Sv. Petr

Eva Firlová

Můj manžel tvrdí, že jsem citlivá, jako drátěný kartáč. Tím naznačuje, že se mě nedotýkají filmy, písně, básně, nebo vánoční, či velikonoční výzdoba. Má asi pravdu, neb mě sleduje tzv. zvenčí. Můj ústupek vánocům, když děti a vnoučata jsou daleko, bylo sledování půlnoční mše v bazilice Sv. Petra v Římě.

Hlavně jsem si všímala, kterak papež sloužil mši u hlavního oltáře. Jen on má na to právo, jak se sluší na zástupce sv. Petra, sloužit mši nad Petrovými ostatky. Tyto ostatky mají být uloženy skoro dva tisíce let 10 -12 metrů hluboko pod hlavním oltářem, a také je možnost vidět hrobku tohoto prince apoštolů, když člověk sejde pod baziliku na úroveň Konstantinovy baziliky ze 4. století.

Hlavní oltář Sv. Petra s Berniniho
 baldachýnem

Otázka byla: Jsou to Petrovy ostatky? Konstantin Veliký věřil, že ano. Petr měl zemřít buď v roce 64 n.l. během pronásledování křesťanů po velkém římském požáru, nebo v roce 68, obě data za vlády císaře Nerona.

Konstantin Veliký vládl mezi 306-337 n.l. a legitimizoval křesťanství v roce 313. Mezi těmito dvěma daty, smrtí Petra a legitimizací křesťanství uplynulo skoro čtvrt tisíciletí. Během této doby kvůli sporadickému pronásledování křesťanů, byla církev vesměs tajná, a tehdy bylo těžké vztyčit nějaký památník nad Petrovým hrobem, kam by se věrní chodili pomodlit. Otázka jsou/nejsou...? zaměstnávala dlouho tajně a od 18. století veřejně mnohé učence, ba i prostý lid.

Ranní křesťanští historikové, jako např. Eusebius (260 - 339 n.l.), nejsou žádná pomoc. Nejenže jsou tendenční - veškeré dějiny vykládány z ideologické perspektivy - ale také všichni, nejen Eusebius, mluví o Petrové smrti všeobecně a nezmiňují se o tom, kde je pohřben. Ba ani Nový zákon se nezmiňuje o Petrově konci, kromě Ježíšova proroctví, že Petr zemře v pozdním věku ukřižováním.

V biblické knize Činy apoštolů jsou také značně lakonické zmínky o Petrovi. Utekl z vězení ve 43 n.l., navštívil evangelistu Marka v jeho domě a pak mizí ze stránek bible se záhadnou větou „Pak odešel a odebral se na jiné místo“.

Rok 1968 je pevně zaklížený v české paměti ruskou invazí; je tedy jisté, že Češi i Slováci měli jiné starosti na mysli, než aby sledovali, že papež Pavel VI oznámil, že se našly ostatky sv. Petra. Tomuto oznámení předcházela celá desetiletí úporných bádání a hádání, kopání a luštění v bazilice Sv. Petra; a pokud by se neobjevila na scéně paní profesorka Margherita Guarducci, kdoví, jak by to s ostatky sv. Petra dopadlo.

Při pozemních úpravách ve svatých jeskyních, což vůbec nejsou jeskyně, ale původní podlaha Konstantinovy baziliky stržené v 16. století, pod současnou bazilikou, našli v třicátých letech pod podlahou dělníci pohanské hrobky.

Nekropole pod bazilikou Sv. Petra

Nikoho to nepřekvapilo, protože poté, co se ukázalo v 1. stoleti n.l., že Neronovo koňské závodiště na úpatí Vatikánského pahorku není příliš stabilní díky bažinaté půdě, byl pahorek ponechán hrobkám.

Vatikánští archeologové dostali povolení od nového papeže, Pia XII., který nastoupil v roce 1939, a vykopávali jednu pohanskou i křesťanskou hrobku za druhou. Měli jen zákaz kopat pod hlavním oltářem.

Ale v roce 1941, jakoby si papež řekl, že křesťanský svět snad potřebuje nějaké povzbuzení, se nechal přemluvit k povolení vykopávek pod hlavním oltářem. Možná že ve všeobecném šílenství II. světové války také papež potřeboval utvrzení své víry.

Vykopávky měly své problémy. Totiž, když inženýři císaře Konstantina ve 4. st.n.l. měli postavit velkou baziliku s oltářem nad místem, kde byl podle tradice Petrův hrob, rozhodli se vyřešit takové problematické místo jako byl Vatikánský pahorek, který se tyčil asi 45 metrů nad tiberskou nivou na pravém břehu řeky značně radikálně. Zplanýrovali pahorek, postavili podél staveniště 10 metrů vysoké opěrné zdi a všechny hrobky, které se v této nekropoli nacházely, zasypali materiálem vytěženým z pahorku. Nad touto výplní instalovali podlahu původní baziliky Sv. Petra.

V moderním týmu archeologů byli dva jezuitští kněží, dále vatikánský architekt a také ředitel úřadu dohlížitelů nad hrobkami. Nominálně vedl celý projekt Monsignor Kaas, který se po nástupu Hitlera musel vytratit z Německa a ve Vatikánu byl hlavou administrace. Kopáči byli Sanpietrini - dělníci, jejichž povolání se dědí z otce na syna, kteří po staletí udržují v pořádku baziliku Sv. Petra. Jejich neúnavná práce zabraňuje, aby se na obrovské bazilice uchytily semínka, aby byl čistý exteriér, starají se o osvětlení a jakékoliv jiné manuální práce, které taková obrovská stavba vyžaduje.

Od roku 1939 opatrně vyklízeli hliněnou výplň pohanských i křesťanských hrobek pod bazilikou. Od roku 1941 se tedy pomaličku blížili k místům pod hlavním oltářem.  Jejich práce byla komplikovaná faktem, že raní křesťané chtěli být pohřbení co nejblíže mučedníkům a lidem považovaným za svaté a tak hrobů s křesťanskými nápisy přibývalo blíže k oblasti hlavního oltáře, ale pořád to nebyl Petrův hrob.

Pod hlavním oltářem se skrýval oltář a podlaha že 7. století, pod ním podlaha a oltář Konstantinovy baziliky ze 4. stoleti, a pod ním našli zvláštní náhrobek, tropaion, neurčitého vzezření. Od současné podlahy až dolů do panenské země stojí červená cihlová zeď. Po dlouhém a opatrném oškrabávání a čištění, dělníci narazili na hrob v panenské půdě. Otec Kirschbaum do otvoru zasvítil a viděl kosti... okamžitě zpravili Pia XII, který přiběhl s nepapežských chvatem, poručil si židli a seděl u otvoru, z kterého Otec Kirschbaum uctivě a pečlivě vytahoval jednu kost za druhou a ukládal do dřevěné skříňky vyložené olovem. Po vytažení všech kostí papež poručil, aby skříňky byly uloženy v jeho bytě.

Blahoslavený. Pius XII

Ve světě zuřila 2. světová válka; celé okolností nálezu byly vágní; a nebyly odkopáno okolí hrobu a jeho souvislosti a tak zatím všichni zachovávali mlčení.

Archeologové odkryli predkonstantinovský komplex malé svatyně, včetně fontány pro rituální očištění a snad křtění jehož součástí byla ona vysoká červená zeď, která končí pod podlahou současné baziliky.

Vypadalo to, že po Petrové popravě bylo jeho tělo rychle pohřbeno nedaleko popravčího místa do země. Kolem vyroslo několik zdi a nenápadná svatyňka.

Vykopávky pokračovaly po válce v 50tých letech. Monsignor Kaas, administrátor, se prošel každý večer po skončení prací po místě vykopávek s předákem dělníků, aby se podíval, že je vše v pořádku. Během posledních týdnu, v roce 1954, dělníci odkryli za červenou zdi jinou zeď s tlustou omítkou, plnou čar a nápisů, “graffiti”. V omítce byl otvor, kde baterka monsignora Kaase objevila dutinu a kosti. Předák a monsignor opatrně všechny kosti vytáhli a uložili do dřevěné bedničky. Označení bylo ossa- urna - graf (kosti, urna, graffiti).

Zeď s graffiti

Pohřbů se našlo mnoho, a všechny kosti byly velmi pečlivě označeny a s úctou uloženy po dobu vykopávek do depozitáře.

Domnělé Petrovy kosti z olověné skříňky uložené u papeže dostal do péče jeden slavný italský anatom a provedl zkoumání. Ale zjistil, že jsou to kosti více lidí, mužů a žen, a nikoliv jednoho staršího muže. Velké zklamání.

A zde přichází paní profesorka Guarducci, znalkyně řeckých a římských nápisů a to nejen těch, které jsou vyvedené tím nádherným, rovným latinským písmem, jako na Pantheonu, ale rukopisů i škrabopisů a graffiti. Chtěla věnovat zdi s graffiti jen několik týdnů; ale tak ji zaujala, svým překrýváním nápisů, jinotaji a kombinací řečtiny a latiny, že zdi věnovala léta a opatrne odvijela překrývající se zbožné nápisy a zkratky. Objevila ve změti čar řecko-latinský nápis, který naznačoval zasvěceným, že apoštol Petr je pohřbeny za zdi s graffiti. Zeptala se tedy, zda byly nalezené nějaké ostatky za zdí s graffiti. V depozitáři se našla dřevěná bednička, kam o deset let dříve Monsignor Kaas uložil kosti, pod domněnkou, že se jedna jen o jeden z mnoha pozdějších pohřbů.

"Petros eni"- Petr zde

Učený anatom provedl ohledání; na kostech ulpěla purpurová barva a zlaté nitky z královské látky, do které byly původně ostatky zabaleny. Lpěly na nich kousíčky hlíny, které se shodovaly s hlínou Vatikánského pahorku, což ukazovalo na to,  že  byly původně pohřbené v hlíně a později (pravděpodobně pod dojmem zpráv o zničení jiných ostatků během pronásledování křesťanů) uložené za zdí s graffiti. Anatom určil, že se jedna o kosti statného 60-70 letého muže, zvyklého manuální práci, a kostra postrádala byť i jedinou kůstku z chodidel. Tím se potvrdila tradice, že apoštol Petr byl ukřižován na vlastní žádost hlavou dolů, tedy zavěšený za chodidla, která byla čistě useknutá, když bylo tělo vydáno k pohřbu.

Po ohledání a dokumentaci každé jedné kůstky, fotografiích a článcích byl apoštol Petr pohřben ve schránce z průhledné, tvrdé umělé hmoty zpět pod hlavním oltářem baziliky sv. Petra a nález oznámen Urbis et Orbis (Městu a světu). Petrovu hrobku je možné vidět v kryptě baziliky, je opatřena bronzovou mříží. A mnoha květinami.

Hrobka Sv. Petera dnes

Když jsem ukazovala hrobku apoštola Petra svému synu Petrovi během jeho návštěvy v Římě ve 2007, zmocnil se mě hluboký pocit, že stojím u jednoho z kořenů naší západní civilizace a nemohla jsem se od bronzových mříží odtrhnout. I Petra se zmocnilo dojetí při pohledu na hrob toho prvního Petra, podle kterého byl pojmenován. Možná má manžel pravdu; ale stejně jsem ochotná se nechat dojmout opravdovou velebností.