrahámových pláních v 1759, a Quebek (za značného nezájmu rodné Francie) připadl anglickým koloniím v Novém světě. Příliv Francouzů z Francie v době Napoleonských válek opadl, zatímco britský příliv osídlenců rostl.
Hlavní město dominia Kanady Ottawu schválila královna Victorie koncem 19. století přesně na pomezí Quebeku a Ontaria na řece Ottawa vtékající do St.Lawrence river.
Oba národy žily v jisté pohodě až do nechvalně známé návštěvy francouzského presidenta Charlese de Gaulle, proslulého pleticháře, když v projevu v Qubeku zvolal Vive le Quebec libre!. Ať žije svobodný Quebek!, a rozpálil separatistickou vášeň kanadských Francouzů a namíchl zbytek Kanaďanů.
De Gaulle byl okamžitě po projevu vypoklonkován domů, ale separatismus zůstal jaké permanentní projev quebecké provinční politiky.

V roce 1980 separatisti prosadili referendum, které odmítlo oddělení Quebeku o solidních 10% a zanechalo kyselost národní neshody a nemalé nebezpečí, že separatismus není mrtvý úmysl staromilců. Další pokus následoval v roce 1995 a scházelo jen málo, maličko a Kanada by se rozdělila.
Chci jen říct, že roztrhat zemí na cucky není ušetřen ani ráj na zemi jako je Kanada, a že takový trhanský podnik může trvat desítky let.
V tomto měsíci a příštím se koná v Quebeku provinciální volební kampaň a separatismus je opět předmětem debaty i volebního programu.
Tato ilustrace politiky v demokratické a tolerantní Kanadě je ilustrace jak se dělá politika v kontrastu k politice Putinove a diktátorské:
Na počátku března ruská Duma jednohlasně odsouhlasila Putinovi vojenskou invazi na Krym;

další den krymský parlament jednohlasně odsouhlasil uspořádání referenda zdali krymští chtějí patřit do Ruska?
O týden později referendum,s vysokou účasti pod hlavněmi okupantských samopalů a vyšel předvídatelný výsledek, že Krym touží patřit do Ruska a ruská Duma provedla ovace ve stoje svému vůdci Putinovi.
Případ uzavřen; anebo ne?
Jako blesk z čistého nebe přilétla zpráva o podepsání asociační dohody v Bruselu, ano toho papíru, který ukrajinský president Janukovič odmítl před koncem minulého roku a tím způsobil ukrajinské povstání, tedy papír je podepsán jako projev touhy Ukrajinců, že chtějí se brzo přiklonit k západu, kam si myslí, že patří, tedy odklonit od Moskvy - kam nechtějí patřit.
Co teď udělá Putin?, který chce Ukrajinu co nárazník mezi civilizovaným Západem a Ruskem.

Kdyby v Bílém domě nevládl takový slaboch jako je Obama, soudil bych, že ruská oligarchie se zhroutí než dozrajou švestky, protože Rusové se nadechli svobody a mají Putina víc jak dost.
Anebo Putin má dost tanků, aby vjel až do Kyjeva?
Kanadský premiér Harper jako první z klubu G7 ekonomických velmocí světa letěl do Kyjeva utvrdit kanadskou podporu svobodné Ukrajině a bude prosazovat vyhnání Putina z klubu velmocí.
Snad tak zabrání, aby se quebečtí separatisté nejeli radit s Putinem, jak vyrvat Quebek z Kanady. 

Vítězství Byzance

Eva Firlová

And therefore I have sailed the seas and come

To the holy city of Byzantium

(William Butler Yeats)

Arabské jaro zatím nesplnilo sny, které do něj vložili různí pokrokoví intelektuálové a hlavně nadšený kometariát (podle vzoru "proletariát"). Spíš to tam vypadá na regres než progres. Lidé, žijící v zemích, kde se církev od státu oddělila tak dávno, že si ani nedovedeme představit jinou metodu soužití církve a státu, se dívají zmateně na více než 140 tisíc mrtvých v Sýrii, dalších tisíc mrtvých v Egyptě, bezvládí v Libyi a nástup islamistů všude. Samozřejmě, vše podporované technologií, kterou zaostalí členové klanů a kmenů a studovaných imámů nedokázali vymyslet, ale zato využívat, popřípadě ničit, a nakoupit za peníze za naftu.

Byzanc 8. století

15. srpna 2014 uplyne 1296 let od porážky muslimů u Byzance, dnešního Istanbulu. Většinu 7. století zfanatizovaní bojovníci pod praporem islámu odebírali Byzanci jednu provincii za druhou. Padl Egypt, celá severní Afrika, i Sýrie. V Alexandrii zničili Velkou knihovnu, což je pak asi mrzelo, protože po porážce Byzance v bitvě o Sýrii v roce 636, uzavřel Kalif z Bagdádu a později z Damašku mírovou smlouvu s Byzancí, a jeden článek smlouvy byl, že Byzanc poskytne řecké rukopisy muslimským učencům, a v Bagdádu byly celé překladatelské dílny, které překládaly vědecká a filozofická řecká díla do arabštiny. Na nich pak stavěli muslimští učenci asi až do 11-12. století, kdy se různí imámové rozhodli, že té vědy je dost, a že už se dále v Aláhových tajemstvích nemá bádat. Než tato mokrá deka na bádání dospěla do muslimského jižního Španělska, tak tamní učitele stačili předat řecké a arabské učení nadšeným žákům z Itálie a Španělska, a Evropa mohla být připravena na vynoření se z temných staletí do světla renesance.

Konstantinopolis

Aby se Evropa mohla vynořit, musela mít čas. Po pádu západořímské říše v roce 476 n.l. se evropský kontinent ponořil do temných časů. Na cestách přestalo být bezpečno, gramotnost mimo církev zmizela, jemná přediva obchodních vztahů mezi provinciemi byla rozervaná germánskými, slovanskými nebo azijskymi nájezdníky. Jestliže Julius Caesar v 1. stol. př.n.l. poslal dopis, který šel do Říma z Británie 25 dní, v 6. a 7. století by se takový dopis motal po cestách měsíce a měsíce, pokud by vůbec došel a měl ho kdo přečíst.
Kalif Sulejman se rozhodl v roce 717 n.l. že křesťanská Konstantinopolis je přímou urážkou do tváře islámu, a zahájil obrovskou vojenskou kampaň. 120 tisíc pěšáků a kavalerie a 80 tisíc námořníků se vydalo vyrvat zářivý Cařihrad, Konstantinopolis, Byzanc z rukou nevěřících psů (jak se vyjádřil Kalif) pod srpek islámu.
Islámské vojsko vedl kalifův bratr, Maslama, probili se přes Anatólii (dnešní Turecko), a zatím loďstvo plulo k Bosporu. V Byzanci, kde si obyvatelé neříkali Byzanťané, nebo Řekové, nebo Konstatinopolští, ale Římané, popřípadě křesťané, měli vlastní interní problémy, což se projevilo tím, že mezi 713 a 717 změnili císaře dvakrát. Jeden problém, který se přenesl z Říma do Konstantinopole v 330 n.l, když se rozdělila římská říše na východní a západní, byla neurčitost následnictví a interní rozbroje tím způsobené.
Na scénu vstoupil Leo III, který se projevil jako správný generál v plném řeckém slova smyslu - strategos.
Byzantinští se o obklíčení tak moc nestarali; betonové hradby Konstantinopole, postavené ještě za zakladatele Konstantina a jeho nástupců nebyl zatím nikdo schopny zdolat. Horší bylo že připlula muslimská válečná flotila a uzavřela námořní cesty. Leč Řekové měli svou zničující zbraň - řecký oheň.

Řecky oheň byl byzantský napalm. Jeho výroba byla státním tajemstvím, hlídaným tak přísně, že dnes nevíme z čeho se sestával. Moderní učenci se shodují, že nejpravděpodobnější část řeckého ohně tvořila rafinovaná nafta. Oheň hořel na vodě, nedal se uhasit. Byzantinci měli speciální lodě, na kterých se přímo vyráběl a trubkami byl posílán na příď, kde stal sifon - pumpa, kterým vrhali zápalnou směs přímo na nepřátelské lodě. Vyráběli také ruční "granáty" plněné touto směsí na nepřátelskou pěchotu a navíc, podle obrazů v kronikách, měli ruční plamenomety.
Císař Leo III vlákal muslimskou flotilu do přístavu u Konstantinopole a pak na ně poslal ohňové lodě.
Muslimská flotila byla zničena. Tím měla Konstantinopolis přístup k mořskému zásobování i obchodu, zatímco muslimští obléhatelé hladověli, až ke kanibalismu. Další neobvyklý spojenec Lea II byli nomádští Bulgari, kteří byli občas nepřátelé Byzance, ale vždy nepřátele muslimů. Ti se proto nemohli rozjet po krajině, aby aspoň mohli žít z půdy, protože by byli pobiti Bulgary. Další Leova lest byla zpráva, kterou jeho zvědové rozšířili v muslimském vojsku, že Frankové se chystají na pomoc Byzanci, a že jejich pomoc už brzo přijde.
Tehdy si i kalif uvědomil, že věc je ztracena a Maslamu s jeho armádou odvolal. Z 200 tisíc bojovníků se vrátilo prý 30 tisíc, a lodě byly ztracené skoro všechny.

Hagia Sophia ze 6. století bez minaretů

Bylo to rozhodující křesťanské vítězství nad expanzivním islámem, a muslimové si netroufli na Konstantinopolis dalších 700 let. Byzantská říše zachránila chaotickou západní Evropu před islámem, a Evropa tak měla čas ke konsolidaci, a k nové cestě k civilizaci. Řečtí učenci odcházeli do Itálie od 12. století, přinášeli řecké rukopisy, učili starou řečtinu a filozofii v Benátkách, italští a španělští žáci přicházeli ze Španělska se znalostmi matematiky a další věd, a zrodila se renesance.
V roce 1453 padla Konstantinopolis Turkům. Dlouhý život římského impéria došel konce, ale díky Leovi a statečným byzantským vojskům a nápaditosti v 8. století to neznamenalo konec křesťanské Evropy, která už byla dost sjednocená a silná, aby se půlměsíci v příštích staletích ubránila. Naší předkové k tomuto čili vynaložili mnoho pokladů a krve.
Proto televizní pohled na vnitřní islámské krveprolití může vzněcovat nás soucit a provokovat hodně diplomatických řečí, ale žádnou touhu po aktivní účasti. 

Koho by to napadlo, že se ztratí letadlo?

Rosťa Firla

Katastrofická zpráva o zřícení dopravního letadla z Malaysie nám způsobila bušení srdce, protože v Kuala Lumpur sídlí náš syn diplomat s rodinou a velice často lítají; Eva zaostřila svou pozornost na příčiny a následky a o týden po první zprávě nevíme více faktů, ale daleko více spekulací.

V přítomnosti, kdy mnozí tvrdí, že 'soukromí přestalo existovat' a žijeme pod konstantním dohledem nesčetných bezpečnostních kamer, telefonické hovory jsou odposlouchávány a byrokrati nás mají podchycené, se zda zhola neuvěřitelně, že velkoletadlo zmizí a nikdo neví jak a kam.

Boeing 777

Pro ilustraci je vhodné připomenout, že Boeing 777 má rozpětí křídel 60 metrů a délku trupu 63 metrů; každý má znalost velikosti fotbalového hřiště, které je 60 metrů široké a 125 metrů dlouhé; tedy na zelený trávník by se daly posadit 2 letouny těsně k sobě a trochu našikmo.
Letoun 777 se vyrábí od roku 1995 a na dálkových trasách jich lítá přes tisíc s doletem kolem půlky Zeměkoule, skoro 20.000 kilometrů; je nazýván nejspolehlivějším letounem. Letoun váží 150 tun, a má nádrže na 100 tun benzínu, kromě 400 pasažérů se zavazadly.

Máme dost nalítáno; jen v minulém roce 2013 jsme letěli v dubnu takovým velkoletadlem z Toronta do Vancouveru a v srpnu z Toronta do Říma a nasedáme s pocitem absolutní důvěry v leteckou dopravu.
Leč týden poslouchání mediálních dohadů a spekulací o osudu malajského 777 poněkud otřásl naší důvěrou i chutí do dálkového létání.
Totiž mysleli jsme, že letoun je pod dohledem radarů a satelitů jako pod mikroskopem a cokoliv odchylného je okamžitě zkorigováno.
Kolik je na světě radarových stanic prohmatávajících prostor nad obzorem jsme se nedozvěděli, tedy je jich velice mnoho; ale dozvěděli jsme se snadno, že vysoko nad zemí krouží víc jak tisíc satelitu, určených ke sledování mnoha pozemských aktivit, které je potřebné vědět.
Teprve šestý den marného hledání zmizelé 777 jsme zaslechli, že motor letounů vysílal signály, že fungoval ještě 5 hodin po zmizení letadla z doslechu a znalci letecké dopravy spočítali, že rozluštění osud letadla může být vzdáleno 2000 námořních mil od původní oblasti předpokládaného zřícení.
Zahromoval jsem před televizi a šel hledat do slovníku jak je dlouhá námořní míle. Když jsme vypátrali, že námořní míle je 1852 metrů,  proklel jsem znalce, že zamotávají co je už tak zamotané jako záhada, že letadlo možná přistálo v Indii, nebo Ceylonu či na nějakých ostrovech.
Naše osobní malá úzkost se rozšířila o soucit se stovkami truchlících, kteří už týden oplakávají 239 mrtvých z letadla a náhle se dovídají, že průběh katastrofy by mohla být nějaká neslýchaná a ďábelská intrika.
Nemáme žádných pochyb o technické vyspělosti 21.století, ale mám rostoucí pochybnosti o těch, kteří tu techniku manažerují k jinému prospěchu než k veřejnému blahu a bezpečnosti; a jako občan této úžasné globální vesnice se těmto pochybnostem bráním.

Paní Firlova mi připomněla, že blahobyt nás učí pramálo a jen kalamita pozvedává člověka i společnost k vyššímu úsilí o lepší zítra; v duchu této poučky doufám, že kalamita malajského letounů a fiasko pátrání po osudu 777 pozdvihne konstruktéry i provozovatele letecké dopravy. 

Čas - ta potvůrka! rychle pádí, slavíme přílet do Kanady

Rosťa Firla

Slavit rozmanitá výročí, jubilea, jsme mezi přáteli vyhlásili co součást životního stylu a tak nebylo překvapení, že Patrick se vetřel na naší intimní rodinnou oslavu třiatřicátého výročí přistání v Kanadě.

Sudburské letiště

Patricka O'Grady jsem poznal v prvním zaměstnání a on přilnul k naší vyjukané rodině v úplně novém prostředí.
Třeba objasnit, že Patrick se narodil v Sudbury ve spořádané rodině a komfortním životním stylu a náš emigrantský osud ho velice zajímal, dá se říci přímo fascinoval v porovnání s jeho usedlým a kapku jednotvárným ubíháním času v jednom městě a v jednom zaměstnání a stejně chalupě, kterou zdědil po rodičích; dokonce se ani neoženil, aby nenarušil plynutí času.
Po každé naší dovolené v exotické cizokrajnosti se Patrik pozval na bábovku a besedu, bedlivě prohlížel fotky a poslouchal naše dobrodružství a kladl nesčetné upřesňující otázky a při odchodu řekl, mohokrat, že zpravodajství z naší cesty je daleko lepší než kdyby cestoval sám.
Neříkám, že Pat je od mladí velice usedlý, ale spíše je bázlivý a novotám neholduje.
Patrick přišel na oběd přesně na čas, jak je jeho zvykem, protože zbožňuje Eviny pochoutky a řekl, že nesnídal, aby každé sousto náležitě vychutnal.
U chutného jídla jsme debatovali současné události na Ukrajině a neustále porovnávali okupaci Krymu s okupací v srpnu 1968 jako imperiální strategii z Moskvy, která jako země veliká a neatraktivní vnucuje svou vůli sousedům násilím, jak je odvěkou taktikou násilníků a despotických tyranů.
Po zákusku jsme sedli do auta a jeli na sudburske letiště, kde naše oslava příletu do nového života vSudbury vždy začíná; letiště bylo popoledni docela rušné a tak jsem líčil první dojmy, když jsem přistávali ve vánici a vešli před půlnoci do prázdné letištní haly, protože ostatní cestující z letadla veskrze někým očekávaní zmizeli v autech a odjeli.
'Určitě vás měl někdo očekávat z imigračního úřadu?', řekl Patrick a Eva přikývla, že nečekal a tak jsme tam seděli na plastikových židličkách se dvěma kufry a dvěmi batolaty a radili se co dál.
Naštěstí za půl hodiny přijeli Carol s Anem, pracovníci imigrace a pomohl nám s kuframa i spícíma dítkama do auta a dopravili nás do hotelu.
Dopili jsme mizernou letištní kávu a odjeli 30 km do centra Sudbury do hotelu Coulson.
Coulson už mnoho let není hotel, ale je přestavěn na bytovky, jen bar na přízemí dodnes funguje a tam jsme si sedli na drink.
'Jaký byl vás první dojem?'
Skličující, řekla Eva, což mohlo být zapříčiněno, že jsme od evropské půlnoci cestovali nejdřív autobusem z uprchlického lágru Püchlmuhle do Vídně, odkud jsme ráno odletěli do Zurichu a odtamtud transatlantickým velkoletadlem do Montrealu a pak do Toronta k poslednímu připoji do Sudbury.
'Tak jste byli utahaní jak koťata, řekl Pat, a já jsem přidal, že Coulson byl po půlnoci velice živé místo s ryčnou hudbou, a když recepční slyšela, že chceme pokoj na několik nocí byla u vytržení, protože hotel byl nejspíš hodinový.
Kolem druhé hodiny ráno jsme konečně uložili děti do postele a ulehli sami, když se Rostik posadil a žádal snídani, protože kvůli časovému posunu o 6 hodin jeho žaludek hlásil ráno.
Patrick se zasmál, přestože sám děti neměl a tuto historku slyšel už mockrát předtím. A co bylo dál?
Za úsvitu jsem se vydal na první obhlídku a nákup potravin, řekl jsem, a prodavačka mi v malém obchodě nerozuměla, že chci mléko a housky, až se nade mnou smilovala nějaká žena ve středním věku a velice pomalu mne vyslechla co chci a ukázala mi karton mléka ve skříňové ledničce, nikdy předtím jsem mléko v krabici neviděl, a taky mi doporučila kanadské koblihy zvané donaty s dírou uporostred jako malinká pneumatika, což jsem taky předtím neviděl.
Pat se uchechtl a čekal na finále této historky v obchůdku u hotelu Coulson, protože tu historku zná, ale jako dítě, které rádo poslouchá stejnou bajku, má ten konec nejraději, a pokračoval jsem:
Ta žena, co mi pomohla objevit mléko a donaty, se vyptával trpělivě a pomalu dál kdo jsem a co umím a když vydedukovala, že jsem důlní inženýr, rozsvítila se a řekla, že její syn dělá v osobním oddělení zdejší důlní firmy a jestli chci, že mi zařídí pohovor o zaměstnání.
A vskutku odpoledne přinesla žádost o zaměstnání a smluvený čas na pohovor s manažerem Masonem.
Abych nenadužíval pozornosti Evy a Patricka, zkrátil jsem to: 12. brezma jsem šel na pohovor, 15. března jsme se odstěhovali z hotelu do bytu, který jsme si vybrali mezi těmi co byly inzerované v novinách, a další den nám Bell připojil telefon, který jsem nezískal v Ostravě za deset let a prvního dubna jsem nastoupil do zaměstnání na šachtě jako měřič za neuvěřitelnou mzdu $500 týdne. což přepočteno na koruny bylo nějakých 15-20.000 korun ,což jsem vydělával doma asi tak za kvartál. A pětiletý Rostik šel první den do mateřské školky a večer jsme si s Evou pochvalovali, že začínáme nový život ve svobodné a v nejlepší zemi a nejlepším městě Sudbury.

Sudbury

Což si myslíme dodnes, a nahlas jsme to Patrickovi řekli, což ho potěšilo i když nic jiného než život v Ontariu neokusil a nezná.
Vyšli jsme z přítmí baru Coulson a venku pražilo sluníčko do zmrazků a viděli jsme první mládež v kraťasách, což je zdejší tradiční soutěž mezi mladýma - kdo první ukáže kolena, přestože ve stinných koutech dosud ční hromady odhrnutého sněhu a studený vítr fouká.
Patrick se rozloučil a cestou domů jsme si vzpomněli, že Patrick nám vymyslel přezdívku 'fearless Firlas' čili 'nebojácní Firlovi', a libovali jsme si, že se nebojíme vykročit do 34tého roku života v Kanadě.

P.S. A tady je pár vybraných fotek:

:

Putinovi není rady, má hanebné kamarády

Rosťa Firla

Kazdy chce mít kamarády a samotářství je spíše odchylka od lidské nátury, i když kamarádství mnohdy přináší bolest srdce i podiv rozumu. Jedna z prvních povinností rodičů je ochránit potomky před 'špatnými kamarády', což mi vtloukali doma do hlavy, radami i pohlavky, když mne viděli ve špatné společnosti, tak tomu oni říkali. Vybírat si kamarády v dospělosti je pak následkem toho co nás doma naučili a ne nadarmo se říká, že kamarádi jsou obrázkem člověka; anebo ono proslulé rčení 'Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá' platí bez výjimek.
President Putin co profesionální zvěd KGB dříve a vedoucí politik v 21. století nyní, se zjevuje špatný kamarád obklopený ještě horšími kamarády. Putinův vcelku pohodový vztah se slabým presidentem Obamou dostal ránu, když Putin přijal amerického špióna Snowdena do azylu v ruské zemí, což byl slabomyslný počinek na který Obama reagoval stejně slabomyslným vysláním kvarteta homosexuálních delegátů na zimní olympijské hry do Soči; oba presidenti se zachovali slabomyslně jako malí kluci.

Putin

Druhý příklad Putinova chabého odhadu kamarádství je dlouholetý kamarádšoft se zavilým syrským zlosynem Asadem, který za necelé 3 roky povraždil půldruhého statisíce Syřanu v bratrovražedné občanské válce a vypudil že Sýrie 3 nebo 4 milióny Syřanu do sousedních arabských zemí. V září minulého roku Asad použil proti vlastnímu lidu zkázonosné jedovaté plyny a Obamova nečekaná pohrůžka vojensky zasáhnout proti Asadově genocidě byla Putinem uhašena s přímluvou za kamaráda Asada a příslibem srovnat Asada do latě; což se nestalo a od září 2013 další 40 tisíc lidí zahynulo v boji jehož konec je v nedohlednu. Tragické utrpení Syřanu sponzorovane Putinem a Íránem dále rozehřívá konflikt na středním východě směrem ke kolizi globálního rozsahu.

Asad

A do třetice následek Putinovy personální závady - vybírat si špatně kamarády - právě teď plané erupcí na Ukrajině; zatímco Putin se producíroval na nejdražším sportovním podniku v Soči, Putinove olympiádě, vyvrcholila tříměsíční vzpoura proti ukrajinskému presidentovi Janukovyčovi, který se na trůnu udržoval jako Putinuv kamarád i poskok: vražedná palba do Ukrajinců a stovka mrtvých plus tisíce zraněných namísto zastrašení Ukrajinců přivodila finální vzpruhu k převzetí moci.
V noci z pátku na sobotu se ukrajinský prezident tiše vytratil z Kyjeva a zamířil na východ blíže ke kamarádovi Putinovi; nikdo neví, kde se ex-president Janukovyč skrývá, ale ukrajinský Parlament už vydal mezinárodní zatykač na osobu Janukovyče a bude souzen za masové vraždění; tím se zajisté zvyšuje tlak, aby Putin, pod jehož ochranou se Janukovyč skrývá, rozhodl před očima celého světa, zda kamarádství s padouchem Janukovyčem je důležitější než vlastní pověst.

Putin a Janukovič

Osvobození Ukrajiny z područenství Moskvě, a jestli se to podaří, bude inspirace a povzbuzení Rusům, aby udělali co Ukrajinci udělali ve prospěch demokracie a svobody.
Tentýž den, kdy ukrajinský president prchl blíže k Putinovi, povstalci otevřeli vrata do presidentova sídla na periférii Kyjeva a tisíce Ukrajinců poprvé viděli famózní luxus prezidentského sídla včetně pozlacených záchodů a soukromé zologicke zahrady, toto všecko v odhadované ceně půl miliardy dolarů. Dalších 200 miliónů dolarů prezident Janukovyč převedl na svého syna - dentistu, a zanechal po sobě vyprázdněnou státní pokladnu; - Osobní nakradené bohatství Janukovyče sotva udělá valný dojem na presidenta Putina jehož personální majetek se odhaduje na 75 miliard dolarů a Putin je ve finančních kuloárech ustaven nejbohatším člověkem na světě.
Leč nuzní Ukrajinci a průměrní Rusové vydělávají $300 za měsíc a snad pociťují rostoucí nenávist ke svým kleptokratum a oligarchům, kteří se chovají podle pradávného úsloví o vranách sedajících jedna ke druhé, a možná se probouzejí z tolstojovské ruské letargie a vyjdou do ulic Moskvy. A než rozkvetou petrklíče, leccos uvidíme a uslyšíme z Kyjeva i z Moskvy, pokud slova nepřehluší střelba a palba z tanků.
Oligarchům, včetně Putina, totiž, jde právě teď o kejhák a o všecko.
Kdo ochrání Putina před špatnými kamarády a vlastním lidem je zatím ve hvězdách, anebo řečeno v hantýrce komunistických ateistů 'v rukou božích'.