Vítězství Byzance

Eva Firlová

And therefore I have sailed the seas and come

To the holy city of Byzantium

(William Butler Yeats)

Arabské jaro zatím nesplnilo sny, které do něj vložili různí pokrokoví intelektuálové a hlavně nadšený kometariát (podle vzoru "proletariát"). Spíš to tam vypadá na regres než progres. Lidé, žijící v zemích, kde se církev od státu oddělila tak dávno, že si ani nedovedeme představit jinou metodu soužití církve a státu, se dívají zmateně na více než 140 tisíc mrtvých v Sýrii, dalších tisíc mrtvých v Egyptě, bezvládí v Libyi a nástup islamistů všude. Samozřejmě, vše podporované technologií, kterou zaostalí členové klanů a kmenů a studovaných imámů nedokázali vymyslet, ale zato využívat, popřípadě ničit, a nakoupit za peníze za naftu.

Byzanc 8. století

15. srpna 2014 uplyne 1296 let od porážky muslimů u Byzance, dnešního Istanbulu. Většinu 7. století zfanatizovaní bojovníci pod praporem islámu odebírali Byzanci jednu provincii za druhou. Padl Egypt, celá severní Afrika, i Sýrie. V Alexandrii zničili Velkou knihovnu, což je pak asi mrzelo, protože po porážce Byzance v bitvě o Sýrii v roce 636, uzavřel Kalif z Bagdádu a později z Damašku mírovou smlouvu s Byzancí, a jeden článek smlouvy byl, že Byzanc poskytne řecké rukopisy muslimským učencům, a v Bagdádu byly celé překladatelské dílny, které překládaly vědecká a filozofická řecká díla do arabštiny. Na nich pak stavěli muslimští učenci asi až do 11-12. století, kdy se různí imámové rozhodli, že té vědy je dost, a že už se dále v Aláhových tajemstvích nemá bádat. Než tato mokrá deka na bádání dospěla do muslimského jižního Španělska, tak tamní učitele stačili předat řecké a arabské učení nadšeným žákům z Itálie a Španělska, a Evropa mohla být připravena na vynoření se z temných staletí do světla renesance.

Konstantinopolis

Aby se Evropa mohla vynořit, musela mít čas. Po pádu západořímské říše v roce 476 n.l. se evropský kontinent ponořil do temných časů. Na cestách přestalo být bezpečno, gramotnost mimo církev zmizela, jemná přediva obchodních vztahů mezi provinciemi byla rozervaná germánskými, slovanskými nebo azijskymi nájezdníky. Jestliže Julius Caesar v 1. stol. př.n.l. poslal dopis, který šel do Říma z Británie 25 dní, v 6. a 7. století by se takový dopis motal po cestách měsíce a měsíce, pokud by vůbec došel a měl ho kdo přečíst.
Kalif Sulejman se rozhodl v roce 717 n.l. že křesťanská Konstantinopolis je přímou urážkou do tváře islámu, a zahájil obrovskou vojenskou kampaň. 120 tisíc pěšáků a kavalerie a 80 tisíc námořníků se vydalo vyrvat zářivý Cařihrad, Konstantinopolis, Byzanc z rukou nevěřících psů (jak se vyjádřil Kalif) pod srpek islámu.
Islámské vojsko vedl kalifův bratr, Maslama, probili se přes Anatólii (dnešní Turecko), a zatím loďstvo plulo k Bosporu. V Byzanci, kde si obyvatelé neříkali Byzanťané, nebo Řekové, nebo Konstatinopolští, ale Římané, popřípadě křesťané, měli vlastní interní problémy, což se projevilo tím, že mezi 713 a 717 změnili císaře dvakrát. Jeden problém, který se přenesl z Říma do Konstantinopole v 330 n.l, když se rozdělila římská říše na východní a západní, byla neurčitost následnictví a interní rozbroje tím způsobené.
Na scénu vstoupil Leo III, který se projevil jako správný generál v plném řeckém slova smyslu - strategos.
Byzantinští se o obklíčení tak moc nestarali; betonové hradby Konstantinopole, postavené ještě za zakladatele Konstantina a jeho nástupců nebyl zatím nikdo schopny zdolat. Horší bylo že připlula muslimská válečná flotila a uzavřela námořní cesty. Leč Řekové měli svou zničující zbraň - řecký oheň.

Řecky oheň byl byzantský napalm. Jeho výroba byla státním tajemstvím, hlídaným tak přísně, že dnes nevíme z čeho se sestával. Moderní učenci se shodují, že nejpravděpodobnější část řeckého ohně tvořila rafinovaná nafta. Oheň hořel na vodě, nedal se uhasit. Byzantinci měli speciální lodě, na kterých se přímo vyráběl a trubkami byl posílán na příď, kde stal sifon - pumpa, kterým vrhali zápalnou směs přímo na nepřátelské lodě. Vyráběli také ruční "granáty" plněné touto směsí na nepřátelskou pěchotu a navíc, podle obrazů v kronikách, měli ruční plamenomety.
Císař Leo III vlákal muslimskou flotilu do přístavu u Konstantinopole a pak na ně poslal ohňové lodě.
Muslimská flotila byla zničena. Tím měla Konstantinopolis přístup k mořskému zásobování i obchodu, zatímco muslimští obléhatelé hladověli, až ke kanibalismu. Další neobvyklý spojenec Lea II byli nomádští Bulgari, kteří byli občas nepřátelé Byzance, ale vždy nepřátele muslimů. Ti se proto nemohli rozjet po krajině, aby aspoň mohli žít z půdy, protože by byli pobiti Bulgary. Další Leova lest byla zpráva, kterou jeho zvědové rozšířili v muslimském vojsku, že Frankové se chystají na pomoc Byzanci, a že jejich pomoc už brzo přijde.
Tehdy si i kalif uvědomil, že věc je ztracena a Maslamu s jeho armádou odvolal. Z 200 tisíc bojovníků se vrátilo prý 30 tisíc, a lodě byly ztracené skoro všechny.

Hagia Sophia ze 6. století bez minaretů

Bylo to rozhodující křesťanské vítězství nad expanzivním islámem, a muslimové si netroufli na Konstantinopolis dalších 700 let. Byzantská říše zachránila chaotickou západní Evropu před islámem, a Evropa tak měla čas ke konsolidaci, a k nové cestě k civilizaci. Řečtí učenci odcházeli do Itálie od 12. století, přinášeli řecké rukopisy, učili starou řečtinu a filozofii v Benátkách, italští a španělští žáci přicházeli ze Španělska se znalostmi matematiky a další věd, a zrodila se renesance.
V roce 1453 padla Konstantinopolis Turkům. Dlouhý život římského impéria došel konce, ale díky Leovi a statečným byzantským vojskům a nápaditosti v 8. století to neznamenalo konec křesťanské Evropy, která už byla dost sjednocená a silná, aby se půlměsíci v příštích staletích ubránila. Naší předkové k tomuto čili vynaložili mnoho pokladů a krve.
Proto televizní pohled na vnitřní islámské krveprolití může vzněcovat nás soucit a provokovat hodně diplomatických řečí, ale žádnou touhu po aktivní účasti.