Emigraci k duševnímu zdraví

Eva Firlová

První, co mě napadlo, když jsem dostala žádost z jedné překladatelské agentury abych přeložila text z angličtiny do islandštiny bylo, že se jejich počítač pomátl. Maji tam přece zapsány mé jazykové dvojice, a zatím se nestalo, že by po mě chtěli třeba překlad z češtiny do čínštiny. Řekla jsem to Rosťoví, který se zachechtal a řekl, ať se naučím islandsky, že asi mají málo takových překladatelů. Přísně jsem se na něj podívala; můj zájem naučit se středověký odvar vikingské norštiny je minimální. Než jsem si přečetla článek v Globe and Mail, kde výhody dvojjazyčnosti už dokázali na skenu pacientů se stařeckou demencí. I lidé, kteří už měli značně pokročilé odumírání buněk, měli mentální schopnosti jako jednojazyční lidé s poloviční destrukci mozkových buněk.

Zda se, že frekvence spojení mezi mozkovými neurony dvojjazyčných lidí je daleko produktivnější než u lidí, kteří znají jen jeden jazyk.
Tedy mě napadlo, že Kanada si chytře přitahuje imigranty, kteří se musí naučit anglicky, nebo francouzsky a zatímco ve světě budou bojovat s nárůstem Alzheimerovy choroby a stařecké demence, v Kanadě, USA a Austrálii bude statistika mnohem lepší. Imigrace vypadá jako jedna že zbraní jak snížit výdaje na zdravotnictví.
Prý lidé musí používat oba jazyky často, přecházet z jednoho do druhého. Což je tedy hlavní jazykovou náplní imigrantů - z jednoho do druhého, z práce domů, z domů do práce, z jednoho jazyka do druhého...
Mnoho lidí je na světě zná dva i více jazyků. Ne vždy v kombinaci s angličtinou, ovšem.

Jako dítě jsem byla dvojjazyčná v češtině a němčině. Byl to obranný mechanismus. Moje matka byla Rakušanka a můj otec Čech, který měl německé školy. Když si chtěli něco říci soukromě, mluvili před námi dětmi německy. Nás německý neučili - považovali ten jazyk po válce spíše za přítěž, a matka, která se jako mladá dívka na Moravu po válce provdala, se hbitě naučila česky.

Pamatuju svého staršího bratra Ivana, kterak hopsá kolem rodičů a volá  "mluvte český, mluvte česky!" Standartni odpověď: "nauč se německy". Já jsem nehopsala, tiše to pozorovala, a přiměla jsem dědu ať mě učí německy a koupi mi učebnici pro malé děti a záludně jsem se učila u dědy, nikoliv doma.
Ruštinu, kterou jsem ráda neměla, si pořád pamatuju, alespoň tak, že ji můžu klidně číst a rozumět. V šesté třídě jsem si zvolila nepovinnou francouzštinu a dodnes si pamatuju co jsem se v nečetných hodinách naučila (zrušeno pro nedostatek zájmu). Jen angličtinu jsem se nechtěla. Což jen dokazuje, že přísloví "odříkaného chleba největší kus" má zcela pravdu.
Učení se jazykům v dospělosti je zatraceně těžká věc. Je to jedna z nejtěžších věci se naučit po dvacátém roce věku cizí jazyk, těžší než integrální počet. Možná proto, že integrální počet má logiku, jak tvrdí moji tři inženýři, manžel a oba synové; tady dám uctivě na jejich slova. Pokud se člověk nemusí naučit cizí jazyk (jako kvůli tomu aby se uživil), tak se tomu vyhýbá. Mám přítelkyně v Česku, které se "učí" anglicky posledních dvacet let. Ale jaksi jim to nejde. Proč? Protože nemusí!

Námitka mého může zněla, že já jsem se v reálném socialismu také nemusela učit jazyky. Mohla jsem klidně zůstat v češtině a slovenštině. Proč tedy? Možná dědovo ponoukání s citováním Masaryka "Kolik řeči umíš, tolikrát jsi člověkem". Nebo proto, když rušičky pilně pracovaly na slovenském a českém vysílání ze svobodné Evropy, mi to bylo jedno, protože jsem si pustila nerušenou Vídeň? Nebo mi lahodně zněla latina ? "Gallia est omnis divisa in partes tres.. Odi et amo...  Aere perennium monumentum... 

Caesar

Nebo fascinující evoluce latiny v italštině, španělštině a francouzštine? Nebo pokaždé jiný svět, jako když člověk vstoupil do učebnice romštiny, kde jedna písnička zněla : "nebyla bych těhotná, kdybych mu nedala.."?

Všichni gerontologove doporučují cvik mozku pro starší lidí. Manžel luští zapálené sudoku s názvy jako "pro šílence", nebo "neuvěřitelně těžké". Já překládám z různých jazyků do různých jazyků v neustále se měnících kombinacích.
Římský politik Cato Censor se začal učit řecky, když měl přes sedmdesát, ať si přečte v originále, co neustále kritizuje (ve 2. stol.př.n.l. měl Cato Censor za to, že Řekové mají velmi špatný vliv na římské ctnosti, a neváhal tento svůj názor neustále projevovat). Nepochybně to přispělo k jeho dlouhověkosti spojené s čilostí mozku, neb zemřel v plně duševní svěžesti v devadesátém roce svého věku po návštěvě Senátu. Po něm už latinsko-řecký bilingvalismus byl prakticky podmínkou aby to člověk někam ve veřejné správě a politice dotáhl; o století později se řečtina učila v základních školách. Caesar pronesl svou, nikdy nedokázanou, poslední větu "I ty, synu?" v řečtině, jako by potřeboval i v agónii dokázat, že je vzdělaný muž (kai su, teknon?).
Možná naší předkové tomu rozuměli, když se na univerzitách učilo latinsky, a studenti v latině byli jako doma, tak, že v ní klidně skládali pijácké písně, jako je Gaudeamus igitur ze 14. století. Asi bylo nutné, aby se tito studenti dožili co nejvyššího věku v plné duševní čilostí - kdo jinak by ten romantický středověk v pozadí spravoval, než duševně čilí, univerzitně vzdělaní lidé, kteří se šli podívat na rytířské klání ve šrancích, a na tabulky si zhnuseně zaznamenávali kolik to bude stát, všechny ty fábory, brnění a rozbitá kopí? Pak vyložili negramotnému baronovi, že jeho záměr naverbovat žoldnéře a jít si vyřídit čestný spor se sousedním baronem není možný, neb nejsou prachy. Touto cestou byl konečně zjednaný mír, ale chtělo to schopné bilingválni a trilingválni lidí v pozadí.
Vyložila jsem Rosťoví, že jestli se začnu zase učit nějaký jazyk, bude to muset být maďarština, neb mě k tomu ponouká naše maďarská snacha a nějakou islandštinu by mi neodpustila. Ještě že mě druhá snacha neponouká k učení se urdštiny.