Čas - ta potvůrka! rychle pádí, slavíme přílet do Kanady

Rosťa Firla

Slavit rozmanitá výročí, jubilea, jsme mezi přáteli vyhlásili co součást životního stylu a tak nebylo překvapení, že Patrick se vetřel na naší intimní rodinnou oslavu třiatřicátého výročí přistání v Kanadě.

Sudburské letiště

Patricka O'Grady jsem poznal v prvním zaměstnání a on přilnul k naší vyjukané rodině v úplně novém prostředí.
Třeba objasnit, že Patrick se narodil v Sudbury ve spořádané rodině a komfortním životním stylu a náš emigrantský osud ho velice zajímal, dá se říci přímo fascinoval v porovnání s jeho usedlým a kapku jednotvárným ubíháním času v jednom městě a v jednom zaměstnání a stejně chalupě, kterou zdědil po rodičích; dokonce se ani neoženil, aby nenarušil plynutí času.
Po každé naší dovolené v exotické cizokrajnosti se Patrik pozval na bábovku a besedu, bedlivě prohlížel fotky a poslouchal naše dobrodružství a kladl nesčetné upřesňující otázky a při odchodu řekl, mohokrat, že zpravodajství z naší cesty je daleko lepší než kdyby cestoval sám.
Neříkám, že Pat je od mladí velice usedlý, ale spíše je bázlivý a novotám neholduje.
Patrick přišel na oběd přesně na čas, jak je jeho zvykem, protože zbožňuje Eviny pochoutky a řekl, že nesnídal, aby každé sousto náležitě vychutnal.
U chutného jídla jsme debatovali současné události na Ukrajině a neustále porovnávali okupaci Krymu s okupací v srpnu 1968 jako imperiální strategii z Moskvy, která jako země veliká a neatraktivní vnucuje svou vůli sousedům násilím, jak je odvěkou taktikou násilníků a despotických tyranů.
Po zákusku jsme sedli do auta a jeli na sudburske letiště, kde naše oslava příletu do nového života vSudbury vždy začíná; letiště bylo popoledni docela rušné a tak jsem líčil první dojmy, když jsem přistávali ve vánici a vešli před půlnoci do prázdné letištní haly, protože ostatní cestující z letadla veskrze někým očekávaní zmizeli v autech a odjeli.
'Určitě vás měl někdo očekávat z imigračního úřadu?', řekl Patrick a Eva přikývla, že nečekal a tak jsme tam seděli na plastikových židličkách se dvěma kufry a dvěmi batolaty a radili se co dál.
Naštěstí za půl hodiny přijeli Carol s Anem, pracovníci imigrace a pomohl nám s kuframa i spícíma dítkama do auta a dopravili nás do hotelu.
Dopili jsme mizernou letištní kávu a odjeli 30 km do centra Sudbury do hotelu Coulson.
Coulson už mnoho let není hotel, ale je přestavěn na bytovky, jen bar na přízemí dodnes funguje a tam jsme si sedli na drink.
'Jaký byl vás první dojem?'
Skličující, řekla Eva, což mohlo být zapříčiněno, že jsme od evropské půlnoci cestovali nejdřív autobusem z uprchlického lágru Püchlmuhle do Vídně, odkud jsme ráno odletěli do Zurichu a odtamtud transatlantickým velkoletadlem do Montrealu a pak do Toronta k poslednímu připoji do Sudbury.
'Tak jste byli utahaní jak koťata, řekl Pat, a já jsem přidal, že Coulson byl po půlnoci velice živé místo s ryčnou hudbou, a když recepční slyšela, že chceme pokoj na několik nocí byla u vytržení, protože hotel byl nejspíš hodinový.
Kolem druhé hodiny ráno jsme konečně uložili děti do postele a ulehli sami, když se Rostik posadil a žádal snídani, protože kvůli časovému posunu o 6 hodin jeho žaludek hlásil ráno.
Patrick se zasmál, přestože sám děti neměl a tuto historku slyšel už mockrát předtím. A co bylo dál?
Za úsvitu jsem se vydal na první obhlídku a nákup potravin, řekl jsem, a prodavačka mi v malém obchodě nerozuměla, že chci mléko a housky, až se nade mnou smilovala nějaká žena ve středním věku a velice pomalu mne vyslechla co chci a ukázala mi karton mléka ve skříňové ledničce, nikdy předtím jsem mléko v krabici neviděl, a taky mi doporučila kanadské koblihy zvané donaty s dírou uporostred jako malinká pneumatika, což jsem taky předtím neviděl.
Pat se uchechtl a čekal na finále této historky v obchůdku u hotelu Coulson, protože tu historku zná, ale jako dítě, které rádo poslouchá stejnou bajku, má ten konec nejraději, a pokračoval jsem:
Ta žena, co mi pomohla objevit mléko a donaty, se vyptával trpělivě a pomalu dál kdo jsem a co umím a když vydedukovala, že jsem důlní inženýr, rozsvítila se a řekla, že její syn dělá v osobním oddělení zdejší důlní firmy a jestli chci, že mi zařídí pohovor o zaměstnání.
A vskutku odpoledne přinesla žádost o zaměstnání a smluvený čas na pohovor s manažerem Masonem.
Abych nenadužíval pozornosti Evy a Patricka, zkrátil jsem to: 12. brezma jsem šel na pohovor, 15. března jsme se odstěhovali z hotelu do bytu, který jsme si vybrali mezi těmi co byly inzerované v novinách, a další den nám Bell připojil telefon, který jsem nezískal v Ostravě za deset let a prvního dubna jsem nastoupil do zaměstnání na šachtě jako měřič za neuvěřitelnou mzdu $500 týdne. což přepočteno na koruny bylo nějakých 15-20.000 korun ,což jsem vydělával doma asi tak za kvartál. A pětiletý Rostik šel první den do mateřské školky a večer jsme si s Evou pochvalovali, že začínáme nový život ve svobodné a v nejlepší zemi a nejlepším městě Sudbury.

Sudbury

Což si myslíme dodnes, a nahlas jsme to Patrickovi řekli, což ho potěšilo i když nic jiného než život v Ontariu neokusil a nezná.
Vyšli jsme z přítmí baru Coulson a venku pražilo sluníčko do zmrazků a viděli jsme první mládež v kraťasách, což je zdejší tradiční soutěž mezi mladýma - kdo první ukáže kolena, přestože ve stinných koutech dosud ční hromady odhrnutého sněhu a studený vítr fouká.
Patrick se rozloučil a cestou domů jsme si vzpomněli, že Patrick nám vymyslel přezdívku 'fearless Firlas' čili 'nebojácní Firlovi', a libovali jsme si, že se nebojíme vykročit do 34tého roku života v Kanadě.

P.S. A tady je pár vybraných fotek:

: