Zastavili v Rusku zas, zvučný Ameriky hlas

Rosťa Firla

My šedesátníci, co jsme Studenou válku znali a nezapomněli, jsme ve čtvrtek 10. dubna šířili mezi sebou zprávu z Lidovek:

'Rusko zablokovalo frekvenci na které v Moskvě a okolí vysílala americká rozhlasová stanice Hlas Ameriky. Rozhodnutí o zablokování vysílání oznámila ve středu ruská státní mediální společnost Rossija segodna, která vysílací rozhlasové frekvence spravuje.'

Toto pozoruhodné kazisvětské rozhodnutí nás svolalo ke stolku v kavárně Books&Beans a do vůně kávy Zdeněk řekl 'Už je to tady', protože ostnaté ploty a státní cenzura jsou Zdeňkovy symboly totality.
Abych popíchl své společníky Evu i Zdeňka, řekl jsem, že 'jedna vlaštovka jaro nedělá' a zadušení Hlasu Ameriky neznamená návrat totality, protože kdo chce Hlas slyšet určitě si způsob najde; a vzpomněl jsem svého dědečka v 50-tých letech jak sedí s uchem u rádia a vylaďuje Hlas Ameriky navzdory hlomozu rušičky kazící vysílání na severu mojí rodné Moravy. Co minutu dědeček volal Ticho! a jako dítko jsem nevěděl, jestli okřikuje babičku, která cosi míchala v hrnci na sporáku, anebo tu rušičku.

Můj otec chodil poslouchat Hlas Ameriky na půdu činžáku, kde jsme žili',řekla Eva. Měl tam anténu jako natažené dráty maskované co šňůry na prádlo a na rádio, které bylo v kuchyni na kredenci, otec přišrouboval rukojeť, aby mohl rádio nosit jako kufr po schodech na půdu, poslechnou si zprávy a zas rádio přinesl do kuchyně, aby maminka mohla poslouchat muziku.
Naši dělali totéž, řekl Zdeněk, nosili rádio do sklepa, táta připojil drát antény na vodovodní trubky, seděl na špalku na sekání dřeva a rádio choval na klíně jako hranaté batole. Všichni chtěli vědět do říká Hlas Ameriky.
A co říkal Hlas Ameriky, optal jsem se provokačně, jako bych nevěděl.
Akorát si pamatuju, řekla Eva, politického komentátora pod značkou ko-ko-ko, což znamenalo Kohout kokrhal komentář a představovala jsem si kohouta kokrhajícího do mikrofonu, ale co kokrhal nevím.

Já taky nevím, přiznal jsem, protože naší vždy mluvili šeptem co hlásila Amerika. Ale každopádně něco věděli, když dědeček koupil rodinný domek pár měsíců před krachem koruny v květnu 1953, a po krachu koruny řekl, že Hlas Ameriky zachránil úspory a přihrál nám rodinný dům.
Pili jsme kafe a Zdeněk si vzpomněl na druhou polovinu 60-tých let, když už nebyl dítě a koupil si vlastní rádio a poslouchal zprávy a hlavně západní hudbu namísto té uřvané dechovky co vysílal čs. rozhlas.
Eva, která jako slečna koncem 60-tých let uměla německy i anglicky, ne z přinucení, ale ze záliby a díky lingvistickému talentu, vzpomněla, že po srpnové okupaci poslouchala zpravodajství z Vídně a Londýna, když chtěla vědět víc než co režim dovoloval lidem v ulicích vědět. Režimu nějak nestačil dech na blokování zpráv z Vídně nebo Deutsche Welle v němčině.
Zavzpomínal jsem, že když vybuchla beatlemania, a moji rodiče tu hudbu nesnášeli, makal jsem o prázdninách co závozník a za výdělek jsem si koupil ruské rádio Riga, a po nocích jsem ladil Rádio Luxemburg a jiné stanice.
Nevzpomínám, že bych kdy hledal a ladil rádio Moskva, ještě tak rádio Jerevan, kdyby nějaké existovalo, kromě vtípků o rádiu Jerevan. Tyhle vtipy se nešířily éterem, ale mezi lidma.
Dotaz na Rádio Jerevan: Co bylo dříve slepice nebo vejce?
Odpověď: Inu, dříve bylo všecko.
Zazněl smích, až se lidí otáčeli, a Eva řekla vtip delikátní jaké má ona řada:
Časový signál z Rádia Jerevam: Píp, píp, píp je přesně 12 hodin, a hlasatel pokračuje: Upozorňujeme členy komunistické strany, aby se neznepojovali, že zmizela malá ručička na nástěnných hodinách. Ta je právě schovaná za velkou.
Zdeněk zařičel smíchem a přidal svoji oblíbenou:
Otázka na rádio Jerevan z Kyjeva: Slyšela jsem, že prý v Moskvě bylo vidět maso?
Odpověď: Taky ho uvidíte v Kyjevě; tato výstava úspěchů Sovětského Svazu je putovní.
Ale dost už legrace, řekl jsem, a vzpomínám si jak asi rok po pancéřovém srpnu 68 začalo rušení Hlasu Ameriky po neslavném dubnovém plénu, kdy husákovské vedení zahájilo normalizaci a začínaly opět nenormální poměry v Československu.

Eva pokývala hlavou a vzpomněla, že na úpatí Jeseníku, kde byl stín rušičky umístěné na Pradědu, zastavovaly auta a lidi poslouchali západní rozhlas; dokonce se říkalo, že tam parkují četné tatry 603 a funkcionáři strany tam chytají rozumy.
Božíčku, to byla ohyzdná doba, když se filtrovala pravda a lidi vyráběli zkazky a fámy, které se šířily v ústním podání...
Zkazky a fámy?, zaprotestovala Eva, a připomněla, když v Ostravě v 1976 vybuchl most přes Ostravici a zprávy o tomto neštěstí a četných mrtvých vysílaly jenom Vídeň, Londýn a Hlas Ameriky.
Přišla na mne mírná nevolnost a zpráva, že Rusové nebudou mít zprávy z Hlasu Ameriky byla protivná jako mokrá deka. Leč Eva, která přečetla sklíčenost na mě tváří, řekla, že Rusové se teď budou stěhovat z rodné země po desetitisich, protože ochutnali svobodu a dobré věci, že cenzura není znak Putinovy síly, ale hrozné slabosti, že povstání z Ukrajiny se přelije na východ do Moskvy a Putin nedovládne jako Ukrajinci smetli mocnáře Janukovyče.'
Chvilku jsme mlčeli, Eva se zvedla že židle a rozloučili jsme se. Venku svítilo jarní sluníčko, sníh už zmizel a cvrlikali ptáci.